III. ÚS 2070/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Albrechta, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 2097/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 č. j. 33 Cdo 3228/2015-424, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2015 č. j. 25 Co 381/2014-383 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. května 2014 č. j. 9 C 113/2012-345, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Ing. Michala Marka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, in eventum rozhodnutí soudů všech instancí, neboť mělo dojít k dotčení jeho základních práv a svobod plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95, čl. 96 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ze spisu okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 113/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou společně s manželkou domáhal určení, že specifikované nemovitosti v katastrálním území Kohoutov vlastní ve společném jmění manželů v rozsahu podílu jedné ideální poloviny. Tento podíl nabyli společně s vedlejším účastníkem na základě dvou kupních smluv, podle nichž vedlejší účastník uhradil celou kupní cenu (z tohoto důvodu bylo zřízeno zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu žalobců, jež zajišťovalo pohledávku vedlejšího účastníka ve výši 250 000 Kč vůči nim‚ zástavní právo zaniklo zánikem zajištěné pohledávky). Určovací žalobu odůvodnili žalobci tvrzením, že darovací smlouva uzavřená dne 3. 3. 2010, kterou darovali vedlejšímu účastníkovi jejich spoluvlastnický podíl, byla simulovaným jednáním, které pro nedostatek vážnosti vůle způsobuje její neplatnost. Pohnutkou tohoto postupu byly dlouholeté spory stěžovatele se společností Hutní montáže, a. s., při nichž hrozilo, že by mohl být ohrožen jeho majetek a tím i vlastnické právo jeho manželky. Žalobci nemovitosti po jejich darování nadále bezplatně užívali, stěžovatel se o ně staral. Vedlejší účastník se posléze dožadoval placení nájmu, podal i žalobu na vyklizení. Pro případ, že by darovací smlouva byla shledána platnou, z opatrnosti žalobci požadovali vrácení daru, protože jednání vedlejšího účastníka hrubě porušuje dobré mravy (pozn. žalobci v této části žaloby mylně uvažují o disimulaci, ač z jejich tvrzení plyne, že by šlo o absolutní simulaci, tedy takovou simulaci, u níž disimulace v úvahu nepřichází). Po provedení obsáhlého dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2014 č. j. 9 C 113/2012-345 žalobu zamítl. V odůvodnění popsal proceduru doplňování skutkových tvrzení i důkazních návrhů (str. 7 odůvodnění) a skutková zjištění z provedených důkazů. Připustil, že by bylo možno dovozovat, že převod spoluvlastnického podílu mohl být motivován snahou zabránit jeho případnému exekučnímu postihu, avšak neshledal, že by darovací smlouva byla neplatná pro nedostatek vážnosti vůle obou stran, ani že by byly naplněny podmínky pro vrácení daru.

3. Žalobci napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, v němž namítali procesní pochybení při provádění dokazování a nesprávně zjištěný skutkový stav. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") kvalifikoval odvolání jako neopodstatněné, tudíž rozsudkem ze dne 5. 2. 2015 č. j. 25 Co 381/2014-383 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Konstatoval, že okresní soud se beze zbytku vypořádal s veškerými námitkami účastníků, provedené důkazy odpovídajícím způsobem zhodnotil, vyvodil z nich i odpovídající skutkové a právní závěry, na které odkázal; posléze reagoval na odvolací námitky.

4. Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci dovolání (v průběhu dovolacího řízení vzala žalobkyně dovolání zpět), v němž vymezili pět otázek (první, druhou a čtvrtou jako dosud neřešenou, třetí a pátou jako řešenou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu), které měly vyhovět předpokladům přípustnosti dovolání:
- zda je přípustný odkaz odvolacího soudu na podstatné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se řádně vypořádal s odvolacími námitkami,
- zda písemnost, z jejíhož obsahu vyplývá, že dlužník uhradil všechny své závazky, je přímým či nepřímým důkazem ohledně zaplacení dlužníkova dluhu,
- zda má soud po poučení podle § 119a občanského soudního řádu povinnost znovu poučit účastníka, že doložené důkazy a tvrzení nepostačují,
- zda-li k vědomosti o finančních problémem smluvní strany je nezbytné vědět o podrobnostech konkrétního řízení nebo postačuje obecné povědomí o finančních problémech druhé smluvní strany pro posouzení simulovanosti převodu vlastnického práva,
- zda-li je porušením dobrých mravů v intenzitě, která je způsobilá odůvodnit odvolání daru, požadavek obdarovaného vůči dárcům na platbu nájemného a bezdůvodného obohacení za užívání darované nemovitosti.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 4. 2016 č. j. 33 Cdo 3228/2015-424 zastavil dovolací řízení o dovolání žalobkyně a odmítl dovolání stěžovatele, protože ho neshledal přípustným. V odůvodnění se zabýval naplněním způsobilého dovolacího důvodu a stěžovateli objasnil, že ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o platném uzavření darovací smlouvy; jako bezcennou vyhodnotil stěžovatelovu polemiku týkající se hodnocení provedených důkazů, námitku nepřezkoumatelnosti odmítl a jako nedůvodnou vyhodnotil námitku ohledně naplnění skutkové podstaty vrácení daru. Otázkami, které stěžovatel předložil jako neřešené, se Nejvyšší soud nezabýval, protože podle něj sloužily k prosazení stěžovatelovy vlastní skutkové verze, popř. prokázání, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, po stručném popisu průběhu řízení a vymezení motivu žaloby, uvádí, že porušení ústavních práv shledává již v překvapivém rozhodnutí okresního soudu, kdy se až z rozsudku dozvěděl, že neunesl důkazní břemeno ohledně zaplacení částky 250 000 Kč, neboť okresní soud ho měl poučit podle § 118a občanského soudního řádu. Dále namítá nedostatečné odůvodnění rozsudku krajského soudu, který rezignoval na vypořádání se s jeho odvolacími námitkami. Obě námitky podporuje argumenty z judikatury Ústavního soudu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká denegatio iustitiae odmítnutím dovolání, neboť napadené rozhodnutí "nemá po právní stránce zásadní právní význam" (pozn. takový důvod odmítnutí se v napadeném usnesení nevyskytuje, koresponduje totiž přípustnosti podle již několik let neúčinné úpravy dovolání) a skutečnost, že se nevyjádřil k právním otázkám, které označil jako neřešené.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

9. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto, neboť Nejvyšší soud ho na základě uváděných otázek neshledal přípustným, přičemž tento svůj závěr (oproti názoru stěžovatele) v napadeném usnesení řádně (byť u tzv. neřešených otázek stručně) odůvodnil (viz výše bod 4. i. f.), a to jak o platnosti darovací smlouvy, tak o podmínkách vrácení daru. Za situace, kdy stěžovatelovo dovolání nebylo přípustné, nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že dovolání odmítl; z podstaty věci tak Nejvyšší soud nemohl jakkoli přezkoumávat procesní postup soudů nižší instance (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu). Takovému postupu Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávních hledisek co vytknout, nemohlo tak dojít ke stěžovatelem namítanému odmítnutí spravedlnosti.

10. Ústavněprávní relevanci nemají ani zbývající stěžovatelovy námitky zařazené do ústavní stížnosti. Na první z nich (tj. údajné zjištění o neunesení důkazního břemene) reagoval krajský soud v odůvodnění rozsudku na str. 4 a 5 deskripcí procesu dokazování. Druhá námitka o nedostatečném odůvodnění rozsudku krajského soudu je rovněž nedůvodná, neboť krajský soud se nejenom ztotožnil se zjištěními a se závěry okresního soudu, ale předestřel i svoje vlastní nosné úvahy k oběma základním záležitostem: platnosti darovací smlouvy a uplatnění práva na vrácení daru (str. 6).

11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost (aniž by Ústavní soud stěžovatele vyzýval k odstranění vady spočívající v nepředložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku) podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2070/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies