II. ÚS 1753/15

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Tomáše Rýdla a 2) Jaromíry Rýdlové, obou zastoupených Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Vašátkova 176, Čelákovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2013, č. j. 42 C 248/2012-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, č. j. 95 Co 35/2013-116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2015, č. j. 32 Cdo 4626/2014-140, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatelé dovolávají též ochrany práva na bydlení.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.

3. Pražské stavební bytové družstvo (v současnosti JUDr. Tomáš Pelikán, insolvenční správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, dále jen "žalovaný") uzavřelo se stěžovateli dne 24. 4. 1993 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy a majetkovém převodu bytu z družstevního majetku podle ustanovení § 289 a násl. obchodního zákoníku, přičemž žalovaný se v jejím čl. I. zavázal k uzavření smlouvy o majetkovém převodu předmětné bytové jednotky do vlastnictví stěžovatelů do devadesáti dnů ode dne, kdy nabude právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu, a stěžovatelé se zavázali uhradit zálohu ve výši 531.100 Kč z předpokládané ceny bytu ve výši 590.128 Kč do patnácti dnů ode dne podpisu smlouvy. Dne 23. 3. 1994 byla k předmětnému bytu uzavřena mezi stěžovateli a žalovaným nájemní smlouva na dobu určitou do doby vkladu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí. Dále stěžovatelé žalovanému uhradili dne 23. 3. 1994 kupní cenu ve výši 590.128 Kč spolu s příslušnými poplatky, přičemž kolaudační rozhodnutí objektu určené v čl. 1. smlouvy o uzavření budoucí smlouvy a majetkovém převodu bytu z družstevního majetku nabylo právní moci dne 10. 3. 1994. Závazek žalovaného z této smlouvy byl dodatkem ze dne 29. 11. 1995 modifikován v čl. I dodatku tak, že převod předmětné bytové jednotky do vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), bude proveden ve lhůtě dvanácti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku (hlavní město Praha) a žalovaným upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje uvedený zákon. V současné době je jako vlastník bytové jednotky v katastru nemovitostí zapsáno Pražské stavební bytové družstvo v konkursu. Z důvodu prohlášení konkursu na žalovaného a proto, že doposud nedošlo k převodu bytu do jejich vlastnictví (i přes zaplacení kupní smlouvy a splnění dalších podmínek uvedených ve smlouvě o smlouvě budoucí), podali stěžovatelé žalobu, kterou se domáhali, aby byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu dotčené bytové jednotky.

4. Nyní napadeným rozhodnutím však obvodní soud tuto žalobu zamítl, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatelé vyzvali žalovaného k uzavření smlouvy dle ustanovení § 290 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož byla zavázaná strana povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána osobou oprávněnou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy. Závazek uzavřít budoucí smlouvu proto zanikl dle ustanovení § 292 odst. 3 obchodního zákoníku. Soud I. stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že kolaudační rozhodnutí ohledně objektu, který byl uveden v článku I Smlouvy o uzavření budoucí smlouvy a majetkovém převodu z družstevního majetku, nabylo právní moci dne 10. 3. 1994, tak prekluzivní lhůta pro výzvu stěžovatelů (stanovená v dotčené smlouvě o smlouvě budoucí) vůči žalovanému uplynula dne 8. 6. 1994, kdy také zanikl závazek žalovaného k uzavření kupní smlouvy. Shora citovaný dodatek ke smlouvě pak soud hodnotil jako neurčitý, a tudíž absolutně neplatný. Přesto uvedl, že i v případě, že by tento dodatek byl posouzen jako platný, tak by rovněž došlo k prekluzi práva stěžovatelů ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to dne 2. 1. 2002, neboť lhůta dvanácti měsíců k převodu bytu do vlastnictví stěžovatelů počala běžet 1. 1. 2001 s ohledem na ustanovení § 21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, které normovalo, že nedojde-li mezi vlastníkem jednotky a vlastníkem pozemku ke sjednání písemné smlouvy o úpravě práv k pozemku do 31. 12. 2000, vzniká 1. 1. 2001 ve prospěch vlastníka jednotky věcné břemeno k zastavěnému pozemku. V neposlední řadě obvodní soud odmítl, že by stěžovatelé vydrželi vlastnické právo v důsledku kvalifikované držby věci, neboť objektivně nemohli být v dobré víře.

5. K odvolání stěžovatelů městský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a ztotožnil se též s jeho právní argumentací. Odmítl přitom tvrzení stěžovatelů, že soud I. stupně nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu ve věci legitimního očekávání nabytí majetku a že v řízení postupoval formalisticky. K tomu soud uvedl, že pro subjekty soukromoprávních vztahů je charakteristické jejich rovné hmotněprávní postavení, kdy si mohou v široké míře zásadně zvolit a realizovat tu variantu chování, která odpovídá jejich zájmům, potřebám a preferencím, s tím však, že autonomie vůle i postavení subjektů je ohraničeno normami veřejného práva, které je nezbytné dodržovat. Bylo by přitom v rozporu s těmito zásadami, aby očekávání, které stěžovatelé označili za legitimní, vedlo k oslabení ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (navíc odvolací soud připomněl, že je garantována pouze ochrana majetku a nikoli očekávání jeho nabytí). Takto by byla narušována též právní jistota. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovanému nebyla poskytnuta právní ochrana na úkor stěžovatelů, neboť ti ani nemohli mít legitimní očekávání nabytí majetku, pokud veškeré lhůty v souvislosti s nabytím majetku nechali marně uplynout, přičemž jejich jednání nelze přičítat k tíži žalovaného.

6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé v dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nadto Nejvyšší soud vytkl, že dovolání postrádá i vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 citovaného zákona.

7. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelů zasáhla do jejich shora uvedených základních práv a svobod.

8. Stěžovatelé nejprve rozporují chybné posouzení inkriminované smlouvy o smlouvě budoucí, kterou dle jejich názoru nelze hodnotit jinak než tak, že nejde o typické smlouvy podle ustanovení § 50a občanského zákoníku (byť jde o smlouvy takto formálně označené), ale o smlouvy innominátní (nepojmenované) s prvky smlouvy kupní, případně tzv. pactum praeparstorium, tedy smlouvy přípravné, které podle stávajícího občanského zákoníku mohou být základem i pro vznik práv věcných. Proto nelze dotčenou věc posoudit jinak, než že stěžovatelé, coby kupující, byli od okamžiku předání nemovitosti do držby a zaplacení celé kupní ceny, se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře o tom, že jim nemovitost patří a jsou tudíž oprávněnými držiteli (navíc i žalovaný s nimi jednal jako s vlastníky předmětné nemovitosti). V této souvislosti zdůrazňují, že důvody, pro které již v minulosti nedošlo k převodu vlastnického práva ve prospěch stěžovatelů coby kupujících, lze zjevně spatřovat na straně žalovaného. Připomínají také, že stovkám kupujících na základě obsahově totožných listin byly tyto nemovitosti skutečně bezúplatně převedeny a v pokračování (dokončení) všech převodů - developersky postavených bytů a garáží evidovaných v majetku žalovaného - zabránily okolnosti, které stojí zcela mimo dispoziční sféru vlivu stěžovatelů. Stěžovatelé se pak dovolávají legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k zakoupené nemovitosti, kdy připomínají nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005, jímž dal Ústavní soud pokyn obecným soudům, aby chránily obligační práva osob, které se sice "formálně" nestaly vlastníky, avšak na základě budoucích kupních smluv "legitimně očekávají", že se vlastníky stanou, čímž byla potvrzena ústavní nadřazenost ochrany obligačního práva nad "formálně existujícím" právem vlastnickým. Dále stěžovatelé argumentují právními závěry obsaženými v nálezu zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 a připomínají, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.

9. Závěrem pak stěžovatelé rozporují napadené usnesení Nejvyššího soudu a namítají, že toto rozhodnutí je formalistické a porušuje jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť jsou přesvědčeni, že jasně vymezili dovolací důvody, které vyplývají ze samotného obsahu podaného dovolání (stěžovatelé mimo jiné argumentovali konkrétními rozhodnutími - nálezy Ústavního soudu, zejména pak nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3942/2012 a poukazovali na to, že soudy nižších stupňů tuto argumentaci zcela přehlédly). Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že úkolem Nejvyššího soudu je poskytnutí ochrany ohroženým či porušeným právům, avšak v jejich věci dovolací soud namísto poskytnutí soudní ochrany v podobě projednání dovolání hledal důvod, aby nemusel rozhodnout, kdy postupoval svévolně a jeho rozhodnutí představuje zřejmý exces, v jehož důsledku bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

10. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Proto Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, avšak dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Podstatou nyní projednávané věci je právní hodnocení smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a žalovaným dne 29. 4. 1993, jakož i posouzení obligačního vztahu vyplývajícího z této smlouvy a držby vlastnického práva k předmětné nemovitosti.

13. Ústavní soud musí předně odmítnout tvrzení stěžovatelů, že by uvedená smlouva ze dne 29. 4. 1993 nebyla smlouvou o smlouvě budoucí, nýbrž smlouvou inominátní s prvky smlouvy kupní. Uvedené jednoznačně popírá již pojmenování této smlouvy, dále odkaz na příslušná ustanovení zákona upravující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy (§ 289 a násl. obchodního zákoníku, v tehdy platném znění), označení jednotlivých stran smlouvy, tak i samotný obsah smlouvy, která plně odpovídá základní charakteristice a náležitostem smlouvy o smlouvě budoucí. Stejně tak z dodatku k této smlouvě ze dne 29. 11. 1995 jednoznačně plyne, že se jedná o smlouvu o smlouvě budoucí. Uvedené námitky stěžovatelů tedy nelze než hodnotit jako poněkud účelové, které však nemají oporu v označení ani obsahu dotčené smlouvy. Ústavní soud v této souvislosti sice připomíná, že při zjišťování obsahu právního úkonu je třeba vyjít nejen z jeho doslovného textu, ale též z vůle stran, které svým jednáním zamýšlely určitým způsobem upravit vzájemné vztahy, zároveň však výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím ale projev vůle doplňovat, měnit či nahrazovat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 104/04 ze dne 13. 10. 2004 (N 146/35 SbNU 55)]. Obecnými soudy přijatá interpretace obsahu smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi stěžovatelem a žalovaným se přitom přidržela jazykového projevu vyjádřeného v dotčené smlouvě, což nicméně za dané situace plně respektuje projevenou vůli jejích stran, kdy naopak výklad nyní podávaný stěžovateli zjevně neodpovídá jejich tehdy projevené vůli. Proto ani nelze souhlasit se stěžovateli, že již na základě této smlouvy (od okamžiku předání nemovitosti do držby a zaplacení celé kupní ceny) byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim nemovitost patří a jsou tudíž oprávněnými držiteli. O tom ostatně svědčí též nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovateli a žalovaným v době po uzavření oné smlouvy o smlouvě budoucí, která se týkala totožné bytové jednotky, jakož i uzavření následného dodatku k budoucí smlouvě. Pokud by se stěžovatelé (potažmo žalovaný) považovali za oprávněné vlastníky bytu, tak by zajisté neuzavírali dotčenou nájemní smlouvu, případně by v ní dále nesetrvávali, ani by neuzavírali citovaný dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí.

14. Za této situace se tedy Ústavní soud zaměřil na posouzení skutečnosti, zda obecné soudy správně dovodily, že stěžovatelé svojí neaktivitou zapříčinili, že nebyla uzavřena hlavní (realizační) smlouva, a nemohou se tak nyní domáhat nahrazení projevu vůle spočívající v uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu o prodeji dotčené nemovitosti.

15. Ústavní soud již dříve (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) k podstatě smlouvy o smlouvě budoucí uvedl (a tyto základní charakteristiky se neodlišují u smlouvy uzavřené dle tehdy platného občanského i obchodního zákoníku), že její základ spočívá ve skutečnosti, že si smluvní strany v souladu se širokou smluvní volností písemně shodně (a tím závazně) ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (někdy též označovanou jako hlavní) resp. realizační smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout. Není-li do dohodnuté doby budoucí (realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na uzavření realizační smlouvy vůbec nepřijme či realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítne uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena, domáhat ochrany u soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1691/2008). Účelem této přípravné smlouvy, jež zakládá kontraktační povinnost mezi smluvními stranami, je tedy uzavření budoucí realizační smlouvy za dříve dohodnutých podmínek, které nelze jednostranně změnit. Jejím důsledkem je tak nemožnost znovu otevírat kontraktační proces, jenž původně vyústil v dohodu o podstatných náležitostech budoucí smlouvy a v závazek smluvních stran (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3216/2010).

16. Smlouva o smlouvě budoucí, která nachází předobraz již v římském závazku pactum de contrahendo, je takto jedním z výjimečných závazků, z něhož jednotlivým stranám plyne kontrakční povinnost, tj. uzavřít realizační smlouvu, neboť v opačném případě by byl popřen základní účel smlouvy o smlouvě budoucí [viz též nález sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014]. Proto také Ústavní soud vždy zdůrazňoval, že je nezbytné přistupovat k zásahům do svobodné vůle účastníků těchto smluv velmi obezřetně, neboť bylo na nich samotných, zda a za jakých podmínek se závazně dohodnou na budoucím uzavření hlavní smlouvy. V zásadě totiž platí, že v případě platnosti smlouvy o smlouvě budoucí má budoucí kupující legitimní očekávání nabytí majetku [srov. též nález sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415)]. V případě neuzavření realizační smlouvy tak dochází k zásahu do jeho vlastnických práv, respektive práva vlastnit majetek, přičemž je věcí obecných soudů, aby posoudily, zda je tento eventuální zásah odůvodněný, zda vychází ze zákonných parametrů a zda šetří podstatu a smysl tohoto práva.

17. Zároveň je však nezbytné dodat, že aby tato kontrakční povinnost nastala, musí strana smlouvy o smlouvě budoucí v souladu s jejím obsahem řádně vyzvat druhou stranu k uzavření hlavní smlouvy. Uvedené plně odpovídá tehdy platnému ustanovení § 290 odst. 1 obchodního zákoníku, dle něhož byla zavázaná strana povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy. Jak také potvrdila komentářová literatura, dospělost závazku uzavřít budoucí smlouvu nenastává uplynutím doby, do které má být budoucí smlouva uzavřena, ale jen výzvou oprávněné strany a následným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu. Jde tedy o závazek upomínací. Ten, kdo je povinen budoucí smlouvu uzavřít, sice může nepochybně sám vyvíjet iniciativu k uzavření takové smlouvy, bez aktivity strany oprávněné však k tomu povinen není (taková samostatná iniciativa povinného nemůže být ani onou výzvou, jež je zákonem předpokládána).
18. Naposledy uvedené koresponduje se zásadou vigilantibus iura scripta sunt - bdělým náležejí práva. Jak již vícekrát uvedl Ústavní soud, jde o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu - srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519). Takto především sami jedinci nesou odpovědnost za průběh a výsledek svého právního jednání a je nezbytné dát jim k dispozici takové nástroje, aby svá práva mohli náležitě hájit.

19. Pokud z hlediska výše uvedeného posoudil Ústavní soud nyní řešený případ, musel se ztotožnit se závěry obecných soudů, že se stěžovatelé nyní nemohou účinně domáhat na žalovaném povinnosti uzavřít kupní smlouvu, pokud se dříve jejího uzavření nedomáhali způsobem stanoveným ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, obvodní soud již při jednání dne 10. 7. 2013 (viz č. l. 73) vyzval stěžovatele, aby prokázali skutečnost, že vyzvali žalovaného k uzavření kupní smlouvy dle čl. 1 smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 4. 1993, přičemž na tuto výzvu reagovali stěžovatelé při jednání dne 31. 7. 2013 (viz č. l. 75) toliko tak, že uvedené nedoloží, neboť tuto výzvu již nemají k dispozici, aniž by se však jakkoliv pokusili prokázat, že k této výzvě skutečně došlo. Za této situace musí Ústavní soud souhlasit s obecnými soudy, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat, že by tato výzva byla uskutečněna (čemuž ostatně odpovídá též skutečnost, že neprobíhal žádný spor mezi stěžovateli a žalovaným o uzavření inkriminované realizační smlouvy ve smyslu ustanovení § 290 odst. 2 obchodního zákoníku či ustanovení § 50a odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku). Stěžovatelé tudíž vlastní neaktivitou ve vztahu k naplnění smlouvy o smlouvě budoucí zapříčinili, že se nyní již nemohou právoplatně dožadovat uzavření dotčené smlouvy. Jakkoli se jim toto právní hodnocení může subjektivně jevit jako nespravedlivé, učiněné závěry plně odpovídají jak shora uvedené zásadě, že bdělým náležejí práva, tak i tehdy platné právní úpravě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy obsažené v obchodním zákoníku, dle jehož úpravy se rozhodli uzavřít předmětnou smlouvu o budoucí smlouvě. Zde také Ústavní soud připomíná, že pokud stěžovatelé namítají, že v převodu bytu evidovaného v majetku žalovaného zabránily okolnosti, které stojí zcela mimo dispoziční sféru vlivu stěžovatelů, tak uvedené nelze zohlednit při posouzení nyní požadovaného nároku stěžovatelů, neboť ti měli možnost svým právním jednáním zajistit, aby byla platně uzavřena kupní smlouva tak, jak předpokládala již opakovaně zmiňovaná smlouva o smlouvě budoucí. Pokud tak neučinili, nemohou se nyní dovolávat okolností stojících mimo sféru jejich jednání, jestliže tyto nastaly až po lhůtě, v níž sami měli učinit právní úkony, které by vedly k jimi chtěnému výsledku.

20. Jde-li o argumentaci stěžovatelů odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005, pak Ústavní soud v tomto rozhodnutí dospěl k názoru, že by bylo "v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, tj. s obecným přirozenoprávním principem pacta sunt servanda, poskytovat nositeli vlastnického práva ochranu na úkor toho, v jehož prospěch má být ze smlouvy (a ve skutečnosti již dávno mělo být) plněno tak, aby vlastnické právo svědčilo jemu samotnému." Ústavní soud však tento názor vyslovil v situaci, kdy obecné soudy při rozhodování dané věci zcela přehlédly existenci základního práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku, jehož ochranu měly vážit stejně jako zvažovaly ochranu vlastnického práva žalovaného, a proto bylo namístě poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele skrze aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. V případě stěžovatelů však nelze hovořit o legitimním očekávání nabytí majetku. Ústavní soud nepopírá, že uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí toto očekávání stěžovatelé získali, zároveň však opět připomíná, že toto legitimní očekávání nabytí majetku sami svým nekonáním pozbyli, neboť ve smluvně dané lhůtě nevyzvali žalovaného k uzavření hlavní smlouvy.

21. Případný pak není ani odkaz stěžovatelů na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415), neboť důvodem pro tehdejší derogační zásah Ústavního soudu bylo, že stěžovatelka tvrdila již v řízení před soudem prvního stupně existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní (včetně její písemné formy) a v tomto směru předložila i řadu dokumentů, avšak obecné soudy v napadených rozhodnutích tento důkaz nereflektovaly a formalisticky uvedly, že tvrzení o smlouvě o kupní smlouvě budoucí nebylo stěžovatelkou v řízení před soudem prvního stupně uplatněno. Ve věci meritorního posouzení dotčeného nároku však Ústavní soud podotkl, že mu nepřísluší předjímat, jak dopadne řízení před obecnými soudy po tom, co bude proveden důkaz touto smlouvou o kupní smlouvě budoucí, kdy svým případným vyjádřením k této otázce by Ústavní soud nahrazoval nezávislé posouzení obecného soudu hodnocením vlastním, a tím v podstatě nahrazoval jeho činnost. Stěžovateli citovanou pasáž pak Ústavní soud dodal spíše nad rámec citovaného rozhodnutí (jako tzv. obiter dictum). Zároveň však i nyní rozhodující senát upozorňuje, že i v části citované stěžovateli se tehdy rozhodující I. senát nikterak nezabýval tím, zdali tehdejší stěžovatelé řádně uplatnili svá práva plynoucí z jimi uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, což představuje podstatu nyní projednávané věci, nýbrž se soustředil na otázku, zda obecné soudy vzaly v potaz, zda tehdejší stěžovatelka byla smluvní stranou smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Toto soudy ve věci nynějších stěžovatelů řádně reflektovaly, nikterak nezpochybnily existenci smlouvy o smlouvě budoucí, avšak dospěly k závěru, že se stěžovatelé nemohou domáhat toho, aby soud přikázal žalovanému uzavřít předmětnou smlouvu o převodu inkriminované nemovitosti. Tím se ale obecné soudy nikterak nedostaly do rozporu s nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelé odkazovali, a ani s jinými rozhodnutími zdejšího soudu.

22. Ústavní soud musí pouze korigovat závěr soudu I. stupně ve věci neplatnosti dodatku ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy ze dne 29. 11. 1995 z důvodu jeho neurčitosti. Zde Ústavní soud připomíná, že se již opakovaně vyjádřil k zásadám výkladu právních úkonů, přičemž ve svých rozhodnutích ke specifickým otázkám interpretace smluvních textů, kde vůle účastníků při vytváření smlouvy a její interpretaci hraje zásadní roli, uvedl, že je nutno přihlédnout k tomu, že jejich autoři, často laici, nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy proto nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana před státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157)]. Podobně Ústavní soud vytkl, že při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem mj. předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce (tedy ani ten, kdo uzavírá smlouvu) nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky [srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233)]. Z judikatury Ústavního soudu tedy v souhrnu plyne zásada, dle níž je jedním ze základních principů výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Tento přístup je odrazem respektu k autonomii smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013]. Pokud vstříc těmto zásadám posoudil Ústavní soud příslušný dodatek ke smlouvě, dospěl k závěru, že jej nelze považovat na neurčitý, neboť skutečnost "upravení právního vztahu mezi vlastníkem zastavěného pozemku Hl. m. Prahou a budoucím prodávajícím způsobem, který vyžaduje zákon o vlastnictví bytů" je vymezena dostatečně určitě a nevyvolává neakceptovatelné nejasnosti nad momentem, v němž nastane; naopak jednoznačně stanoví dobu, od které počne běžet smluvně stanovená dvanáctiměsíční lhůta k uzavření hlavní smlouvy o převodu předmětného bytu do vlastnictví stěžovatelů (viz též v obdobné materii nález sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014).

23. Zároveň ale Ústavní soud poznamenává, že již soud I. stupně správně uvedl, že i v případě, že by tento dodatek byl posouzen jako platný, tak by rovněž došlo k prekluzi práva stěžovatelů ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to 2. 1. 2002, neboť lhůta dvanácti měsíců k převodu bytu do vlastnictví stěžovatelů počala běžet 1. 1. 2001 s ohledem na § 21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, který stanovil, že nedojde-li mezi vlastníkem jednotky a vlastníkem pozemku ke sjednání písemné smlouvy o úpravě práv k pozemku do 31. 12. 2000, vzniká 1. 1. 2001 ve prospěch vlastníka jednotky věcné břemeno k zastavěnému pozemku. Za této situace (a s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů) nenašel Ústavní soud důvod k nezbytnosti derogace napadeného rozhodnutí, neboť takové rozhodnutí by bylo čistě formalistickým a ve své podstatě (i s ohledem na výše vyřčené) by ani stěžovatelům nepřineslo chtěný výsledek, neboť by se týkalo pouze té části rozhodnutí, která neměla na konečný výrok zásadní dopad.

24. Pokud stěžovatelé napadají způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, připomíná Ústavní soud, že i pro rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání platí povinnost reagovat na otázky, které dovolatel vymezil. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je totiž povinnost dovolacího soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným či zcela nedostatečným způsobem, může zasáhnout do práva dovolatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

25. Ústavní soud posoudil napadené usnesení dovolacího soudu s přihlédnutím k těmto požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí, dospěl však k závěru, že shora uvedené principy nebyly v případě stěžovatelů porušeny. Ústavní soud nerozporuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu lze považovat za poměrně stručné, když je v něm pouze ve zkratce vyložen důvod, který Nejvyšší soud vedl k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost (absence údaje o tom, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání). Zároveň je však nutno uvést, že dovolání stěžovatelů skutečně nespecifikovalo žádný konkrétní dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Za ten zajisté nelze považovat povšechný odkaz na některé nálezy Ústavního soudu, byť zdejší soud uznává, že v rámci pečlivosti se mohl Nejvyšší soud alespoň ve stručnosti i s těmito odkazy na judikaturu vypořádat. I s ohledem na výše řečené a na právní podstatu projednávané věci však platí, že jisté nedostatky ve způsobu vyřízení dovolání nedosahují takové relevance, aby byl nezbytný derogační zásah Ústavního soudu. Zde ostatně musí Ústavní soud připomenout, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].

26. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1753/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies