III. ÚS 2616/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Minkse, t.č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 70 Nt 4219/2016, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 9 To 279/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 70 Nt 4219/2016, bylo podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá. Podle § 73 odst. 1 písm. a), písm. b) a § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu pak soud rozhodl, že nepřijímá nabídku převzetí záruky za další chování stěžovatele, ani písemný slib stěžovatele, jakož ani nabídku peněžité záruky.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 9 To 279/2016, byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

II.

Dle mínění stěžovatele bylo v důsledku nerespektování čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel uvádí, že je stíhán pro zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Prvního uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že na dvoře domu ve Velké nad Veličkou požadoval slib poslušnosti od své matky a od svých sester, k čemuž je nutil tím, že škrtil popruhem svého bratra a hrozil, že kdo mu v budoucnu odmítne poslušnost, dopadne jako škrcený, který téhož dne prodělal akutní mozkovou příhodu s ochrnutím pravých končetin a těžkou poruchou řeči, přičemž k tomuto onemocnění přispělo i shora uvedené násilí ze strany stěžovatele.

Předmětná právní kvalifikace obvinění je dle stěžovatele prima facie krajně dubiózní, a to se zřetelem na okolnosti a poměry, které v rodině panují. Důkazní situace je přitom taková, že svědkem je pouze jedna ze sester stěžovatele, ostatní rodinní příslušníci, kteří se v inkriminované době nacházeli na místě činu, odmítli vypovídat a další svědectví jsou toliko nepřímými důkazy. Za dané důkazní situace stěžovatel považuje za významný důkazní materiál znalecké posudky a vyjadřuje přesvědčení, že posouzení existence vazebního důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu je zásadním způsobem zatíženo nedostatečným vyhodnocením profilu stěžovatele, profilů údajně poškozených a okolnostmi rodinných poměrů, které jsou evidentně specifické a k nimž je nezbytné přihlížet. Poukazuje přitom zejména na skutečnost, že u něj nebyly zjištěny sklony k fyzické agresivitě, ale toliko sklon k agresivitě verbální a upozorňuje také na závěry znaleckých posudků, ze kterých vyplývá informace o nízké rozumové schopnosti klíčové svědkyně a její tendenci zveličovat prožité události.

Stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně, potažmo Městského soudu v Brně, podle názoru stěžovatele navíc ani nevysvětluje, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. c) trestního řádu, přičemž rozhodnutí dle něj také postrádají řádné zdůvodnění, proč nebyla přijata nabídka písemného slibu stěžovatele, záruka jiné osoby a peněžitá záruka ve výši 200.000,- Kč.

III.

Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí z ústavně akceptovatelných důvodů k omezení osobní svobody, jehož cílem je znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování. Totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 67 trestního řádu. Je věcí obecných soudů, aby posoudily, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak.

Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007), přičemž tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaných souvisejících rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 70 Nt 4219/2016, vyplývá, že soud dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti i nadále nasvědčují tomu, že dané jednání bylo spácháno, má všechny znaky předmětné trestné činnosti a současně je zde dáno důvodné podezření, že uvedený trestný čin spáchal obviněný, přičemž celkové trvání vazby není v rozporu se zákonnými podmínkami. Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se věrohodnosti jeho sestry, soud odkázal na své dřívější rozhodnutí (usnesení sp. zn. 70 Nt 4211/2016) a opětovně shrnul, že logicky bezrozporné výpovědi sestry stěžovatele o předmětné trestné činnosti jsou podporovány výpověďmi dalších čtyř svědkyň. Poukázal-li stěžovatel na výsledky znaleckého zkoumání své osoby, soud shodně jako v usnesení sp. zn. 70 Nt 1932/2016 zopakoval, že ačkoliv u stěžovatele nebyly konstatovány sklony k fyzické agresivitě, znalecký posudek hovoří o poruchových rysech osobnosti (pasivní agresivita, dráždivost, nezralost, neukázněnost, egocentrická a labilní emotivita a výbušná efektivita), přičemž o násilném jednání stěžovatele kromě jeho rodinných příslušníků vypovídalo také dalších šest svědků. Ve vztahu k přetrvávající důvodnosti předstižné vazby pak soud uvedl, že z obsahu spisového materiálu vyplývá také opodstatněné podezření, že stěžovatel v minulosti porušil zákaz styku s poškozenými a že mu zahájení trestního řízení proti jeho osobě nezabránilo zdržet se další trestné činnosti, ale naopak jej k ní vyprovokovalo. S ohledem na výše uvedené a intenzitu vazebního důvodu zakládající se na zjištěních nasvědčujících tomu, že obviněný měl vůči poškozeným v minulosti opakovaně vystupovat násilným způsobem, přičemž od pokračování v trestné činnosti ho nemělo odradit zahájení trestního stíhání proti jeho osobě ani uložení předběžného opatření podle § 88c písm. a) trestního řádu v podobě zákazu stýkat se s poškozenými, pak soud také uzavřel, že účelu vazby není možné dosáhnout jinak, tedy žádným ze stěžovatelem navrhovaných alternativních způsobů.

Krajský soud v Brně se v usnesení ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 9 To 279/2016, se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Shodně konstatoval, že je dána důvodná obava z opakování trestné činnosti vůči rodinným příslušníkům, a to navzdory tomu, že stěžovatel změnil místo svého trvalého pobytu (s ohledem na pobyt ve vazbě zatím nikoliv fakticky). Soud upozornil, že vzdálenost bydlišť je však pouze 4,2 km a možnost kontaktu s rodinnými příslušníky tak ve skutečnosti ztížena není, nehledě na to, že stěžovatel již porušil zákaz stýkat se s poškozenými, který mu byl uložen usnesením ze dne 13. 8. 2015. Nový trvalý pobyt má navíc stěžovatel ve stejné obci, kde se má zdržovat svědek vypovídající převážně v jeho neprospěch, což taktéž zvyšuje riziko negativních projevů. Soud poukázal také na to, že přestože u stěžovatele nebyly zjištěny sklony k fyzické agresivitě, byla u něj znaleckým zkoumáním zjištěna afektivní výbušnost, snížená kontrola emotivity, iritabilita a dle znaleckého posudku vykazuje jeho osobnost poruchové rysy, převažují rysy narcistické, paranoidní, pasivně agresivní, pithiatické, jeho osobnost je dráždivá, nezralá, je neukázněný, vyhledává pozornost a vůči druhým je podezíravý. Podle znalkyně přitom rysy stěžovatele spolu s patologickými rodinnými vztahy mohly být motivací k činu. Uvedené charakteristiky stěžovatele pak dle soudu nejsou v rozporu ani s tvrzením dalších svědků. Krajský soud v Brně se ztotožnil také s názorem, že vazbu nelze nahradit jinými instituty, které se nejeví být dostatečně silnými opatřeními za situace, kdy nelze předvídat jednání stěžovatele na svobodě a hrozí obava z negativních projevů vůči členům jeho rodiny, kteří figurují jako svědkové, a také vůči jiným svědkům. Vzhledem k uvedenému soud nepovažoval motivaci stěžovatele v podobě nového trvalého pobytu za natolik přesvědčivou, že by vazba dle § 67 písm. c) trestního řádu mohla být nahrazena jiným způsobem.

V.

Prostřednictvím ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje argumentaci již uplatněnou v žádosti o propuštění z vazby a navazující stížnosti, a to přesto, že na ni soudy ve svých rozhodnutích již vhodně reagovaly. Tím však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

Již z naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí (podrobně viz odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 70 Nt 4219/2016, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 9 To 279/2016) je přitom zřejmé, že námitkám, které stěžovatel učinil předmětem ústavní stížnosti, nelze přisvědčit. Navzdory tvrzením stěžovatele je Ústavní soud toho názoru, že obecné soudy při znalosti dosavadního průběhu řízení srozumitelně a zcela přesvědčivě vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá i nadále trvající obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. c) trestního řádu. Pečlivě zohlednily také výsledky znaleckého zkoumání, jakož i výpovědi celé řady dalších svědků, a taktéž obsah spisového materiálu a dalších souvisejících rozhodnutí, přičemž adekvátně zdůvodnily také to, proč nebylo možno přijmout nabídku písemného slibu stěžovatele, záruku jiné osoby ani peněžitou záruku.

Během rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby obecné soudy vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti dalšímu trvání vazby stěžovatele. Otázkou existence vazebního důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu se tak soudy podrobně zabývaly a svá zjištění v tomto směru také přesvědčivě zdůvodnily, přičemž tak učinily způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.

Při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu pak nezbývá než konstatovat, že napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil.

Ústavní stížnost proto byla odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2616/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies