II. ÚS 2490/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti D. Č., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 7, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 545/2016-19 ze dne 4. 5. 2016, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 358/2015-144 ze dne 15. 12. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 39/2015-127 ze dne 21. 9. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 39/2015-127 ze dne 21. 9. 2015 uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit ve zkratce tím, že s cílem obdržet finanční hotovost, jakožto výnos z podnikání společnosti JOLS, s. r. o., dne 3. 10. 2014 telefonicky kontaktoval poškozeného (jednatele společnosti) a požadoval po něm neupřesněné finanční částky, a když mu poškozený odmítl peníze vydat, stěžovatel mu sdělil, že má čekat, že přijede do místa bydliště poškozeného a zabije ho. Dále dne 20. 10. 2014 v Jihlavě opětovně po poškozeném požadoval vydání finanční částky (konkrétně ve výši 200 000 Kč) a po odmítnutí ze strany poškozeného jej chytil za límec bundy, zatlačil do mezery mezi auty a vytrhl mu z ruky telefon, aby nemohl zavolat policii. Posledně uvedeným jednáním stěžovatel způsobil poškozenému drobné pohmoždění krku. Nalézací soud podle § 48 odst. 1 trestního zákoníku, za podmínek § 46 odst. 1 trestního zákoníku, podmíněně upustil od potrestání obviněného a podle § 48 odst. 2 trestního zákoníku stanovil zkušební dobu na šest měsíců a stěžovateli uložil dohled. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 4 To 358/2015-144 ze dne 15. 12. 2015 zamítl stěžovatelovo odvolání, následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 545/2016-19 ze dne 4. 5. 2016 odmítnuto.

Stěžovatel posléze podal ústavní stížnost, jejíž podstatou je námitka, že jednání, kterého se dopustil, nedosahuje takové závažnosti, aby mělo vyústit v jeho trestní odpovědnost, pročež se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe.

Stěžovatel vysvětluje, že byl zakladatelem společnosti JOLS, s. r. o., kterou společně provozoval s poškozeným a jeho manželkou. S ohledem na jejich přátelské vztahy nepovažoval za nutné cokoli upravit smluvně. Jakmile se brněnská provozovna společnosti začala dostávat do finanční tísně, snažil se to stěžovatel s poškozeným konstruktivně řešit. Když ovšem byl zisk provozovny dlouhodobě odváděn a nebyly pokrývány náklady na provoz, naléhal na poškozeného, aby byly závazky s provozovnou související řádně a včas uhrazeny. Poškozený ale se stěžovatelem komunikoval jen sporadicky a odmítavě, a stěžovatel tak v rozhořčeném stavu poškozenému zavolal a důrazně mu sdělil, že je potřeba provést určité platby v souvislosti s pokrytím nákladů na provoz. V té době si byl stěžovatel údajně vědom, že na účet společnosti přišlo pět milionů korun a chodily tam i další peníze. Poškozený přesto odmítal uvedené platby provést, načež stěžovatel reagoval větou: "Nechtěj, abych přijel do Milíčova a na místě tě zabil, debile." Podle stěžovatele se jednalo pouze o nevhodně použitou frázi, kterou rozhodně nemyslel vážně a běžný člověk by ji ani tak brát nemohl. Z dokazování údajně i vyplynulo, že poškozený záměrně obsah telefonátu zveličoval, pročež byla také vypuštěna část obžaloby.

O dva týdny později přijel do Jihlavy, aby celou věc osobně řešil a v rámci osobního konfliktu chytil poškozeného za límec a zatlačil jej mezi na místě stojící auta. Stěžovatel vylučuje, že tímto konkrétním jednáním měl v úmyslu donutit poškozeného vydat mu požadované finanční prostředky, neboť šlo pouze o důsledek vyhrocené situace a kontakt nebyl způsobilý vyvolat na straně poškozeného jakékoli vážné obavy. Stěžovatel se s poškozeným zná dlouhou dobu, stěžovatelovo chování bylo jen nevhodnou reakcí v afektu a podáním trestního oznámení se poškozený snažil prosazovat svou pozici v rámci obchodních vztahů.

Stěžovatel poukazuje také na to, že při projednání věci v odvolacím řízení vyjádřila státní zástupkyně přesvědčení, že uvedené skutky nejsou trestným činem, a navrhla, aby byla věc postoupena jako přestupek příslušnému úřadu. Navíc i soud prvního stupně údajně "de facto uznal", že na stěžovatele není nutné represivně působit, neboť upustil od potrestání. Stěžovatel konečně namítá, že se soudy s otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe vypořádaly zcela nedostatečně.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval.

Stěžovatel svou argumentaci staví na zásadě subsidiarity trestní represe. Dle názoru Ústavního soudu se však trestní soudy, na jejichž rozhodnutí lze pro úplnost odkázat, aplikací této zásady na projednávaný případ dostatečně zabývaly a ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelovo jednání nevybočovalo z běžného rámce trestných činů vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Povaha a závažnost spáchané trestné činnosti přitom byla okresním soudem dostatečně zohledněna při upuštění od potrestání.

V ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje okolnosti celé věci s tím, že jednal v afektu a nikdo by si nemohl myslet, že své výhružky myslí vážně. Soudy ovšem správně hodnotily stěžovatelovo jednání komplexně, kdy by sice teoreticky předmětný telefonát sám o sobě nemusel být vnímán jako vážně myšlený, ovšem ve spojitosti s tím, jak stěžovatel jednal následně, kdy předcházející výhružky doplnil o fyzické napadení, už je situace zjevně odlišná.

Pokud stěžovatel poukazuje, že do společnosti investoval značné peníze, pak již Nejvyšší soud poznamenal, že se stěžovatel svého postavení ve společnosti dobrovolně a zištně vzdal, přičemž ovšem odmítal přijmout negativní důsledky svého počínání. Zákonné prostředky, kterými by mohl ovlivňovat chod společnosti a kterých se vzdal, proto nahradil prostředky nezákonnými, což je jednání společensky bezpochyby nebezpečné.

Stěžovatel tvrdí, že trestním oznámením poškozený pouze prosazoval svou pozici v rámci obchodních vztahů. Z ústavní stížnosti ale není úplné zřejmé, jak konkrétně by tato pozice měla být vůči stěžovateli posílena za situace, kdy stěžovatel zákonné prostředky k výraznějšímu ovlivňování chodu společnosti prakticky nemá. Trestní oznámení mohlo pozici poškozeného ve společnosti posílit maximálně v tom smyslu, že osoby, kterým nenáleží právo společnost řídit, na něj nemohou vyvíjet nezákonný nátlak a omezovat jeho svobodnou vůli. Právě k tomu je ovšem ochrana trestním právem (konkrétně ustanovením § 175 odst. 1 trestního zákoníku) určena, pročež nelze tvrdit, že by prostředky trestního práva byly poškozeným zneužity.

Konečně, Ústavní soud nepovažuje za rozhodující, že se státní zástupkyně v rámci odvolacího řízení údajně vyjádřila, že uvedené skutky nejsou trestným činem. Tato skutečnost sice do jisté míry posiluje stěžovatelovu argumentaci, sama o sobě ovšem nemůže na závěrech soudů nic změnit, neboť v řízení před soudem rozhoduje o vině a trestu soud. Názor státních zástupců nemá větší váhu než názor rozhodujících soudů, nehledě na to, že státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se s argumentací stěžovatele v rámci dovolacího řízení neztotožnila. Naprostá většina státních orgánů, které ve věci vystupovaly, tedy stěžovatelův názor nesdílela.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2490/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies