II. ÚS 1563/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Petra Ševčíka, advokáta, se sídlem Cesta Brigádníků 819, Kralupy nad Vltavou, insolvenčního správce dlužníka Alians Finance Group s. r. o., se sídlem Londýnská 379/73, Praha 2, adresa pro doručování Vyskočilova 1481, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 26 Cdo 4682/2015-167, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, č. j. 64 Co 2/2015-148, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, a to zejména Nejvyšší soud, který odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, aniž by se řádně vypořádal s uplatněnými dovolacími důvody, když uvedl, že stěžovatel pouze brojí proti vadám odvolacího řízení a proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů dovolacím soudem, a že se tedy nemá jednat o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (např. jeho nálezy ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13), podle kterých je dovolací soud povinen dovolatelem uplatněné dovolací důvody vždy posoudit i z toho aspektu, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele. Také Městský soud v Praze dle stěžovatele porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť se v odvolacím řízení dopustil řady pochybení, např. zopakoval toliko důkaz nájemní smlouvou, ze které dovodil totožné skutkové závěry jako prvoinstanční soud, a dodatkem k ní, který má prokazovat provedení rekonstrukce bytu, na základě těchto důkazů dospěl k odlišným skutkovým závěrům než prvoinstanční soud, aniž by v odvolacím řízení tyto důkazy znovu provedl. Odvolací soud naopak vzal za základ pro své rozhodnutí stěžovatelem opakovaně zpochybňovaný obsah dodatku k nájemní smlouvě, skutková zjištění prvoinstančního soudu neodůvodněně bagatelizoval, a některá další skutková zjištění si sám vymyslel. Takovýmto postupem soud jednak popřel zásadu volného hodnocení důkazů, a zároveň stěžovateli zcela znemožnil jednat před soudem. Odvolací soud taktéž bez řádného odůvodnění neprovedl stěžovatelem navržené důkazy (např. požádat o součinnost společnost CAPITAL Trust, a. s., která provedla komplexní rekonstrukci domu včetně jednotlivých bytů v roce 2006, a která by tak měla mít k dispozici dokumentaci k rozsahu a standardům této rekonstrukce, či provést ohledání bytu na místě samém). Stěžovatel dále namítá absenci poučení dle § 118a občanského soudního řádu, která vedla ve svém důsledku k nepředvídatelnosti rozhodnutí a zbavení možnosti stěžovatele čelit nepříznivě se vyvíjejícímu průběhu řízení. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že odvolací soud nevyčíslil správně náklady odvolacího řízení, když přiznal vedlejšímu účastníku výrazně vyšší náhradu nákladů řízení, než jaká mu měla náležet podle advokátního tarifu.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 6 C 193/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 6 C 193/2014-108, Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalovanému Philippu Chekryginovi (dále jen "žalovaný") povinnost zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku částku 283 548 Kč s příslušenstvím, a zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení dalších 7 500 Kč a úroku z prodlení od 2. 1. 2014 do 22. 8. 2014. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 283 548 Kč s příslušenstvím, se zamítá. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo.

5. Ústavní soud předně konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozsudku na rozdíl od soudu prvního stupně neměl ze zjištěného skutkového stavu za prokázáno, že rekonstrukce bytové jednotky nebyla žalovaným provedena, resp. že ji nefinancoval. Městský soud v Praze přitom vyšel mimo jiné ze žalovaným předložené smlouvy o dílo uzavřené dne 2. 3. 2010, z níž bylo zjištěno, že předmětem rekonstrukce jsou stavební a montážní práce na rekonstrukci elektroinstalace a vodoinstalace, včetně bojleru, sanace omítek, oprav oken a podlahových krytin a montáže dveří za cenu 530 000 Kč včetně DPH a byly vystaveny faktury, podle nichž bylo placeno v hotovosti, konečná cena činila 577 500 Kč, byť podle faktur mělo být uhrazeno 577 000 Kč, přičemž dílo bylo předáno k 14. 7. 2010. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům odvolacího soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Městský soud v Praze zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy České republiky) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než prvoinstanční soud, aniž by v odvolacím řízení rozhodné důkazy znovu provedl, je nutno uvést, že odvolací soud zopakoval dokazování listinami, tedy nájemní smlouvou ze dne 30. 11. 2009 a dodatkem č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 13. 11. 2010, ve kterém pronajímatel Alians Finance Group, s. r. o., a žalovaný prohlásili a učinili nesporným, že výše nákladů na rekonstrukci bytu činila 577 500 Kč, což bylo dostatečně prokázáno a rekonstrukce byla provedena dle dohody smluvních stran. Dále v dodatku pronajímatel a žalovaný uvedli, že provádějí vzájemný zápočet výdajů vynaložených nájemcem na rekonstrukci bytu podle odst. 4.3 a násl. nájemní smlouvy a nároku nájemce na nájemné a náhradu za služby za prvních dvanáct měsíců trvání smlouvy v celkové výši 90 000 Kč, a výdaje nájemcem vynaložené na rekonstrukci bytu přesahující částku započtenou podle odst. 2.2 tohoto dodatku, tedy částka 487 500 Kč, je považována za úhradu nájemného a úhradu za služby za 65 měsíců počínaje ode dne 30. 11.2010 do 30. 4. 2016. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nebylo vyhověno všem jeho důkazním návrhům, upozorňuje Ústavní soud, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].

7. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, pokud jde o jím tvrzenou nepředvídatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud stojí setrvale na stanovisku zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, tedy požaduje, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom docílit například tím, odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. V dané právní věci nelze dovodit, že by pro stěžovatele mohlo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé ve smyslu shora uvedeného. Na základě účastníky předložených listinných důkazů soudy rozhodovaly o tom, zda došlo k provedení rekonstrukce předmětného bytu žalovaným, respektive zda a v jakém rozsahu ji žalovaný financoval. Pokud odvolací soud dospěl na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně a v podstatném rozsahu opakovaném soudem odvolacím k opačnému názoru, než soud prvního stupně, absentuje v takovém postupu prvek překvapivosti způsobující protiústavnost rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť stěžovatel se ke všem skutečnostem a důkazům, z nichž soud při svém rozhodování vycházel, mohl vyjádřit, což také učinil.

8. Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud přiznal žalovanému náklady řízení v nesprávné výši, Ústavní soud upozorňuje, že Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně, když má za to, že není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Pokud tedy jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že odvolací soud správně postupoval při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Pokud má stěžovatel za to, že měla být přiznána odměna nikoli za pět úkonů právní služby, nýbrž pouze za tři úkony (tři soudní jednání) právní služby, je třeba uvést, že náklady právní služby představuje taktéž příprava a převzetí věci a podání odvolání. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu nemůže být ani námitka, že hodnota jednoho úkonu právní služby nečiní odvolacím soudem uvedených 12 780 Kč, nýbrž 9 500 Kč. I v případě, že by tento názor stěžovatele byl správný, by totiž stěžovateli v důsledku postupu odvolacího soudu mohla vzniknout toliko újma na samé hranici bagatelnosti, která není způsobilá přivodit porušení základních práv stěžovatele (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1704/16 ze dne 28. 6. 2016). Ústavní soud se proto touto námitkou stěžovatele dále nezabýval.

9. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil. Z odůvodnění napadeného usnesení jsou totiž zřejmé důvody, ze kterých Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným, když v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že stěžovatel ve svém dovolání neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, ve spojení s § 241b občanského soudního řádu, nýbrž namítal vady odvolacího řízení a brojil proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, není dán prostor pro přehodnocení takových závěrů Ústavním soudem. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 o. s. ř. I když v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) se úvaha o přípustnosti dovolání již nedává natolik do volné úvahy dovolacího soudu, bude posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující popsané podmínky, i nadále samozřejmě náležet dovolacímu soudu, to vyplývá zcela jednoznačně i ze znění § 239 o. s. ř., podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatel, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání, nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby tato oproti dřívější právní úpravě objektivní kritéria posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné." Tak tomu v projednávané věci nebylo, neboť Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem stěžovateli vysvětlil, že brojil-li proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá zjištění rozhodná pro skutkový závěr, že žalovaný provedl (financoval) rekonstrukci bytové jednotky, již měl pronajatou od dlužníka, a vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, pak nabídl též pro posouzení otázky platnosti dohody o vypořádání investice žalovaného do předmětu nájmu, vyplývá z toho, že vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a občanského soudního řádu), jde-li o věc samu, stěžovatel nepřípustně vztáhl k vadám řízení, resp. jinému skutkovému stavu věci, než jak byl zjištěn odvolacím soudem. K tomu Ústavní soud dodává, že dovolací soud přihlíží k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu).

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1563/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies