I. ÚS 3531/15

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. P., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Národních hrdinů 12/1, Břeclav, proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 27. 1. 2015 č. j. 1 T 109/2014-348, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2015 č. j. 8 To 125/2015-383 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 4 Tdo 1085/2015-21 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o Ústavním soudu“), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a základní právo na presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Stěžovatel namítal, že obecné soudy zcela popírají zásadu presumpce neviny, podle níž je třeba v pochybnostech vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného (zde stěžovatele). Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly věrohodností klíčových svědků, přičemž rozsudek soudu prvního stupně vycházel převážně z jediného důkazu, a to výpovědi por. Mgr. Procházky (dále jen „poškozený“). Posuzovaná věc je z hlediska důkazního podle stěžovatele případem tzv. „tvrzení proti tvrzení“. Podle stabilní rozhodovací praxe musí být výrok o vině v odsuzujícím rozsudku založen s vyloučením sebemenší pravděpodobnosti, neboli bez důvodných pochybností, na praktické jistotě. Tato podmínka však v projednávané věci není splněna.

2. Okresní soud Brno – venkov uznal stěžovatele vinným ze zločinu křivého obvinění a za spáchání tohoto trestného činu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve věznici Kuřim úmyslně písemnou formou a poté ústně do úředního záznamu o podaném vysvětlení, po řádném poučení uvedl skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby a přijetí úplatku. Trestného činu se měl dopustit poškozený tím, že stěžovatele požádal o úplatek za zastavení trestního stíhání, které bylo proti němu vedeno. K tomuto závěru soud dospěl po posouzení provedených listinných důkazů, podporovaných výpověďmi svědků (mj. poškozeného či advokáta stěžovatele Dr. Ševčíka). Naopak tvrzení stěžovatele byla provedenými důkazy popřena. Ve výpovědi stěžovatele se objevovalo velké množství nepřesností a manipulativních verzí. V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že nevycházel pouze z výpovědi poškozeného – vzhledem k jeho dosud nepravomocnému odsouzení – ale hodnotil pečlivě obě verze. Výrok o trestu zdůvodnil okolnostmi případu i hodnocením osoby stěžovatele, kdy přitěžující okolností je i trestní minulost stěžovatele.

3. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, která je rozvedena v odůvodnění napadeného rozsudku. Doplnil přitom, že nevěrohodnost svědka Mgr. Procházky soud prvního stupně zkoumal, jelikož si byl vědom trestního řízení vedeného proti jeho osobě, přičemž správně dospěl k závěru, že z jeho výpovědi vycházet zcela jednoznačně lze. Z trestné činnosti usvědčují stěžovatele především listinné důkazy vyvracející jeho dějovou verzi.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Dále dodal, že v posuzovaném případě neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obecné soudy navíc velice pečlivě hodnotily výpovědi poškozeného a jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své hodnotící úvahy.

II.

5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.

6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

7. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

9. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání výše citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Námitky stěžovatele nejsou svým obsahem ničím jiným, než pokračující polemikou se závěry obecných soudů. Jak již konstatovaly ve svých rozhodnutích obecné soudy, jejich rozhodnutí nejsou opřena jen o výpověď poškozeného a dalších svědků, ale tyto důkazy prokazatelně dokreslují soudy zjištěný skutkový stav – zejména na základě provedených listinných důkazů. Nejedná se tak o stěžovatelem namítanou důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“, ale o dostatečně pečlivě provedené dokazování obecnými soudy. Současně – jak již ostatně obecné soudy též uvedly, rozhodnutí reflektují i trestní stíhání poškozeného a tomu bylo uzpůsobeno též vnímání jeho výpovědi soudem nalézacím i odvolacím.

10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že si je vědom svého nedávno vydaného nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16. Avšak jeho závěry na nyní posuzovanou věc nedopadají. Pro úplnost však uvádí závěry, k nimž v tomto nálezu dospěl.

11. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

12. Jak je však již výše uvedeno, obecné soudy nepostavily svá rozhodnutí jen a pouze na svědecké výpovědi poškozeného, ale na listinných důkazech, které dokreslují celou dějovou linii případu a popírají tvrzení stěžovatele.

13. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3531/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies