II. ÚS 2216/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Železárny - Annahütte, spol. s r.o., se sídlem Dolní 100, Prostějov, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4797/2015-136, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2014, č. j. 8 Cmo 266/2014-97, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 7. 7. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, když žádný ze soudů neposkytl ochranu jejím základním právům a svobodám.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 1. 2014, č. j. 36 Cm 7/2008-66, zamítl návrh stěžovatelky jako žalované na povolení obnovy řízení (když nepřipustil ani rozšíření tohoto návrhu) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci (původně STELLAR s. r. o., nyní WUSITON s. r. o.) náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že důkazy, o které stěžovatelka opírala důvodnost návrhu na povolení obnovy řízení, nesplňují zákonnou podmínku, podle níž je stěžovatelka nemohla bez své viny použít už v původním řízení. Stěžovatelka sama v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení uvedla, že aktivitu potřebnou k získání nyní navrhovaných důkazů začala vyvíjet až po vydání prvostupňového rozsudku v řízení o věci samé. Předmětné důkazy se přitom stěžovatelce podle jejího vlastního tvrzení nedostaly do rukou náhodou, ale proto, že po nich začala intenzivně pátrat, to ovšem až poté, co bylo rozhodnuto v její neprospěch. Přitom údaje, které měla stěžovatelka k dispozici v původním řízení, jí podle krajského soudu z objektivního hlediska již v jeho průběhu dovolovaly vyhodnotit situaci potřebným způsobem tak, aby aktivitu ohledně zjištění existence zmíněných důkazů a jejich obstarání začala vyvíjet již v rámci řízení o věci samé.

3. K odvolání stěžovatelky bylo prvostupňové rozhodnutí v záhlaví citovaným usnesením vrchního soudu potvrzeno. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud dodal, že se stěžovatelka podaným návrhem na povolení obnovy řízení ve skutečnosti domáhá přezkumu správnosti postupu soudu prvního stupně a druhého stupně v řízení o věci samé, když právě odvolací soud v řízení o věci samé nepřipustil stěžovatelkou nově navrhované důkazy a skutečností, a to s odkazem na rozpor s ustanovením § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"). Stěžovatelka prý totiž, zjednodušeně řečeno, uváděla v rozporu s principem neúplné apelace před odvolacím soudem nové důkazy a skutečnosti, které však mohla uvádět již před soudem nalézacím. V těchto intencích však přezkum postupu obecných soudů v řízení o věci samé nemůže být předmětem žaloby na obnovu řízení. Pokud stěžovatelka v řízení o věci samé nevěděla, že k jejímu procesnímu úspěchu je třeba, aby doplnila v příslušném směru svá skutková tvrzení a svoje důkazní návrhy, nelze tuto situaci ztotožňovat s podmínkami ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy s tím, že jsou tu skutečnosti nebo důkazy, které účastník řízení nemohl bez své viny v původním řízení o věci samé použít.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Koncentrují-li se totiž námitky stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu do tvrzení, že odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť vůbec nehodnotilo rozhodnutí odvolacího soudu posuzující (podle stěžovatelky nesprávně) podmínky povolení obnovy řízení, pak stěžovatelka přehlíží podstatnou okolnost. Nejvyšší soud totiž dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, neboť v řízení, jehož obnovy se stěžovatelka domáhala, jí byla uložena povinnost zaplatit částku 21.000 Kč ze smlouvy o přepravě. Již přitom zákonem č. 238/1995 Sb. byla přípustnost dovolání omezena výší peněžitého plnění, o níž ve věci přezkoumávané Nejvyšším soudem šlo. Judikatura, na kterou Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení odkazuje a jejíž závěry nemá Ústavní soud důvod jakkoliv zpochybňovat, přitom dovodila, že tato podmínka přípustnosti dovolání se aplikuje i v případě, má-li Nejvyšší soud posuzovat podmínky přípustnosti obnovy řízení. Stěžovatelce uložená částka k zaplacení pak zjevně přípustnost dovolání založit nemohla (i citovaná novela občanského soudního řádu z roku 1995 vyžadovala v obchodněprávních věcech alespoň částku ve výši 50.000 Kč) a vzhledem k dlouhodobosti této podmínky vymezující přípustnost dovolání mohl Nejvyšší soud citovat rovněž judikaturu, která se týkala jiného znění občanského soudního řádu, než které dopadalo na věc stěžovatelky. Lze tak učinit závěr, že Nejvyšší soud podané dovolání musel odmítnout jako nepřípustné, a to i navzdory tomu, že vrchní soud stěžovatelku poučil o jeho přípustnosti.

7. Sama stěžovatelka pak v ústavní stížnosti uvádí, že vědomost o skutečnostech ohledně toho, kdo byl pravděpodobným objednatelem přepravy, získala v průběhu odvolacího řízení ve věci samé (tedy poté, co jí prvostupňový soud uložil zaplatit shora citovanou částku) a že odvolací soud tehdy pochybil, když ve věci stěžovatelky nesprávně aplikoval princip neúplné apelace. Zde ovšem Ústavní soud souhlasí se závěrem vrchního soudu obsaženým v ústavní stížností napadeném usnesení, že toto eventuální pochybení odvolacího soudu nelze napravovat návrhem na obnovu řízení, neboť ten slouží k tomu, aby mohla být znovu projednána pravomocně již skončená věc, nikoliv již k tomu, aby byly napravovány případné vady právního nebo skutkového charakteru v původním řízení o věci samé. Vrchní soud ostatně provedl důkaz nákladním listem CMR, nicméně dospěl k odůvodněnému závěru (který Ústavní soud s ohledem na svoje ústavněprávní postavení nemá důvod jakkoliv zpochybňovat), že ani prokázaná tvrzená skutečnost o zajišťovateli přepravy a přepravci by pro stěžovatelku nepřivodila příznivější rozhodnutí ve věci. I podle názoru Ústavního soudu - aniž by musel rekapitulovat a vypořádávat všechny stížnostní námitky - tedy obecné soudy postupovaly správně, když obnovu řízení k návrhu stěžovatelky nepovolily.

8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2216/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies