I. ÚS 1914/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka*) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., právně zastoupeného JUDr. Patrikem Nešporem, advokátem se sídlem V Oblouku 170/1, 790 01 Jeseník, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 10. 9. 2015, č. j. 55 To 303/2014-251 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 8 Tdo 106/2016-19, takto:


_________________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2016

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých lidských práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 90 Ústavy, ke kterým mělo dojít shora označenými rozhodnutími obecných soudů, a domáhá se zrušení těchto rozhodnutí.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 9. 2014 č. j. 1T 56/2014-186 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu 18 měsíců.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 12. 2014 č. j. 55To 303/2014-215 tak, že rozsudek Okresního soudu v Jeseníku v celém jeho rozsahu zrušil a stěžovatele zprostil návrhu na potrestání. Zároveň Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci zamítl odvolání poškozeného, který se domáhal doplnění adhezního výroku v rozsudku Okresního soudu v Jeseníku.

4. Zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním v neprospěch stěžovatele. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2016 č. j. 8 Tdo 469/2015-25 tak, že zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Na podkladě zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dne 10. 9. 2015 usnesením č. j. 55 To 303/2014-251 tak, že odvolání stěžovatele zamítl a z podnětu odvolání poškozeného rozsudek Okresního soudu v Jeseníku doplnil o výrok, kterým se poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2016 č. j. 8 Tdo 106/2016-19 odmítl jako zjevně neopodstatněné.

7. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nedostatečně reflektovaly důkazy navržené obhajobou, čímž mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel při veřejném zasedání dne 10. 9. 2015 před Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci navrhoval doplnění dokazování o důkazy, které dle jeho názoru mohly přispět k tomu, aby byl skutkový stav věci objasněn nad veškerou pochybnost. Odvolací soud však návrh na doplnění dokazování zamítl s odůvodněním, že důkazní situace je plně dostačující k posouzení jednání stěžovatele jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Z tohoto důvodu jsou dle názoru stěžovatele následně vydaná rozhodnutí nepřezkoumatelná a protiústavní.

8. Stěžovatel obecným soudům dál vytýká, že v jeho případě nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť dle jeho názoru měla být celá věc řešena prostředky práva občanského, nikoliv trestního.

9. Stěžovatel je toho názoru, že jeho jednání nevykazovalo znaky typických podvodných jednání, od počátku měl v úmyslu pomocí peněz, které si vypůjčil od poškozeného, řešit svou obtížnou finanční situaci, a to konsolidací půjček. Neexistoval zde tedy podvodný úmysl peníze poškozenému do smluveného data nevrátit, naopak, na základě konzultace s bankovní poradkyní nabyl toho přesvědčení, že díky konsolidaci půjček bude schopen dostát všem svým závazkům, a tedy i vrátit vypůjčené peníze poškozenému. Nemohla být tedy naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť v případě stěžovatele absentovalo zavinění ve formě úmyslu podvodně se obohatit na úkor jiného.

10. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, spisového materiálu, který si vyžádal, a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

12. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Pokud jde o námitku nedostatečné reflexe stěžovatelem navrhovaných důkazů, které obecné soudy neprovedly, a s tím spojenou námitku nedostatečného prokázání úmyslu stěžovatele spáchat trestný čin, tyto je třeba odmítnou z následujících důvodů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 3. 3. 1999 a sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. 5. 1997; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002). V posuzovaném případě Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat závěr trestních soudů o tom, že skutkový stav byl dostatečně prokázán, a že proto není třeba provádět další dokazování.

14. Již odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 9. 2014 obsahuje vysvětlení, proč nebyly stěžovatelem navrhované důkazy provedeny. Na str. 5 se uvádí, že ani doplněné dokazování navrhované obžalovaným (stěžovatelem) nemohlo v žádném směru vést ke změně stanoviska Nejvyššího soudu, neboť důkazní situace byla plně dostačující k posouzení jednání stěžovatele jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku.

15. Stěžovatel v průběhu celého řízení namítal, že nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl způsobit stíhaný přečin, a proto navrhoval další důkazy. Tvrdí, že jednal na doporučení bankovní poradkyně, která mu sdělila, že v případě uhrazení všech již splatných dlužných částek bude možno konsolidovat jeho dluhy. Tato skutečnost dle stěžovatele ukazuje na nedostatek zavinění na jeho straně, neboť při sjednávání výpůjčky s poškozeným věřil, že po této konsolidaci bude schopen všem svým dluhům dostát. Ze spisového materiálu, resp. ze svědectví manželky stěžovatele však vyplývá, že konsolidace úvěru jim slíbena nebyla, byla pouze doporučena, s manželem si tedy nemohli být jistí, jestli vyjde. Z tohoto důvodu není možno přisvědčit stěžovateli, že jednal v přesvědčení, že vypůjčené peníze poškozenému do dohodnutého data vrátí. Nemohl si totiž být takovým tvrzením jist, musel minimálně počítat s variantou, že se mu úvěr nepodaří konsolidovat, tedy byl minimálně srozuměn s tím, že peníze nevrátí, což svědčí o jeho nepřímém úmyslu spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Ústavní soud je tedy toho názoru, že důkazní návrh stěžovatele neměl zásadní význam pro posouzení otázky viny, a proto v postupu soudů porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces ani práv na soudní ochranu neshledal.

16. Dále Ústavní soud musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že v jeho věci trestní soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Princip subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též "trestní zákoník") nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2550/12 ze dne 10. 10. 2013). O takovou situaci však v uvedeném případě nešlo. Námitkou stěžovatele týkající se nedostatečné reflexe zásady subsidiarity trestní represe se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2015, ve kterém shledal, že v posuzované věci bylo užití prostředků trestní represe zcela namístě a nezbytné z důvodů, které vyčerpávajícím způsobem uvedl na str. 8-9. Těmito důvody bylo zejména to, že se stěžovatel dopustil přečinu v jeho kvalifikované podobě, neboť částka 60.000 Kč přesahuje spodní hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 trestního zákoníku, dále že stěžovatel byl při svém jednání veden zištným záměrem, neboť se realizací uvedené půjčky snažil řešit svou finanční situaci a to s vědomím, že pravděpodobně nebude moct dostát svým závazkům s ohledem na celkovou dlužnou částku, která dosahovala částky 1.300.000 Kč. Pokud stěžovatel namítá nedostatečnou škodlivost svého činu ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud shledává argumentaci Nejvyššího soudu, která toto tvrzení stěžovatele vyvrací, jako zcela dostačující.

17. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1914/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies