III. ÚS 2195/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 1, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Mikšem st., advokátem, sídlem Na Slupi, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016 č. j. 28 Cdo 1830/2015-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2014 č. j. 14 Co 410/2014-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. května 2014 č. j. 53 C 92/2013-43, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Státního statku hl. m. Prahy "v likvidaci", sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i právo na stejné rozhodování ve stejných případech ve smyslu čl. 1 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejšímu účastníkovi na určení, že konkrétní pozemek v obci Praha, katastrální území Kyje, je v jejím vlastnictví. Uvedený soud vyšel z přídělové listiny ze dne 15. 11. 1950, dle níž byl předmětný pozemek přidělen do vlastnictví státu a obci (tehdy Místnímu národnímu výboru v Kyjích) byl svěřen do správy, načež uzavřel, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, k přechodu tohoto pozemku do stěžovatelčina vlastnictví.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem, přičemž - vycházeje rovněž z přídělové listiny - konstatoval, že přídělcem nebyla ani obec ani Místní národní výbor Kyje, nýbrž stát s tím, že (toliko) jeho správu měl vykonávat místní národní výbor, a tudíž vlastnické právo nemělo svědčit obci, ale státu; akcentovala-li stěžovatelka § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., toto ustanovení má návaznost na § 2a odst. 1 písm. a) citovaného zákona, které jednoznačně vymezuje subjekt, k němuž se přídělová listina vztahovala.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 téhož zákona přípustné. K tomu uvedl, že se obec mohla stát vlastníkem i těch nemovitostí, které byly pro obec schváleny přídělovým plánem, avšak přídělové řízení nebylo do 31. 12. 1949 dokončeno, a že pokud zkonfiskovaný majetek přešel do vlastnictví státu, načež byl přidělen do správy místního národního výboru, který byl orgánem státu, podmínky ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. naplněny nebyly.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na znění ustanovení § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a obsah důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že jeho smyslem a účelem bylo umožnit přechod vlastnického práva ve prospěch obcí i v případě "přídělového" majetku, který obce ke dni svého zániku nevlastnily, avšak se s ním dříve pro jejich hospodaření počítalo, jak má plynout z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 280/2004, ze dne 23. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2411/2006 či ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. 28 Cdo 886/2007. Argument soudů, že předmětný pozemek nebyl přidělen obci, ale státu - "MNV Kyje", dle stěžovatelky nemůže obstát, protože ten byl jeho vlastníkem v důsledku konfiskace, a proto nebyl důvod zakládat jeho vlastnictví přídělovou listinou (zde stěžovatelka poukázala na již zmíněný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 280/2004) a po zániku obcí ji nebylo možno označit jinak (zde stěžovatelka poukázala mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004 sp. zn. 28 Cdo 450/2004). Podle stěžovatelky tak obecné soudy rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s intepretací a aplikací "podústavního" práva, konkrétně ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom ("typově") jde, plyne z judikatury Ústavního soudu.

8. Jde-li o proces intepretace a aplikace "podústavního" práva, jako v projednávané věci (sub 7), ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že napadená soudní rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V souzené věci obecné soudy řešily (ve stručnosti řečeno) otázku, zda předmětný pozemek přešel z vlastnictví státu do stěžovatelčina vlastnictví podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jestliže byl přidělen státu, avšak do správy místního národního výboru přídělovou listinou vydanou po 31. 12. 1949. Žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které stěžovatelka poukázala, však takovouto otázku neřešilo:

- v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 280/2004 šlo o případ, kdy byla nemovitost také přidělena přídělovou listinou vydanou po uvedeném datu přímo do vlastnictví obce,
- rozsudek 28 Cdo 2411/2006 se týkal případu, kdy obec nabyla vlastnictví ke dni 31. 12. 1949 na základě přídělové listiny vydané předchozího dne,
- v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 886/2007 byla řešena jiná právní otázka, přičemž se Nejvyšší soud mj. vyjádřil k ustanovení § 2a odst. 1 citovaného zákona tak, že se týká těch nemovitostí, kdy tyto byly obcím jako přídělcům přiděleny [písm. a)] nebo byly pro obec jako přídělce schváleny [písm. b)],
- usnesení sp. zn. 28 Cdo 450/2004 bylo vydáno ve věci, v níž pozemky přešly do vlastnictví obce před datem 31. 12. 1949, i když přídělová listina byla vystavena až dne 4. 12. 1954.

10. V této souvislosti lze naopak poukázat na usnesení ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 2898/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyšel z toho, že účelem zmíněné novely (míněn zákon č. 114/2000 Sb.) bylo umožnit přechod nemovitostí do vlastnictví obce i v případech, kdy nedošlo k formálnímu završení procesu přídělu (k rozhodnutí o přídělu či k vydání přídělového plánu došlo po 31. 12. 1949 nebo vůbec), ačkoliv obce do doby zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařily, načež - se zmínkou, že (tatáž) stěžovatelka v naznačeném ohledu skutková tvrzení nepředložila - uzavřel, že nelze za protiústavní považovat postup obecných soudů, pokud neakceptovaly extenzivní výklad stěžovatelky, dle něhož předmětný pozemek mohl nabýt přímo příslušný národní výbor rozhodnutím vydaným po dni 31. 12. 1949; podle Ústavního soudu totiž po 1. 1. 1950 již obce nemohly nabýt žádný majetek a národní výbory byly pouze pověřeny správou národního majetku. Dlužno dodat, že ve zmiňované věci bylo uvedené rozhodnutí vydáno Ústředním národním výborem hl. m. Prahy podle zákona č. 18/1950 Sb., o zrušení osidlovacích úřadů, a vyhlášky č. 224/1950 Ú.l.I, kterou se přenášejí některé úkoly fondů národní obnovy na národní výbory (a nikoliv, jak tehdy upozornil Ústavní soud, Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy), zatímco ve věci nyní souzené mělo rozhodnutí o přídělu vydat Ministerstvo zemědělství - Národní pozemkový fond (zřejmě podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci). Nicméně ani v souzené věci stěžovatelka netvrdila, že by s pozemkem do zániku obecní samosprávy hospodařila, a jestliže byl až poté jeho správou pověřen místní národní výbor, nelze (bez dalšího) vyvodit, že by se předtím s tímto majetkem pro hospodaření obce počítalo, jak stěžovatelka argumentovala. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že již nebyl důvod uvedenou přídělovou listinou (znovu) zakládat vlastnictví státu, a proto se lze domnívat, že byla vydána (především) za účelem úpravy otázky správy daného majetku. S ohledem na to nemohl Ústavní soud ani v tomto případě dospět k závěru, že by úvahy obecných soudů, jejichž předmětem byla intepretace a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., zjevně vybočily z ústavněprávních mezí.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2195/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies