I. ÚS 2593/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Martina Vařeky, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 10. 2015, č. j. 27 C 122/2015-18, usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 3. 2016, č. j. 27 C 122/2015-43, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2016, č. j. 18 Co 188/2016-50, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 10. 2015, č. j. 27 C 122/2015-18, bylo rozvedeno manželství stěžovatele a Pavly Vařekové. Rozsudek byl stěžovateli doručen až dne 16. 2. 2016, kdy se o jeho existenci zprostředkovaně dověděl a z vlastní iniciativy si jej vyžádal prostřednictvím právního zástupce. Dne 17. 2. 2016, tj. hned druhý den poté, co se stěžovatel mohl seznámit se zněním rozsudku, podal odvolání. Toto bylo usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 3. 2016, č. j. 27 C 122/2015-43, odmítnuto z důvodu jeho pozdního podání. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že o proběhlém rozvodovém řízení se dověděl až dne 16. 2. 2016. Bývalá manželka podala návrh na rozvod manželství k Okresnímu soudu v Pardubicích a jako poslední společné bydliště uvedla adresu A1, na které však manželé společně bydliště nikdy neměli. Podle stěžovatele bylo poslední společné bydliště A2. Ve věci tak měl rozhodovat nepříslušný soud.

Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nebyl žádným způsobem vyrozuměn o tom, že mu na adresu trvalého bydliště bylo doručováno, ani že by byly tyto písemnosti vráceny zpět soudu. Celá situace byla pro stěžovatele překvapivá, neboť po dobu řízení o rozvodu s manželkou běžně komunikoval a ani od ní se o probíhajícím řízení nedověděl.

Soud prvního stupně odmítl odvolání stěžovatele z toho důvodu, že podle jeho mínění bylo podáno opožděně. Rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo manželství rozvedeno, byl stěžovateli doručen dne 7. 12. 2015. Lhůta k podání odvolání počala běžet dne 8. 12. 2015 a její konec připadl na 22. 12. 2015. Doručováno bylo pomocí institutu tzv. náhradního doručení, tedy fikcí. Nad nezbytný rámec odůvodnění poukázal soud prvního stupně na pokus doručit písemnost prostřednictvím zaměstnankyně soudu (k předání písemnosti nedošlo z důvodu neověření totožnosti stěžovatele).

Stěžovatel je toho názoru, že vzhledem k razanci zásahu do osobního a rodinného života měl předseda senátu náhradní doručování vyloučit. Nadto stěžovatel podotýká, že k návrhu na rozvod nebyl připojen jeho souhlas a nejednalo se tedy o rozvod nesporný. Soud tak měl za povinnost zjišťovat existenci rozvratu manželství a jeho příčiny. Při doručování rozsudku soudní doručovatelkou v budově soudu nebyl stěžovatel dle svého tvrzení poučen o následcích neprokázání totožnosti a nepřebírání zásilky a stejně tak nebyl informován o povaze předávaného dokumentu.

Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným postupem došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 32, čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve vztahu k napadenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 10. 2015, č. j. 27 C 122/2015-18, je třeba uvést, že i v případě, že by Ústavní soud vyšel z tvrzení stěžovatele, že mu toto rozhodnutí bylo doručeno až dne 16. 2. 2016, bylo by třeba na ústavní stížnost nahlížet v této části jako na opožděnou. Důvodem je především ta skutečnost, že ústavní stížnost byla podána prostřednictvím datové schránky dne 3. 8. 2016, tedy po marném uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti.

Z uvedeného důvodu zaměřil Ústavní soud svoji pozornost především na ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele. Z napadených rozhodnutí zcela vyplývá, z jakých skutkových a právních souvislostí případu obecné soudy vyšly a ve své podstatě jim tak není čeho vytknout. Napadá-li stěžovatel způsob doručování, z rozhodnutí obecných soudů je zcela zřejmé, že tyto doručovaly na adresu podle § 46 b písm. a) o. s. ř. Je tak především na stěžovateli, aby si na doručovací adrese písemnosti přebíral. K doručování prostřednictvím soudní doručovatelky lze uvést, že stěžovateli bylo nepochybně známo, že ve věci, která se ho týká, bylo vydáno soudní rozhodnutí (to stěžovatel nerozporuje). I když neměl stěžovatel v okamžiku doručování u sebe žádný doklad, jímž by se mohl doručovatelce prokázat, měl a mohl se zajímat o doručení soudní písemnosti později. Jestliže si soudní písemnost nešel vyzvednout jiný den či k tomuto úkonu nikoho nezmocnil, musí stěžovatel nést následky s takovou pasivitou spojené.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 3. 2016, č. j. 27 C 122/2015-43, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 28. 4. 2016, č. j. 18 Co 188/2016-50, jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 10. 2015, č. j. 27 C 122/2015-18, odmítl Ústavní soud stížnost pro opožděnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 23. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2593/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies