I. ÚS 2412/16

26. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, Kolín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, č.j. 30 Cdo 5110/2015-407, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2016, směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, č.j. 30 Cdo 5110/2015-407, kterým bylo zastaveno dovolací řízení, jelikož stěžovatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení, a to ani přes výzvu a poučení soudu o důsledcích své nečinnosti. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadeného, nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutné ústavní stížnost odmítnout.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud přitom shledal, že tomu tak není, když dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je třeba posoudit jako opožděně podaný.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě pro jeho podání stanovené tímto zákonem.

II.

Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně a Ústavní soud, který je dle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán zákonem o Ústavním soudu, ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 7. 2016, a to prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce, který v připojeném přípisu sděluje, že zasílá stížnost stěžovatele s tím, že podání bylo zasláno prostřednictvím odvolacího soudu (Krajského soudu v Praze) a soudu prvního stupně.

Úřední činností soudu (ze sdělení Okresního soudu v Nymburce a z přiložené kopie příslušné doručenky) bylo zjištěno, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, č.j. 30 Cdo 5110/2015-407, bylo stěžovateli doručeno dne 29. 1. 2016. Ústavnímu soudu však byla ústavní stížnost doručena až dne 21. 7. 2016, a to prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce, který-ji, jak plyne z otisku razítka na poštovní obálce, podal k poštovní přepravě za účelem jejího doručení Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2016. Ústavní stížnost tedy zjevně nebyla podána ve lhůtě vyplývající z § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

III.

Podle ustanovení § 34 odst. 1 věta prvá zákona o Ústavním soudu se návrh na zahájení řízení podává Ústavnímu soudu. Řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu (§ 27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Návrh na zahájení řízení je třeba doručit vždy výlučně Ústavnímu soudu. Doručení návrhu jinému orgánu veřejné moci (tedy i obecnému soudu) nemá za následek zahájení řízení před Ústavním soudem. Takové orgány navíc ani nemají stanovenou povinnost postoupit návrh Ústavnímu soudu; pokud tak přesto učiní, nelze považovat lhůtu vyžadovanou k podání příslušného návrhu za zachovanou, pokud není dodržena v okamžiku doručení takového "postoupeného" návrhu Ústavnímu soudu, resp. v okamžiku předání návrhu k poštovní přepravě tímto orgánem veřejné moci (viz WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 92 a s. 113; obdobně také viz FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 121 a s. 156).

Za včas podanou tak nemůže být považována ústavní stížnost zaslaná jinému státnímu orgánu než Ústavnímu soudu, a to již vzhledem ke shora citovanému ustanovení § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud navíc opakovaně judikoval, že řízení před ním je řízením zcela samostatným a nejde o pokračování procesu realizovaného uzavřeně v soustavě soudů obecných (viz např. usnesení ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 867/07, usnesení ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2898/07, usnesení ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 3048/07, usnesení ze dne 17. 2 2009, sp. zn. III. ÚS 3079/09, usnesení ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 1144/09, nebo usnesení ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1879/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické verzi dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).

Povinnost podat ústavní stížnost přímo Ústavnímu soudu tedy zřetelně vyplývá nejen ze zákona, ale také z dostupné judikatury Ústavního soudu a z komentářů k zákonu o Ústavním soudu.

Nesprávně zvolený postup právního zástupce stěžovatele spočívající v zaslání ústavní stížnosti obecnému soudu a nikoliv přímo Ústavnímu soudu, mohl v daném případě teoreticky zhojit Okresní soud v Nymburce (resp. Krajský soud v Praze), a to pokud by ústavní stížnost neprodleně zaslal Ústavnímu soudu a lhůta pro podání ústavní stížnosti by v okamžiku doručení návrhu, resp. v okamžiku, kdy by tento orgán předal postoupený návrh k poštovní přepravě, byla dodržena. Pokud tak následně Okresní soud v Nymburce sice učinil, avšak neučinil tak dostatečně včas, tedy ještě ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti, nelze to chápat jako jeho pochybení, protože povinností dodržet zákonem stanovenou lhůtu je zatížen toliko stěžovatel.

IV.

Je tedy možno uzavřít, že stěžovatel má povinnost obrátit se se svou ústavní stížností na Ústavní soud přímo, a nikoli prostřednictvím obecného soudu. Zaslání ústavní stížnosti obecnému soudu nemá za následek zahájení řízení před Ústavním soudem. Zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti způsobené podáním ústavní stížnosti na nesprávný soud nemůže Ústavní soud reparovat, neboť citované kogentní ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vylučuje prominutí zmeškání lhůty, v níž je nutno ústavní stížnost podat.

Na základě shora uvedené argumentace pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2016


Jaroslav Fenyk v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2412/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies