III. ÚS 2222/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Kryštofa Kaly, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem, sídlem Krušinova 140/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016 sp. zn. 4 Tdo 100/2016, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2015 sp. zn. 5 To 319/2015 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. června 2015 sp. zn. 7 T 103/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Městský soud v Brně shora uvedeným usnesením podle § 314c odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a § 188 odst. 1 písm. f) tr. řádu za použití § 307 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. řádu podmíněně zastavil trestní stíhání stěžovatele pro skutek, který byl návrhem na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 29. 5. 2015 sp. zn. 4 ZK 164/2015 právně kvalifikován jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Podle § 307 odst. 3 tr. řádu stěžovateli stanovil zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle § 307 odst. 5 tr. řádu mu uložil zaplatit peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti ve výši 25 000 Kč. Současně stěžovateli určil, aby se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání zdržel řízení motorových vozidel všeho druhu.

3. Proti usnesení Městského soudu v Brně podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně nadepsaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že činem, který mu je kladen za vinu, nenaplnil znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ale tento skutek měl být posouzen jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a proto měla být na jeho jednání aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatel dovozuje, že z formálního hlediska jsou minimální předpoklady pro naplnění spodní hranice obou skutkových podstat shodné a v jeho případě nelze racionálně dovodit, proč by jeho čin, limitně se blížící samé spodní hranici obou sankčních norem, měl být s ohledem na způsob provedení i osobu pachatele přečinem, a nikoli přestupkem. Není zřejmé, na základě jakých skutečností by mohl být učiněn závěr, že v daném případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle zákona o silničním provozu. K dané problematice neexistuje ustálená judikatura a praktickým důsledkem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 11 Tdo 507/2012 by byl stav, kdy o buď správní, nebo trestní odpovědnosti řidiče de facto rozhodnou dopravní policisté tím, kterému orgánu zjištěné jednání řidiče postoupí.

6. Stěžovatel dále zpochybňuje správnost zjištění, že v době řízení vozidla u něj hladina alkoholu v krvi přesahovala hranici 1,00 g/kg. Podle korigovaných výsledků dechových zkoušek se v rozhodné době nacházel ve stádiu podnapilosti - 0,78 a 0,81 promile alkoholu, kdy je určité procento řidičů schopno bezpečně ovládat motorové vozidlo. Dovozuje tak extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s tím, že podle závěrů znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové nelze na základě údajů obsažených v trestním spise učinit z medicínského hlediska jednoznačný závěr, že by musel být zcela neschopen bezpečně ovládat motorové vozidlo. Stěžovatel považuje působení etanolu za značně individuální, v důsledku čehož jeho stejná koncentrace může působit rozdílně na člověka uvyklému pravidelnému pití a na abstinenta. Je proto přesvědčen, že schopnost či neschopnost bezpečného ovládání řízení motorového vozidla není otázkou právního posouzení, ale otázkou hodnocení medicínského a nemůže na tom nic změnit ani jakákoliv pevně stanovená hranice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. 5 Tdo 874/2007, uveřejněné pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.).

7. Stěžovatel zpochybňuje rovněž rozhodnutí o stanovení délky zkušební doby podle § 307 odst. 3 tr. řádu, neboť účelem podmíněného zastavení trestního stíhání je podle něj mimo jiné i podstatně mírnější způsob vyřízení věci z pohledu pachatele. Zdržení se určité činnosti v průběhu zkušební doby ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu označil za skrytý trest zákazu činnosti. Dne 22. 5. 2015 dobrovolně odevzdal řidičský průkaz a je toho názoru, že příslušný soud měl dobu od 22. 5. 2015 do rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání analogicky zohlednit podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku. Protože tak neučinil, dosahuje délka doby, po kterou se zdržuje řízení motorových vozidel, více než 21 měsíců. Taková sankce je podle přesvědčení stěžovatele zcela proti smyslu odklonů v trestním řízení, kdy by měl být pachatel postižen zpravidla mírněji, a to s ohledem na jeho aktivní přístup k vyřešení závadného jednání.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

10. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak plyne z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší.

11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv a svobod, jimž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").

13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není.

14. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

15. Ústavní soud pokládá za vhodné s odkazem na nález ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 934/13 (N 21/72 SbNU 253) připomenout, že princip subsidiarity trestní represe je možno chápat ve dvojím smyslu. Předně jde o pravidlo limitující intenzitu trestní represe při definování skutkových podstat trestných činů a při stanovení dalších obecných podmínek trestní odpovědnosti. Je možno uzavřít, že ve shora naznačeném smyslu je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli "negativního zákonodárce" v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. V nyní posuzovaném případě tyto podmínky pro eventuální derogační zásah Ústavního soudu nejsou dány a stěžovatel se jej ani nedomáhá.

16. Z hlediska obsahu stěžovatelem vznesených námitek je určující, že princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz; zde je chápán jako korektiv zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v § 12 odst. 2 tr. zákoníku: "Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu." Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin.

17. Ústavní soud ve své judikatuře shledal v některých případech excesivního porušení principu ultima ratio rozhodnutími soudů důvod ke svému kasačnímu zásahu (zpravidla s poukazem na porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege, zakotvené v čl. 39 Listiny) - srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569), ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129), ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11) a ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10 (N 155/58 SbNU 321).

18. Nedostatečné objasnění relevantních skutkových okolností a neodpovídající zdůvodnění toho, proč princip subsidiarity trestní represe nebyl aplikován, může porušovat zásadu spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny, srov. nález ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10). Při nerespektování principu subsidiarity trestní represe dále bezesporu dochází k porušení práva obviněného na stíhání jen zákonným způsobem a ze zákonných důvodů dle článku 8 odst. 2 Listiny.

19. Ústavní soud odkazem též na svoji starší judikaturu zdůrazňuje, že princip ultima ratio má ústavní rozměr, a je tedy nezávislý na momentálně platné zákonné úpravě trestního práva hmotného. Byla-li při aplikaci trestních předpisů porušena zásada subsidiarity trestní represe, je nerozhodné, zda se platný trestní zákon hlásí k tzv. formálnímu či k formálně-materiálnímu pojetí trestného činu. Princip subsidiarity vždy zůstává jedním z klíčových vodítek nejen pro zákonodárce, nýbrž též pro orgány činné v trestním řízení při aplikaci trestních zákonů, jež musí být s to zohlednit, že se v daném individuálním případě vyskytují mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň nebezpečnosti, resp. škodlivosti prověřovaného skutku je extrémně nízký. V takových případech se i přes formální naplnění znaků určitého trestného činu jeví postih prostředky trestního práva jako zjevně nepřiměřený, nebo dokonce absurdní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 5 Tdo 751/2011).

20. Podle názoru Ústavního soudu je v nyní projednávané věci třeba vzít v úvahu, že ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku sankcionující přečin ohrožení pod vlivem návykové látky je konstruováno relativně široce, tzn. že postih může dopadnout na pachatele skutků poměrně rozdílné konkrétní společenské nebezpečnosti. I v tomto kontextu se mohou vyskytnout situace, kdy povaha a rozsah porušení chráněného zájmu budou zcela zanedbatelné. Pokud zákonodárce v popisu znaků skutkové podstaty nestanoví zcela konkrétně minimální míru závažnosti, je povinností orgánů činných v trestním řízení velmi pečlivě posuzovat konkrétní okolnosti případu podle kritérií § 12 odst. 2 a § 39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Je třeba využít hlediska společenské škodlivosti jako interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu daného trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být za trestné činy považovány (srov. Sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1437/2011 a ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 6 Tdo 134/2012 a další).

21. Již proto je třeba, aby orgány činné v trestním řízení pohlížely v případě široce vymezených skutkových podstat na existenci formálních znaků trestného činu jako na vyvratitelnou domněnku, kterou je třeba potvrdit zkoumáním povahy a závažnosti konkrétního trestného činu ve výše uvedených intencích.

22. V nyní posuzovaném případu se soudy otázkou, zda předmětný skutek dosahuje nezbytné míry společenské škodlivosti, zabývaly a na argumentovaném základě (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. 5 Tdo 874/2007, uveřejněné pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.) hodnotily jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že vyvození trestněprávních konsekvencí - formou podmíněného zastavení trestního stíhání podle ustanovení § 307 odst. 1, 2 tr. řádu - je namístě.

23. Rozhodující soudy vycházely zejména z výsledků dechové zkoušky provedené přístrojem Dräger, z výpovědi stěžovatele, jenž se sám doznal k požití alkoholu před jízdou, z úředního záznamu o kontrole řidiče a z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem. U stěžovatele byla dne 20. 3. 2015 v 02:20 hodin zjištěna dechovou zkouškou provedenou zmiňovaným přístrojem hladina alkoholu v dechu 1,03 promile a opakovanou dechovou zkouškou hladina alkoholu v dechu 1,05 promile. Jeho chování bylo ovládané, nervózní, z jeho dechu byl cítit alkohol. Následně byla metodou plynové chromatografie zjištěna hladina alkoholu v jeho krvi 1,06 g/kg. U stěžovatele byly tedy zjištěny hodnoty přesahující hranici 1,00 g/kg alkoholu, při které ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen vozidlo bezpečně ovládat.

24. Jak ustálená judikatura dovozuje, pokud u obviněného coby řidiče motorového vozidla bylo zjištěno, že v době jízdy hladina alkoholu v krvi zjevně převyšovala 1,00 g/kg, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Stěžovatel si byl rovněž vědom, že alkohol požil, jak zřetelně vyplývá z jeho výpovědi, a pokud za takových okolností řídil motorové vozidlo, musel tak zjevně chtít učinit. Poněvadž úmyslně vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a to evidentně ve stavu vylučujícím jeho způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, naplnil podle soudů svým jednáním všechny zákonné znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

25. Závěr, že orientační charakter dechové zkoušky není pojmově spjat s nezávazností jejího výsledku, vyplývá rovněž z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016 č. j. 2 As 146/2015-45 konstatujícího, že odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu, resp. jiné návykové látky, je povinna podrobit se na výzvu dle § 5 odst. 1 písm. f) a g) zákona o silničním provozu osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že řídila motorové vozidlo pod jejich vlivem, jestliže odmítla orientační vyšetření (§ 16 odst. 2 a 3 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů). Lékařskému vyšetření, dovodil dále rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, je povinna podrobit se taktéž osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že řídila motorové vozidlo pod vlivem těchto látek, a která se orientačnímu vyšetření sice podrobila nebo podrobit nemohla, je-li u ní zapotřebí zjistit obsah alkoholu, resp. jiné návykové látky nebo odstranit pochybnosti o správnosti hodnot zjištěných orientačním vyšetřením.

26. Jak bylo řečeno výše, soudy ve vztahu ke zjištěným hodnotám přesahujícím hranici 1,00 g/kg alkoholu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí konstatovaly, že při nich ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen vozidlo bezpečně ovládat. Stěžovatelem dovozované právní důsledky případného skutkového závěru o hladině alkoholu v krvi ve výši 0,78 až 0,81 g/kg postrádají relevanci proto, že na odpovídajících zjištěních soudy svá rozhodnutí nezaložily.

27. Z hlediska skutkových zjištění výchozích pro uplatnění zásady ultima ratio se sluší opět připomenout, že rámec, ve kterém soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), v němž vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či za situace, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci ani v tomto směru nedošlo.

28. K námitce stěžovatele stran délky období, po které je povinen zdržet se řízení motorových vozidel, se patří zdůraznit, že se v první řadě odvíjí ze zkušební doby v trvání osmnácti měsíců stanovené s poukazem na § 307 odst. 3 tr. řádu, přičemž Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu a podobně ani k délce zkušební doby v případě podmíněného zastavení trestního stíhání (srov. mutatis mutandis nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, neboť podle jeho zjištění byla stěžovateli uložena zkušební doba v rámci mezí daných ustanovením § 307 odst. 3 tr. řádu, přičemž její délku soudy dostatečně odůvodnily, a to i z hlediska rozhodujících okolností pojících se k osobě stěžovatele a k předmětnému trestnému činu; nenastala zde ani situace extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence. Stěžovatel tuto výtku nyní ani nepodává jako námitku porušení ústavně zaručených práv, nýbrž jako pouhý nesouhlas s aplikací tzv. podústavního práva, navíc předmětnou otázkou se přiměřeně zabývaly nalézací soud i soud odvolací. V této souvislosti dlužno připomenout rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. 4 Tdo 6/2015.

29. Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily výkladového excesu, jestliže takto zjištěné jednání kvalifikovaly jakožto v podstatných rysech se nelišící od běžně se vyskytujících trestných činů ohrožení pod vlivem návykové látky, včetně jejich škodlivosti pro společnost. Ústavní soud žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení principu ultima ratio, respektive z důvodu jiného ústavněprávního deficitu nezjistil.

30. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.

31. Jak bylo předznačeno, na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

32. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2222/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies