II. ÚS 982/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Brno, zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem Advokátní kanceláře Liško & Vala, se sídlem Znojmo, Fischerova 770/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 č. j. 3 Tdo 217/2016-26, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015 č. j. 5 To 338/2015-452 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 6. 2015 č. j. 17 T 21/2015-417, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť těmito pravomocnými rozhodnutími byla údajně porušena jeho základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem, a to konkrétně vyplývají z čl. 3 odst. 1, odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž z čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje tytéž námitky jako v nalézacím řízení a v rámci řádného i mimořádného opravného prostředku, proto Ústavní soud zdůrazňuje jen hlavní body stížnosti, které se týkají práv chráněných v ústavní rovině. Stěžovatel především namítal, že byl nespravedlivě odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily obsah neúplně provedeného dokazování.

3. Stěžovatel spatřuje v rozhodování obecných soudů prvky libovůle, jestliže se dostatečně nezabývaly jeho námitkami, nevyhověly důkazním návrhům na provedení znaleckých posudků k posouzení vysoce odborných otázek a věc řešily dle své úvahy vždy v neprospěch stěžovatele. Tvrdil, že v daném případě v trestním řízení nebyla prokázána vina obžalovaného, tedy v dané věci zejména skutečnost, že stěžovatel v době střetu vozidel jedno z nich řídil. V tomto směru nebyl proveden žádný přímý, ale ani nepřímý důkaz a přes absenci důkazů, byl stěžovatel nespravedlivě odsouzen.

4. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že vady předchozího řízení a dovolání odmítl. V rámci odůvodnění toliko uvedl, že nedospěl k závěru, že by soudy nižších stupňů v dané trestní věci zjišťovaly skutkový stav povrchně a že by jejich rozhodnutí byla v tomto ohledu projevem libovůle. Zcela však pominul stěžovatelovi námitky stran opakovaného provádění závěrů o odborných otázkách ze strany soudů bez toho, že by k jejich posouzení nechaly vypracovat stěžovatelem navrhované znalecké posudky.

5. Stěžovatel uvedl, že podle jeho přesvědčení se žádný ze soudů bezezbytku a přezkoumatelným způsobem nevypořádal s jeho námitkami, rozpory ze závěrů znaleckých posudků, zaviněním poškozeného a odkazy na judikaturu, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

6. Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 21/2015 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zavinil dopravní nehodu osobního motorového vozidla (zkráceně řečeno). Řidička Hana K. (jedná se o pseudonym) utrpěla těžká zranění s dobou léčení a pracovní neschopností kolem 5 týdnů. Stěžovatel byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, podle § 151 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost, aby zaplatil náhradu škody poškozené a zdravotní pojišťovně.

7. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku a zároveň o odvolání státního zástupce, kterým v neprospěch obviněného napadl výrok o uloženém trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský v Brně usnesením ze dne 7. 10. 2015 (5 To 338/2015-452), jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

8. Dovolací soud usnesením ze dne 10. 2. 2016 (3 Tdo 217/2016-26) dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné [dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu].

9. Ústavní soud podrobně přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. K tomu však v projednávané věci zjevně nedošlo.

12. Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry obecných soudů, ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny [nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)].

13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s rozhodnutím soudu v trestním řízení. Námitky obsažené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které stěžovatel uplatňoval v původním řízení a s nimiž se již dostatečně zabývaly trestní soudy. Z obsahu ústavní stížnosti je patrná snaha posunout principiálně skutkovou polemiku do ústavněprávní roviny.

14. Stěžovatel v zásadě zpochybňuje způsob, jímž obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Stěžovatel přichází s odlišnou verzí skutkového děje, než jaká byla v trestním řízení zjištěna, a od těchto změn pak odvíjí vlastní právní hodnocení. Ústavní soud předně nesouhlasí s tvrzením, že se obecné soudy skutkovými tvrzeními stěžovatele nezabývaly; soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Soudy obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč pokládaly provedené důkazy za naprosto přesvědčivě usvědčující stěžovatele ve shodě s ustanovením § 125 tr. řádu.

15. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zdůrazňuje, že přisvědčil závěrům trestních soudů, že stěžovatel je beze vších pochyb výlučným viníkem předmětné dopravní nehody. K tomuto závěru bylo možno dospět na podkladě provedených důkazů, včetně těch objektivní povahy (protokol o dopravní nehodě, fotodokumentace po nehodě, plánek), dále byl zpracován znalecký posudek Ing. Jiřím Rýdelem ke stanovení technického stavu vozidla a k průběhu nehodového děje, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. Milana Votavy, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví vyhledávání, identifikace, dokumentace a zajištění stop biologického původu a forenzní genetika znalce Mgr. Tomáš Pexa. Znalci byli vyslechnuti v hlavním líčení a obhajoba mohla závěry znalců zpochybnit. Za zásah do základních práv stěžovatele však nelze považovat skutečnost, že soudy posléze nereagovaly na množství neustále se opakujících, avšak irelevantních skutkových námitek stěžovatele. Ani Ústavní soud, nejsa další instancí trestního soudnictví, nehodlá argumenty stěžovatele opětovně do detailu rozebírat a vyvracet.

16. Ústavní soud připomíná, že úkolem Nejvyššího soudu je usilovat o srovnatelnou soudní praxi sjednocováním judikatury (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

17. Ústavní soud je toho názoru, že selektivní pojetí dovolání nepředstavuje odepření opravného prostředku v trestním řízení podle čl. 13 Úmluvy. Úmluva nežádá, aby bylo zajištěno více opravných prostředků. Požadovaný jeden opravný prostředek je v českém trestním soudním procesu ztělesněn institutem odvolání. Česká republika nemusí mít ve světle Úmluvy žádnou třetí instanci trestního soudnictví. Může ji proto mít (argumentum ad maiori a minus) ustavenu jen pro korekci pouze zákonodárcem vybraných chyb výstupů trestní represe.

18. Za tohoto stavu nelze trestním soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Přístup k soudu stěžovateli odepřen nebyl, stěžovatel měl navíc k dispozici opravný prostředek, jejž využil.

19. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily (§ 125 tr. řádu) a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Za situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 982/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies