III. ÚS 1347/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Apliko, s. r. o., sídlem Svárovská 3/124, Praha 9, zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, sídlem Nad Primaskou 138/8, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 30 Cdo 3861/2015-136, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 55 Co 107/2015-116 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. prosince 2014 č. j. 22 C 110/2012-98, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zahrnující zásadu vázanosti státní moci zákonem, zásadu rovnosti stran před soudem, zásadu projednání věci bez zbytečných průtahů, jakož i právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

2. Z ústavní stížnosti a z ústavní stížností napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 22 C 110/2012-98 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu o zaplacení částky 915 569 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Předmětem sporu byla náhrada škody v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 425/2001, když stěžovatelka tvrdila, že jí ušel zisk a dále požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Kromě toho jí měla vzniknout škoda v souvislosti s vedením exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že řízení, k němuž byl vznik škody vázán, skončilo v roce 2007 a stěžovatelka svůj nárok uplatnila u vedlejší účastnice až dne 5. 12. 2011, byl žalobní požadavek na náhradu škody hodnocen jako promlčený. U nemajetkové újmy soud dospěl k závěru, že řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo nepřiměřeně dlouhé, čímž mohlo dojít u stěžovatelky ke vzniku nemajetkové újmy. Současně s tím ale soud posuzoval, zda vznik této újmy nebyl vyvrácen okolnostmi případu. Původní žalobkyní v předmětném řízení byla správkyně konkursní podstaty majetku Františka Buleny. Proto si lze podle obvodního soudu stěží představit tvrzenou nejistotu spojenou s výsledkem předmětného řízení a hodnou odškodnění, když část majetku obchodní společnosti, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl právě František Bulena, by měla připadnout do jeho majetku jako fyzické osobě. Ještě zřetelněji se celá situace projevila od roku 2007, kdy byl konkurs na majetek Františka Buleny zrušen a žalobcem v předmětné věci se stal František Bulena a žalovanou byla společnost, jejímž byl neustále společníkem a jednatelem. Na délce řízení se pak stěžovatelka podle obvodního soudu významně podílela procesními obstrukcemi. S ohledem na tyto okolnosti prvostupňový soud dovodil, že zde byly dány okolnosti, které u stěžovatelky vyloučily vznik nemajetkové újmy.

3. K odvolání stěžovatelky bylo prvostupňové rozhodnutí Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") potvrzeno. U nároku na náhradu škody se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tento požadavek je promlčen (nárok na náhradu škody byl ve vztahu k žalované uplatněn po uplynutí tříleté zákonné promlčecí lhůty, když dotčené řízení pravomocně skončilo v roce 2007 a nárok byl uplatněn u žalované až v prosinci roku 2011). U náhrady nemajetkové újmy odvolací soud rovněž neměl výhrady k hodnocení, jež zaujal obvodní soud. Vzhledem ke zjištěným specifikům řízení, kdy ve sporu byla právnická osoba a současně její společník a jednatel v osobě Františka Buleny, bylo možné dovodit, že nemajetková újma k tíži stěžovatelky nevznikla. Po zrušení konkursu na majetek Františka Buleny jako fyzické osoby ostatně nebyl dán žádný rozumný důvod, aby takové řízení nadále u soudu pokračovalo. Konečně nelze podle městského soudu přehlédnout, že odškodnění se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením, které je tím větší, čím větší je pro poškozeného význam předmětu řízení, v němž k průtahům dochází. S ohledem na shora vysvětlené okolnosti případu se přitom městský soud přiklonil k závěru, že význam řízení pro stěžovatelku byl velmi nízký.

4. O následném dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že dovolací řízení v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku obvodního soudu, zastavil, a v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku městského soudu, odmítl s tím, že stěžovatelka neformulovala v dovolání otázku, která by nebyla doposud dovolacím soudem řešena nebo otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V návaznosti na tyto závěry stěžovatelka obecným soudům vytýká, že vůbec nezohlednily, že řízení, v němž k průtahům došlo, nemělo být vůbec zahájeno a bylo-li zahájeno, měl ho soud zastavit. Nelze se také ztotožnit podle stěžovatelky s názorem obvodního soudu (potažmo s názorem městského soudu), že v právě projednávané věci nebylo shledáno porušení ústavního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť soudy nepřihlédly ke všem okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, které trvalo bezmála téměř 10 let. Soudy takto nesprávně postupovaly i přesto, že v případě průtahů v řízení existuje nevyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy jako záruka spravedlivého procesu, a proto není třeba prokazovat kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Lze tedy podle stěžovatelky shrnout, že jí vznikla nemajetková újma, a že bylo zasaženo do jejího základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

9. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.

10. Stěžovatelčina argumentace se totiž pohybuje ve značně obecné rovině, kdy minimálně vůbec nereflektuje skutková zjištění učiněná obvodním soudem, z nichž pak následně vycházel i městský soud, jako soud odvolací. Obvodní soud přitom detailně popisuje průběh celého řízení, z něhož měla stěžovatelce jí tvrzená újma (škoda) vzejít. Proto mohl jak obvodní, tak městský soud přesvědčivě uzavřít, že nárok na náhradu škody se promlčel, neboť - podle stěžovatelky nezákonné - exekuční řízení bylo skončeno v roce 2007 a stěžovatelka žalobu podala až v roce 2011. Skutečnost, že následně byl na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušen i samotný exekuční titul, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, na daný aspekt řízení ani podle Ústavního soudu nemůže mít vliv.

11. Pokud soudy rovněž došly k závěru, že se stěžovatelka na naříkaných průtazích podílela a mimo jiné z toho důvodu jí odškodnění za nemateriální újmu způsobenou průtahy v řízení nebylo možno přiznat, tak i tento závěr obecných soudů je správný a je podložený minimálně velmi podrobným popisem skutkového děje, jak jej rekapituluje v ústavní stížností napadeném rozhodnutí obvodní soud (Ústavní soud pro stručnost na tuto rekapitulaci odkazuje). Není tedy pravda - jak stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačuje - že by se na průtazích podílel toliko žalobce František Bulena (který byl zároveň jediným jednatelem a společníkem stěžovatelky, tedy v řízení, v němž mělo k průtahům docházet, žalované). Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nerozporuje ani tu skutečnost, že František Bulena na žalobě proti stěžovatelce - a to i přes výslovné dotazy soudu - trval.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva nebo svobody garantované stěžovatelce ústavním pořádkem.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1347/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies