III. ÚS 8/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Adriána Čecha, advokáta, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2015 sp. zn. 7 To 101/2015, a proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 9/2014 ze dne 23. září 2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že odporují principům demokratického právního státu a bylo jimi porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konečně jimi byl podle stěžovatele porušen princip vázanosti výkonu veřejné moci zákonem.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele - jako obhájce - na odměnu a náhradu hotových výdajů spočívající v přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty. Městský soud přitom zjistil, že stěžovatel - jako obhájce - svým návrhem uplatnil v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 68 640 Kč. O tomto návrhu rozhodl Městský soud usnesením ze dne 1. 6. 2015 č. j. 41 T 9/2014-443, které nabylo právní moci dne 9. 6. 2015, přičemž shledal návrh obhájce důvodným do částky 64 960 Kč a tato částka byla stěžovateli také vyplacena. Dne 24. 7. 2015 pak stěžovatel doručil soudu žádost o přiznání daně z přidané hodnoty počítané z výše přiznané odměny a náhrady hotových výdajů (stěžovatel tak dodatečně žádal uhradit částku ve výši 13 641,60 Kč), neboť v původním podání na navýšení o daň z přidané hodnoty zapomněl. Městský soud mu však žádané navýšení nepřiznal. Stěžovatel totiž v původním návrhu neuvedl, že by žádal o zvýšení odměny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, a k původnímu návrhu též nepředložil osvědčení o registraci k této dani. Za účelem nápravy pak mohl využít stížnosti proti usnesení, kterým bylo o jeho návrhu rozhodnuto. Stěžovatel se však nápravy v rámci k tomu určené lhůty nedomáhal a až poté, co usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů nabylo právní moci, zaslal soudu návrh na přiznání zvýšení o výše uvedenou daň. Za této situace je ovšem třeba podle městského soudu výši odměny a náhrady hotových výdajů za vyúčtované úkony považovat za věc pravomocně rozhodnutou a nelze jí tedy následně na základě opožděného návrhu stěžovatele zvyšovat, byť by šlo o daň z přidané hodnoty.

3. Proti tomuto usnesení prvostupňového soudu podal stěžovatel stížnost ve smyslu § 141 a násl. trestního řádu, která však byla v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta. I podle tohoto soudu totiž platí, že byla-li výše odměny a náhrada hotových výdajů pravomocně určena, nemůže být znovu rozhodováno o dani z přidané hodnoty, neboť rozhodnutí stran těch úkonů právní služby, které byly učiněny do doby, než byl podán návrh stěžovatele na určení výše odměny a náhrady hotových výdajů, je rozhodnutím definitivním a jako celek je nelze nijak "nastavovat".

II.
Argumentace stěžovatele

4. Výklad obecných soudů je podle stěžovatele projevem přepjatého formalismu, když podle jeho přesvědčení z žádného zákonného ustanovení ani ze závěrů dosavadní judikatury nelze vyčíst, že by nárok na zvýšení odměny o náhradu za daň z přidané hodnoty nebylo možno uplatnit dodatečně. Ani oběma obecnými soudy tolik opakovaná analogie s odměnou obhájce, ve vztahu k níž nese žadatel odpovědnost za její případné uplatnění v nižší výši, není podle stěžovatele přiléhavá. U daně z přidané hodnoty je situace odlišná již tím, že odvodní povinnost žadatele - plátce daně z přidané hodnoty - vzniká zcela nezávisle na tom, zda je nárok na její náhradu vůči soudu uplatněn či nikoliv.

5. Stěžovatel si je samozřejmě vědom skutečnosti, že hlavní tíhu odpovědnosti za neuplatnění nároku na zvýšení odměny již v rámci původně uplatněné žádosti nese on sám. Nicméně v době narůstajících administrativních povinností ve všech sférách lidského konání - výkon obhajoby z toho nevyjímaje - snad lze takové pochybení pochopit, a v rámci zákonem předvídaných institutů jeho případné nespravedlivě následky napravit.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel coby advokát nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 právně zastoupen, jak obecně vyžadují § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].

10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Oba soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, a pokud stěžovatel preferuje výkladovou variantu jinou (a pro něj příznivější), jde z jeho strany toliko o polemiku postrádající jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že částka, jež je ve svém důsledku předmětem ústavní stížnosti, se blíží částce v podstatě bagatelní; i tento aspekt při hodnocení výše (podle stěžovatele nesprávně) vyplacené částky za vykonanou obhajobu Ústavní soud již ale ve své judikatuře řešil, a to se závěrem zjevné neopodstatněnosti takového stížnostního žádání [srov. k tomu přiměřeně například usnesení ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3266/15].

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli garantovaná ústavním pořádkem.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 8/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies