III. ÚS 828/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K. N, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. 11 Tdo 716/2015, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2015 sp. zn. 1 To 89/2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2014 sp. zn. 52 T 10/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem (poté, co jeho v pořadí první rozsudek Vrchní soud v Olomouci zrušil) stěžovatele uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") (bod 1), a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku (bod 2), za které jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu devíti let. Posléze soud rozhodl o zabrání vyjmenovaných věcí, o povinnosti nahradit škodu a stěžovatele částečně zprostil obžaloby.

3. Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele nadepsaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí soudy vydaly v rozporu s právem na spravedlivý proces.

6. Sledování osob a věcí dne 2. 11. 2012 v budově v Určicích bylo podle stěžovatele provedeno zcela nezákonně, nezjištěná osoba (policejní orgán nebo celní orgán, nikoli svědek Miroslav Kacetl) se v rámci něj volně pohybovala po celé stavbě, otevírala si dveře a vše filmovala a hlasitě komentovala. Podle stěžovatele tak byla fakticky provedena domovní prohlídka. Podle § 158d odst. 3 tr. řádu přitom při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné další úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. Podle stěžovatele však při úkonu žádné technické prostředky umístěny nebyly, došlo tedy k porušení domovní svobody. K tomu stěžovatel zrekapituloval, jakým způsobem se soudy s videozáznamem ve svých rozhodnutích vypořádaly, přičemž Vrchní soud v Olomouci podle něj pominul, že tento nezákonný důkaz byl podkladem pro vydání příkazu k domovní prohlídce dne 9. 12. 2012 v Určicích (nic jiného podle stěžovatele tímto podkladem být nemohlo, neboť z jiných sledování potřebná zjištění nevyplynula a svědek Miroslav Kacetl do prostor pěstírny přístup neměl.

7. Domovní prohlídka provedená dne 9. 12. 2012 z hlediska ústavnosti rovněž neobstojí, jelikož k jejímu nařízení došlo na základě nezákonně získaného důkazu, tj. videonahrávky pořízené dne 2. 11. 2012.

8. Stěžovatel zpochybňuje i další sledování osob a věcí (dne 31. 10. 2012, 1. 11. 2012 a 5. 11. 2012), přičemž má za to, že trpí stejnými nedostatky, jaké soud prvního stupně uznal v případě sledování konaného dne 21. 10. 2012. V rámci těchto úkonů bylo provedeno sledování vozidla a osob, na které se nevztahovalo povolení, přičemž o povolení nebylo ani dodatečně požádáno a protokoly o těchto sledováních nebyly zničeny, naopak podle stěžovatele došlo k jejich použití při dalším sledování a staly se součástí spisového materiálu předloženého soudu.

9. Stěžovatel také nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který zcela nevyhověl pokynu odvolacího soudu a nedoplnil protokoly o sledování osob a věcí o identifikaci osob na sledování zúčastněných s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 5 Tdo 482/2011. Stěžovatel k tomu zdůraznil, že český právní řád nestojí na precedentech a citované rozhodnutí se nevypořádalo s řadou zákonných ustanovení, přičemž argumentace "nespornou judikatorní autoritou Nejvyššího soudu" bez dalšího nepostačuje. Nesouhlasí také s názorem odvolacího soudu, že toto doplnění je požadavkem ryze formálním. Soud prvního stupně přitom nevyhověl návrhu stěžovatele na výslech osoby, která dotčené protokoly podepsala. U hlavního líčení byly přehrány videozáznamy ze sledování pořízené technikou podléhající stupni utajení "vyhrazené", vyšlo však najevo, že sledování de facto provedl svědek Miroslav Kacetl, který byl záznamovým zařízením vybaven. Skutečnost, že podle protokolů měly být při sledování pořízeny fotografie, přičemž ve skutečnosti byl pořízen videozáznam a z něj extrahovány fotografie, považuje stěžovatel za obelhávání obhajoby.

10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje výpověď svědka Miroslava Kacetla. Podle jeho názoru došlo ke zneužití institutu utajeného svědka. Jediným důvodem pro jeho uplatnění bylo podle stěžovatele to, aby obhajoba neměla možnost zjistit, že svědek v rámci výpovědi v přípravném řízení četl z protokolů o podání vysvětlení, které mu orgány činné v trestním řízení daly k dispozici. Skutečnost, že svědek při výpovědi četl z protokolů o podání vysvětlení dovozuje stěžovatel z toho, že se celé pasáže shodují, včetně vět, které nedávají smysl (stěžovatel také připouští možnost, že výpověď svědka vznikla metodou "Ctrl-C, Ctrl-V"). Stěžovatel k tomu odkazuje na ustanovení § 158 odst. 6 tr. řádu, podle kterého je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak konstatován jeho obsah. Skutečnost, že svědek měl protokoly o podání vysvětlení k dispozici, považuje stěžovatel za obcházení citovaného ustanovení. Došlo tak ke značnému snížení věrohodnosti svědka. Z výpovědi svědka v hlavním líčení pak vyplynulo, že protokoly o podání vysvětlení byly se svědkem sepisovány tak, že se svědek opakovaně scházel s celníky na čerpací stanici, tam jim něco řekl, oni si něco zapsali a pak si ho pozvali na služebnu k podání vysvětlení, kde všechno dali společně dohromady a svědek jim dohodnuté podepsal.

11. Stěžovatel se domnívá, že v dané věci jde o "klasickou policejní provokaci". Vyvozuje to ze vztahu Policie České republiky (dále jen "policie") ke svědku Miroslavu Kacetlovi, neboť podle něj není důvod, aby tento svědek neseděl na lavici obžalovaných. Stěžovatel zdůraznil, že svědek byl v obžalobě označen jako osoba spolupracující ve prospěch policie se všemi zákonnými náležitostmi a jednající dle instrukcí speciálního orgánu. Z provedeného řízení před soudem prvního stupně pak vyplývá, že svědek má být pouhým informátorem dle § 33f celního zákona či § 73 zákona o policii. S tím však stěžovatel nesouhlasí s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 4 Tdo 107/2013, neboť svědek Miroslav Kacetl byl součástí skutkového děje. Policejní orgány tak podle stěžovatele obešly ustanovení § 158e tr. řádu o použití agenta. Výpověď svědka Miroslava Kacetla považuje stěžovatel z tohoto důvodu za procesně nepoužitelnou.

12. Stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím svých návrhů na doplnění dokazování, a to exekučním spisem ve věci Gabriely Malíkové (tímto chtěl doložit, že exekuce nebyla zastavena a že orgány činné v trestním řízení zřejmě nepřípustně ovlivnily její průběh, aby tak umožnily páchání trestné činnosti), zjištěním podoby internetových stránek celní správy v září 2012 (k ověření, zda právě z těchto stránek zjistila přítelkyně svědka Miroslava Kacetla Marie Bouchalová telefonní číslo pro oznámení trestné činnosti), k tomu dále výslechem Martiny Bouchalové, a také operativním spisem celní správy. Soudy podle něj nedostály své povinnosti opatřovat důkazy svědčící také o nevině obviněných.

13. Jediným, a to pouze nepřímým, důkazem svědčícím o spojitosti stěžovatele s marihuanou pak podle něj zůstává znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví chemie, dle kterého byly ve stěrech z dlaní stěžovatele nalezeny stopy tetrahydrocannabinolu (dále jen "THC"). To však samo o sobě nic neznamená, neboť i podle vyjádření znalce mohlo ke kontaminaci dojít jiným způsobem. Stěžovatel také podrobně kritizuje samotný průběh odběru stěrů.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

16. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

17. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

18. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

20. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

21. Soudy ústavněprávně udržitelným způsobem vysvětlily, proč v daném případě nemohlo jít o tzv. policejní provokaci. Obecně je nutné předeslat a zdůraznit, že tzv. policejní provokace je v právním řádu České republiky pokládána za metodu nepřípustnou. Nejvyšší soud se k problematickým otázkám policejní provokace vyjádřil ve stanovisku trestního kolegia ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněném pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr. Zde konstatoval, opíraje se o relevantní judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99 (N 97/18 SbNU 345), ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01 (N 100/30 SbNU 437) a ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 291/03 (N 115/41 SbNU 427), usnesení ze dne 29. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 728/01, ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 29/04, ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 797/02, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 14/04, ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 323/04, ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 610/03, ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 411/04, ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 151/04, ze dne 16. 8. 2006 sp. zn. IV. ÚS 566/05, ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 670/06, ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 1285/07, ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 583/05, ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 677/06, ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 407/07, ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 141/10, ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 744/11, a ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3801/13], jakož i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") [rozsudek ze dne 9. 6. 1998 ve věci Teixeira de Castro v. Portugalsko, stížnost č. 25829/94, rozsudek ze dne 4. 11. 2010 ve věci Bannikova v. Rusko, stížnost č. 18757/06, rozsudek ze dne 8. 1. 2013 ve věci Baltinš v. Lotyšsko, stížnost č. 25282/07 a další], že za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě.

22. Otázkou tzv. policejní provokace se zabýval též velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněném pod č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr.; v souladu s judikaturou Ústavního soudu a ESLP konstatoval, že za policejní provokaci, kterou se v trestním řízení rozumí aktivní činnost policejního orgánu směřující k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu, popř. k doplňování jeho znaků, k podstatnému navyšování jeho rozsahu nebo jiné změně jeho právní kvalifikace k tíži podněcované osoby, naproti tomu nelze považovat postupy policejního orgánu, při nichž dochází za zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu (§ 158c tr. řádu) a použití agenta (§ 158e tr. řádu), tedy je-li obsahovou náplní jeho činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud policejní orgán předtím, než začne sledovat či kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat procesní instituty "předstíraný převod" (§ 158c tr. řádu) a "použití agenta" (§ 158e tr. řádu), má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, přičemž informace, z níž vyplývá tento důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, musí být policejním orgánem zadokumentována ve spisovém materiálu.

23. O policejní provokaci tudíž nejde v případech pouhého pasivního sledování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě "předstíraného převodu" (§ 158c tr. řádu) a "použití agenta" (§ 158e tr. řádu), netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod. (srov. Musil, J.: Policejní provokace v teorii, legislativě a judikatuře. Státní zastupitelství, roč. 2014, č. 3, str. 10 a násl.).

24. Jinými slovy, tzv. policejní provokace musí být condicio sine qua non následně spáchaného činu osobou takto vyprovokovanou nebo alespoň podstatně vyšší úrovně či intenzity již plánovaného trestného činu. Byl-li by trestný čin v posuzované úrovni či intenzitě spáchán i bez takovéto provokace, nelze aktivitu, která k trestnému činu přispěla, za (nepřípustnou) policejní provokaci považovat.

25. Byť lze stěžovateli přisvědčit potud, že v dané věci nedošlo k úplnému objasnění role svědka Miroslava Kacetla, určující zůstává, že pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není místa v souvislosti se závěrem soudů, podle kterého z ničeho nevyplývá, že by jej orgány činné v trestním řízení jakkoli instruovaly v tom smyslu, aby stěžovatele (resp. ostatní obviněné) "provokoval" k další trestné činnosti. Podle zjištění soudů trestná činnost probíhala již v době, kdy orgány činné v trestním řízení pojaly odpovídající podezření. Skutečnost, že tyto orgány následně po určité období vyčkávaly se svým zásahem vedoucím k ukončení páchání trestné činnosti, vycházela z požadavku na jistou taktiku policejního orgánu, nutnost tzv. správného načasování, zorganizování policejních složek účastnících se daných úkonů apod. tak, aby byli zjištěni a potrestání všichni pachatelé trestné činnosti, kteří by v ní jinak pravděpodobně pokračovali, tj. aby bylo dosaženo účelu trestního řízení.

26. Ústavněprávní deficit nelze shledat ani v okolnosti, že Miroslav Kacetl jako osoba mající přístup k pachatelům trestné činnosti byl orgány činnými v trestním řízení vybaven záznamovým zařízením pro získání důkazního materiálu.

27. Ohledně námitek vztahujícím se k protokolům o sledování osob a věcí se patří odkázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2014 sp. zn. 1 To 52/2014 (konkrétně str. 16-18), které se s těmito výtkami vypořádalo ústavně konformním způsobem; jinými slovy, ústavněprávní rozměr tyto výhrady postrádají.

28. Soudy nevyslovily vinu stěžovatele převážně z výpovědi Miroslava Kacetla, nýbrž na základě celkového kontextu, který vyplývá ze všech ve věci provedených důkazů. Připomenuly, že tento svědek disponoval možností v konkretizovaných směrech stěžovatele křivě usvědčovat z trestné činnosti, avšak řečené neučinil (srov. str. 49 rozsudku soudu prvního stupně).

29. Pokud jde o domovní prohlídku provedenou dne 9. 12. 2012, Ústavní soud připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo "procesně fixovaných" informačních zdrojů a soudce je beztak mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků [srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495), odst. 40]. Aniž by Ústavní soud aproboval tzv. fishing expedition (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 4. 2015 ve věci Vinci Construction a GTM Génie Civil et Services v. Francie, stížnosti č. 63629/10 a 60567/10, souhlasné stanovisko soudců Zupančiče a De Gaetana), rovněž v této souvislosti lze připomenout výše uvedené závěry (srov. odst. 28 až 30) ohledně zabavení věcí se vztahem k inkriminovaným subjektům. Stěžovatel přitom nezpochybňuje, že policejní orgán disponoval - kromě sporného obrazového záznamu - i dalšími poznatky z operativních šetření.

30. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti znovu vyslovuje nesouhlas se závěry odvíjejícími se ze zjištění, že na jeho dlaních byly - s uplatněním postupu, který oponuje - nalezeny stopy THC, a vytýká, že podle jeho názoru tyto důkazy coby převážně jen důkazy nepřímé netvoří uzavřený kruh, eventuálně že s potřebnou mírou spolehlivosti neprokazují jeho vinu, nejde o otázku, kterou by náleželo řešit Ústavnímu soudu. Dlužno podotknout, že se stěžovatel nepokusil nijak vysvětlit, jak se ocitl v pěstírně marihuany, kde byl policejním orgánem zadržen.

31. Procesní situace tzv. opomenutých důkazů nenastala ani v důsledku nedoplnění dokazování označeným exekučním spisem, celním spisem, výpovědí jmenované svědkyně, resp. ověřením obsahu konkretizovaných internetových stránek. Z odůvodnění rozhodnutí lze dovozovat, že soudy tyto důkazní prostředky hodnotily jakožto nadbytečné.

32. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podloženy, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

33. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby podaného z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu], z ústavněprávních hledisek obstojí.

34. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů soudů nižších stupňů ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).

35. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".

36. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

37. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 828/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies