II. ÚS 1782/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Háky, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 28 Cdo 4792/2014-368, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, č. j. 15 Co 310/2013-337, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 10. 2012, č. j. 30 C 156/2011-268, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku v čl. 1, 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že uplatnil svůj restituční nárok dne 28. 12. 1992, přičemž pozemkový úřad o jeho nároku rozhodl až 25. 9. 2006 tak, že stěžovatel není vlastníkem nevydaných pozemků z důvodu existence překážek uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě, a že má nárok na vydání náhradních pozemků, případně na finanční náhradu. V délce tohoto řízení shledal Nejvyšší soud v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 svévoli a liknavost. I přes tuto skutečnost však obecné soudy neposkytly stěžovateli ochranu jeho práv v řízení o vypořádání restitučního nároku převodem náhradních pozemků. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by byl jeho restituční nárok potvrzen a vypořádán náhradními pozemky v objektivně přijatelných lhůtách, mohl být žalobou požadovaný náhradní pozemek na stěžovatele převeden v ceně pozemku zemědělského. V důsledku shora uvedené prodlevy je v současné době cena stěžovatelem požadovaného náhradního pozemku podstatně vyšší, neboť byl určen usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy k zástavbě. Ve skutečnosti, že stěžovatelem požadovaný náhradní pozemek není oceněn stejným způsobem, tedy v době, kdy byla oceňována náhrada oprávněným osobám, kterým byl potvrzen jejich nárok v objektivně přijatelných lhůtách, pak stěžovatel spatřuje zásah do svých práv. Stěžovatel má za to, že mělo být přihlédnuto ke specifikům jeho konkrétní věci, kdy nezpůsobil průtahy v řízení, které mu jdou nyní k tíži, když správním aktem dané obce (tj. opatřením obecné povahy - územním plánem) došlo v průběhu doby, kdy byl stát liknavý či zcela nečinný, k formálnímu navýšení cen v úvahu připadajících náhradních pozemků. Dle názoru stěžovatele je právní posouzení provedené obecnými soudy ve svém závěru i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jež stanoví, že náhradní pozemky musí být takové, aby se jejich hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku. Stěžovatel je proto přesvědčen, že cena a charakter náhradního pozemku podle jeho začlenění v územním plánu by měly být posuzovány ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni, kdy stát převzal závazek zmírnit následky majetkových křivd způsobených oprávněným osobám.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 30 C 156/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 10. 2012, č. j. 30 C 156/2011-268, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalovaný Pozemkový fond České republiky (dále také jen "pozemkový fond", nebo "žalovaný") byl povinen uzavřít se stěžovatelem smlouvu, jíž žalovaný převede pozemky par. č. A1 v k. ú. Třeboradice a par. č. A2 v k. ú. Letňany stěžovateli a stěžovatel tyto pozemky přijme do svého vlastnictví. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2014, č. j. 15 Co 310/2013-337, řízení v části týkající se pozemku par. č. A1 v k. ú. Třeboradice pro zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), ve výroku o věci samé v části týkající se pozemku par. č. A2 v k. ú. Letňany a dále ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci samé zamítnuto, v dalším pak odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 8 nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů, a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.

7. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dosud nevypořádaná část restitučního nároku stěžovatele po odečtení již vydaných pozemků na základě soudních rozhodnutí je 1 646 533 Kč, a cena náhradních pozemků stěžovatelem požadovaných činí podle znaleckého posudku 8 039 528,50 Kč. Soud konstatoval, že stěžovatel má oprávněný nárok na nabytí vlastnického práva k náhradním pozemkům, neboť jsou splněna kritéria pro takovýto postup vycházející z nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněného pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Protože však oba stěžovatelem vybrané pozemky svojí cenou převyšují zůstatek jeho restitučního nároku, nelze mu z hlediska principu ekvivalence, který vychází z vůle zákonodárce, vybrané pozemky vydat [§ 11a odst. 1, 2, a 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 14. 4. 2006 (dále jen "zákon o půdě")]. V tomto ohledu soud prvního stupně dovodil, že metodika, kterou pro výpočet ceny náhradních pozemků zvolil žalovaný, tj. že ocenění náhradních pozemků se provede podle cenových předpisů ke dni 24. 6. 1991, avšak vychází se z ocenění pozemků ve stavu, v němž se vydávají, je správná a logická.

8. Městský soud v Praze se v odůvodnění svého napadeného rozsudku plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že za situace, kdy zákon o půdě nestanoví, že by náhradní pozemky měly být oceněny v jejich stavu k datu účinnosti zákona o půdě a jediným jeho požadavkem je nutnost použít cenový předpis k 24. 6. 1991, pak je nutné, aby při ocenění bylo přihlédnuto k charakteru náhradního pozemku v době jeho převodu na oprávněného, jak explicitně stanoví i právní předpis (§ 11a zákona o půdě).

9. Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu, podle které cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Jestliže § 11a odst. 13 zákona o půdě určuje, že cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební, a takto také byl znaleckým posudkem znalkyně Ing. Čudové ze dne 30. 5. 2012 pozemek par. č. A2 v k. ú. Letňany v jeho části o výměře 27.170 m2, jíž byl v územním plánu hl. m. Prahy usnesením zastupitelstva s účinností od 12. 11. 2009 zahrnut do území k využití jako území všeobecně obytné zástavby, území všeobecně smíšené zástavby a území sportu (se stavbami pro sport) - tj. vše určeno k zástavbě, oceněn jako pozemek stavební, a ve zbytku pozemku k zástavbě neurčené ve výměře 2.093 m2 byl oceněn jako zemědělská půda podle bonitace, pak celkové ocenění tohoto pozemku v částce 6 008 607,25 Kč je dle názoru Nejvyššího soudu s uvedenými ustanoveními citovaných právních předpisů plně v souladu. Námitka stěžovatele, že cena i charakter náhradních pozemků podle ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě má být stanovena ke dni 24. 6. 1991, tj. ke dni účinnosti zákona o půdě, je tudíž nesprávná, neboť ocenění pozemků podle tohoto ustanovení lze stanovit jen v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a nikoliv v rozporu s ní; jinak by došlo k porušení zákona (§ 11a odst. 13 zákona o půdě). Pakliže soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vyšly z citovaného znaleckého posudku, jímž byl pozemek par. č. A2 v k. ú. Letňany oceněn na částku 6 008 607,25 Kč, nelze jim dle Nejvyššího soudu vytýkat nesprávnou aplikaci ustanovení § 11a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

10. Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Lze chápat argumentaci stěžovatele, že jím požadovaný náhradní pozemek původně zemědělského charakteru měl v době, kdy mu měl být správně (rozuměj v přiměřené době od uplatnění restitučního nároku) vydán, hodnotu nepoměrně nižší, zatímco dnes jeho hodnota coby pozemku určeného k zástavbě dosahuje částku převyšující zbývající restituční nárok stěžovatele. Z právního hlediska je však nutno tyto úvahy stěžovatele považovat za - nikoli v negativním slovu smyslu - spekulativní. Stěžovatel totiž vychází s ohledem na znalost dnešního stavu věci z toho, že jím požadované náhradní pozemky, které na něj měly být dle jeho názoru v přiměřené lhůtě po uplatnění restitučního nároku převedeny jako zemědělské, byly plynutím doby zhodnoceny tím, že se staly pozemky určenými k zástavbě. O tuto skutečnost, která však byla v době uplatnění restitučního nároku stěžovatele (28. 12. 1992) nejistá, pak stěžovatel opírá svůj žalobní návrh, když má za to, že je poškozen oproti jiným restituentům, jejichž restituční nárok byl včas vypořádán. Stěžovatel však pomíjí rozdílnost situací, kdy dojde ke změně pozemku ze zemědělského na stavební poté, co je na oprávněnou osobu převeden náhradní pozemek, a situací, kdy se stěžovatel domáhá převedení pozemků, které jsou již v ten okamžik určeny k zástavbě. Jak sám stěžovatel zmínil v ústavní stížnosti, judikatura Ústavního soudu hovoří o povinnosti pozemkového fondu vydat v určité konkrétní době pozemek vymezený tak, aby jeho hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku [nález sp. zn. I. ÚS 3169/07 ze dne 13. 1. 2010 (N 5/56 SbNU 41)]. Stěžovatel měl na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu Praha rozhodnutím ze dne 25. 9. 2006 č. j. PÚ 6740/92/2 nárok na vydání náhradních pozemků, případně na finanční náhradu, přičemž pozemkový fond akceptoval ocenění nevydaných pozemků jako stavebních podle znaleckého posudku znalce Ing. Záluského na částku 5 644 500 Kč. Dosud nevypořádaná část restitučního nároku stěžovatele (po odečtení dosud vydaných pozemků na základě soudních rozhodnutí) činí 1 646 533 Kč. Je přitom nutno zdůraznit, že nevydané pozemky byly oceněny znaleckým posudkem (jako stavební) podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., ve stavu ke dni 12. 3. 1973 a 12. 8. 1981 (datum převodu pozemků na stát) v částce 5 644 500. Stěžovatelem požadovaný pozemek (po částečném zpětvzetí žaloby, pokud jde o pozemek parc. č. A1 v k. ú. Třeboradice) pak byl oceněn znaleckým posudkem (taktéž jako stavební) podle téže vyhlášky ke dni 24. 6. 1991 v částce 6 008 607,25 Kč Kč. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, kterému (respektive jeho právnímu předchůdci) byl odňat stavební pozemek v hodnotě (podle tehdy platných cenových předpisů) 5 644 500 Kč, přičemž zbývající restituční nárok činí 1 646 533 Kč, domáhá-li se náhradních pozemků, taktéž stavebních, v hodnotě podle týchž cenových předpisů ve výši 8 039 528,50 Kč. Stěžovateli totiž v tomto smyslu nešlo k tíži, že bylo o jeho nároku rozhodnuto až v roce 2006, neboť v kterémkoliv okamžiku bude jeho nárok vypořádán, náleží mu za odňatý pozemek majetková hodnota, která odpovídá zákonným pravidlům, tedy v daném případě pozemek stejného určení oceněný ke stejnému datu podle týchž cenových předpisů. Jak již bylo shora řečeno, na řečeném nemůže ničeho změnit skutečnost, že v případě některých oprávněných osob došlo později k změně vydaných (náhradních) zemědělských pozemků na stavební.

11. Ústavní soud konstantně judikuje, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113), sp. zn. II. ÚS 3232/10 ze dne 11. 9. 2012]. Byť k majetkovým křivdám, které zákonodárce mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v historicky minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby odňatý majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, a tudíž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného [srov. nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509), stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)]. Při vědomí výše uvedeného lze přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, dle kterého má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví. Ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 ze dne 21. 5. 2013 (N 89/69 SbNU 397) Ústavní soud uvedl, že "vzdor zákonodárcově předpokladu zájmu oprávněných osob o obhospodařování bezúplatně převedených náhradních pozemků se projevil zájem především o pozemky, které bylo možno využít k jiným účelům, zejména stavebním, a to prostřednictvím prodeje realitním nebo developerským společnostem za podstatně výhodnější ceny (srov. Hálová, M., Doležal, T. Převod náhradních pozemků v restitucích podle zákona o půdě. Právník, č. 8/2012, str. 918 - 919), což však nebylo účelem restitučních předpisů; jejich cílem nebyla kompenzace všech škod (kupř. morální újmy nebo ztráty zisku z pozemku) prostřednictvím poskytnutí hodnotnějšího pozemku". V citovaném nálezu Ústavní soud taktéž konstatoval, že "je proto nezbytné nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod.; tímto kritériem je cena pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21), a to ke dni 24. 6. 1991 (srov. ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném od dne 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006).

12. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud přisvědčil obecným soudům i v tom, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012, na který stěžovatel poukazuje, řešil skutkově odlišnou věc, ve které žalobci vznikl restituční nárok již rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 12. 3. 1992, přičemž o vydání náhradního pozemku požádal v roce 2005, a "náhradní" pozemek byl zahrnut do prostor určených pro komerční aktivity územním plánem až v roce 2006. Za této situace dovolací soud dovodil, že nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo v důsledku dlouhodobého prodlení žalovaného s plněním jeho závazku vůči žalobci, neboť bezmála 14 let mohl být pozemek převeden v ceně pozemku zemědělského a nikoli stavebního. Naproti tomu v projednávané věci v době, kdy stěžovatel požádal o náhradní pozemky, již tyto měly charakter pozemků určených k zástavbě. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že pokud by stát nepostupoval v jeho restituční věci liknavě, a na stěžovatele by byly předmětné pozemky ještě jako zemědělské převedeny, bylo by možno takto jeho restituční nárok plně uspokojit. Nicméně jak již bylo shora uvedeno, stěžovatel není nijak poškozen tím, že při oceňování náhradních pozemků je vycházeno z jejich současného stavu. Jinými slovy, budou-li stěžovateli vydány stavební pozemky (oceněné jako stavební) v hodnotě jeho zbývajícího nároku, bude splněn a účel restitučních předpisů, tedy navrácení pozemků z pohledu velikosti, lokalizace a kvality co nejbližších současné hodnotě původního pozemku. Ve skutečnosti, že stěžovatel pozbyde výhody, kterou by získal, kdyby mu byly vydány pozemky zemědělské, které by se později staly stavebními, však oproti představám stěžovatele nelze spatřovat stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv.

13. Lze tedy uzavřít, že soudy učinily dostatečná a pro posouzení věci podstatná skutková zjištění a vyvodily z nich i odpovídající právní závěry, které jsou v souladu s podústavním právem, konkrétně se zákonem o půdě i zásadami uplatnitelnými v restitučním řízení. Z uvedeného hlediska nemohlo dojít k zásahu do legitimního očekávání stěžovatele na nabytí majetku, nezískal-li za odňaté pozemky jím požadovanou majetkovou hodnotu, která ve smyslu dikce zákona, ale i reálného stavu věci zjevně významně převyšuje jeho dosud neuspokojený restituční nárok. Postupem soudů nemohlo být zasaženo ani do práva stěžovatele na soudní ochranu, neboť mu nebylo upřeno právo domáhat vypořádání svého nároku ve třech stupních soustavy nezávislých a nestranných soudů.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies