III. ÚS 2316/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky BS DEALER, a. s., sídlem Dostihová 200, Slušovice, zastoupená Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem, sídlem Slušovice 520, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2016 č. j. 23 Cdo 5542/2015-392, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015 č. j. 58 Co 390/2012-360 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. března 2011 č. j. 12 C 2/2006-155, spojenou s návrhem na zrušení § 241a a části § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a za účasti Státního zemědělského intervenčního fondu, sídlem Ve Smečkách 33, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že rozsudkem ze dne 21. března 2011 č. j. 12 C 2/2006-155 zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu o zaplacení částky 6 652 062 Kč s dvanáctiprocentním úrokem z prodlení, a to ve vztahu ke stěžovatelce jako prvnímu žalobci, a o zaplacení částky 13 000 000 Kč s dvanáctiprocentním úrokem z prodlení ve vztahu ke druhému žalobci, společnosti Techcentrum ZTM, s. r. o., a uložil oběma žalobcům, aby žalovanému Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu zaplatili na náhradě nákladů řízení částku 396 660 Kč (stěžovatelka) a částku 548 640 Kč (druhý žalobce). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení výše uvedených částek s tím, že jde o část zálohy na kupní cenu za 5 000 tun másla, kterou právní předchůdce žalobců, společnost AGRO AVAN, s. r. o., složila na účet žalovaného (respektive jeho právního předchůdce).

3. K odvolání žalobců rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 58 Co 390/2012-360 tak, že výrokem I. rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé ohledně stěžovatelky v části týkající se částky 6 652 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % potvrdil, a změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení jen tak, že jejich výše činí 383 085 Kč, jinak výrok II. rozsudku obvodního soudu potvrdil. Dále městský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel ze zjištění učiněných obvodním soudem, podle nichž právní předchůdkyně stěžovatelky (společnost AGRO AVAN, s. r. o.) a právní předchůdce vedlejšího účastníka (Státní fond tržní regulace zemědělství - dále také jen "fond") uzavřeli dne 19. 1. 1999 kupní smlouvu. Jejím obsahem byl závazek fondu dodat společnosti AGRO AVAN, s. r. o., 5000 tun másla za kupní cenu 46 500 Kč za tunu s tím, že kupující máslo odebere a vyveze do 31. 3. 1999 vlastním jménem mimo území České republiky a Slovenské republiky a že na pozdějším odběru másla nemá fond zájem a nebude proto uskutečněn. Podle této kupní smlouvy se strany dále dohodly, že nepřevezme-li kupující od prodávajícího zboží nebo neprovede-li jeho vývoz mimo území České republiky a Slovenské republiky jak uvedeno, je kupující povinna uhradit prodávajícímu rozdíl mezi kupní cenou uvedenou ve smlouvě a skutečnými náklady, které prodávajícímu vznikly v souvislosti s pořízením příslušného množství nevyvezeného zboží, a dále smluvní pokutu. Společnost AGRO AVAN, s. r. o., uhradila 25. 3. 1999 část kupní ceny (konkrétně to bylo 24 412 500 Kč), z nichž 19 652 062,50 Kč představovala cena neodebraného másla (do 31. 3. 1999 odebrala a vyvezla pouze 97,5 tuny másla a neodebrala a nevyvezla 4 902,5 tuny).

4. Po odstoupení od zmiňované kupní smlouvy vznikla fondu povinnost zaplacenou částku za neodebrané máslo ve výši 19 652 062,50 Kč vrátit společnosti AGRO AVAN, s. r. o. Fond však místo vrácení tuto částku započetl na svou sankční pohledávku ve výši 334 265 085,40 Kč. Úkon započtení byl obsažený v dopise fondu ze dne 25. 5. 1999. Odvolací soud dále vyšel z právního závěru učiněného v právě projednávané věci již rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 32 Cdo 1023/2013-339, v němž Nejvyšší soud dovodil, že fond vůli směřující k započtení vzájemných pohledávek vyjádřil dostatečně určitě, když z úkonu je nepochybné, jaká pohledávka, v jaké výši se k započtení uplatňuje a proti jaké pohledávce věřitele. Nejvyšší soud zároveň konstatoval, že projev vůle fondu se dostal do sféry společností AGRO AVAN, s. r. o., jak vyplývá z jejího přípisu ze dne 17. 6. 1999. Nejvyšší soud dále dovodil, že z článku VI. písm. a) kupní smlouvy jasně vyplývá povinnost kupující nejen zboží odebrat, ale rovněž odebrané zboží vlastním jménem vyvézt mimo území České republiky a Slovenské republiky, a že jakékoliv jiné nakládání s odebraným zbožím by bylo v rozporu s kupní smlouvou a bylo by postiženo sankcí. Tato sankce byla zcela jednoznačně vymezena jako rozdíl mezi skutečnými náklady prodávajícího na pořízení zboží (to je kupní cenu, za níž prodávající zboží pořídil, náklady na skladování a nakládku) a kupní cenou dohodnutou ve smlouvě.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v návaznosti na to zejména uvádí, že soudní proces, ze kterého napadená rozhodnutí vzešla, trval mnoho let. V průběhu této doby jak stěžovatelka, tak žalovaný fond podaly ve věci dovolání. Dle názoru stěžovatelky došlo ale k významnému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces v tom, že dovolací soud přistupoval k dovolání stěžovatelky a žalovaného diametrálně odlišně. Dovolání žalovaného bylo posuzováno podle právního stavu před 1. 1. 2013 a žalovaný měl na projednání dovolání nárok. Naproti tomu dovolání stěžovatelky nárokové nebylo a bylo posuzováno podle právního stavu po 1. 1. 2013 a z toho důvodu bylo podmíněno naplněním požadavku § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), ve znění po 1. 1. 2013. Podle stěžovatelky je názor Nejvyššího soudu v otázkách přípustnosti dovolání nejednotný a vychází z poměrně nejednoznačného ustanovení § 237 o. s. ř. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces i v tom, že Nejvyšší soud při posuzování jejího dovolání nepřihlížel k naprosto zásadním pochybením městského soudu, který na jednání předvolal právního zástupce předchůdce stěžovatelky, společnosti ČIBE, a. s. Soud tak zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka se o předvolání na jednání dozvěděla nikoliv od soudu, ale od ostatních (nesprávně) předvolaných účastníků. Městský soud navíc prováděl podle stěžovatelky nesmyslné dokazování postupními smlouvami. Kromě toho doručil rozhodnutí o odvolání přímo stěžovatelce, ačkoliv byla zastoupena právním zástupcem. Tím podle názoru stěžovatelky zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces už proto, že zkrátil dobu, po kterou se advokát stěžovatelky mohl s rozhodnutím seznamovat. Obvodní ani městský soud se v řízení vůbec nezabývaly nepoctivostí jednání vedlejšího účastníka, na které stěžovatelka upozorňuje, když vedlejší účastník zneužíval a zneužívá svého silného postavení a svévolně požadoval zálohu, následně předmětné plnění odmítal vydat a posléze nesmyslně započetl zálohu, kterou měl povinnost vrátit, oproti vydané sankční pohledávce. Vedlejší účastník zkrátka podle stěžovatelky zneužívá svého postavení jako státního orgánu. Stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti namítá, že vedlejším účastníkem určená smluvní sankce vyčíslená pomocí jeho nákladů, které mu vznikly v souvislosti s pořízením nevyvezeného zboží, je neurčitá a nejasná a část smlouvy, kde je tato sankce zanesena, je proto podle ní neplatná.

6. S ohledem na tyto okolnosti případu stěžovatelka rovněž podle § 74 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení § 237 o. s. ř., která je v textu níže vymezena hranatými závorkami: "Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, [jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.]" Dále stěžovatelka navrhuje zrušení ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

10. V nyní projednávaném případě ale Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům; jejich postup, včetně navazujícího usnesení Nejvyššího soudu, je ústavně konformní.

11. Pokud stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že dovolání žalovaného bylo posuzováno podle jiného znění občanského soudního řádu než dovolání stěžovatelky, kdy v případě vedlejšího účastníka právní úprava obsahovala širší vymezení podmínek přípustnosti dovolání (proto také stěžovatelka spojila ústavní stížnost s návrhem na zrušení § 241a o. s. ř., a vymezené části ustanovení § 237 o. s. ř.), pak k tomu Ústavní soud poznamenává, že ani stěžovatelka netvrdí, že by Nejvyšší soud na její dovolání aplikoval nedopadající znění procesního předpisu [samotný návrh na zrušení právního předpisu (jeho jednotlivé části) má přitom toliko akcesorický charakter - srov. k tomu dále].

12. Namítá-li stěžovatelka, že díky chybě odvolacího soudu se nemohla zúčastnit jednání před ním, pak se jedná o zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Využití tohoto opravného prostředku však stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenaznačuje. Ústavní soud tedy nehodnotí skutečnost, že Nejvyšší soud nepřezkoumal v případě stěžovatelky jí tvrzené zmatečnostní vady (neboť dovolání nebylo přípustné - srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. výkladem opaku), jako zásah do jejích základních práv a svobod, neboť naposledy citované ustanovení nutno vykládat právě v kontextu ustanovení § 228 a násl. o. s. ř.

13. Ústavní soud neshledal ústavněprávní diskrepanci ani v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávně doručeno přímo stěžovatelce, ač tato měla svého právního zástupce. Podstatné totiž je, že stěžovatelka a její právní zástupce se měly možnost s rozhodnutím seznámit, tedy materiální funkce doručení byla naplněna. Stěžovatelka přitom toliko stroze konstatuje, že její právní zástupce měl o to menší časovou dotaci, aby se s rozhodnutím odvolacího soudu seznámil. To je jistě aspekt, který by byl s to zasáhnout do práv stěžovatelky, avšak stěžovatelka k tomuto tvrzení nic dalšího neuvádí (tedy ani nenaznačuje, jak velká tato časová prodleva byla); pak nelze ani této námitce z ústavněprávního hlediska přisvědčit (srov. k tomu například též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3489/2012; všechna rozhodnutí jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/).

14. Není rovněž pravda, že by vedlejším účastníkem uplatněná sankce vůči stěžovatelce byla nejasná a neurčitá. V tomto ohledu odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku městského soudu a dodává, že smyslem fondu je regulace trhu s potravinami (resp. přesněji se zemědělskými komoditami), kterou fond provádí mimo jiné tzv. intervenčními nákupy ve smyslu § 1 odst. 2 písm. c) zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zde si je Ústavní soud vědom, že na případ stěžovatelky částečně dopadala i předchozí právní úprava, ale pro v tomto usnesení naznačená obecná východiska to nemá relevanci). Aby tyto intervence byly účinné, musí být často realizovány za přesně definovaných podmínek (už proto byla kupní smlouva mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a fondem ujednána jako fixní závazek). Stěžovatelka (respektive její právní předchůdkyně) si těchto zvláštností fondu musela být vědoma a musela počítat s tím, že smluvní vztah bude mít svá specifika, včetně sankčních mechanismů.

15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

16. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 241a a části ustanovení § 237 o. s. ř., podaný podle § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadla tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2316/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies