IV. ÚS 2974/15

29. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Františka Veseláka st. a Františka Veseláka ml. a Miroslava Veseláka a Jany Hrdinové, všech zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1725/2015-485 ze dne 25. 6. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 462/2013-410 ze dne 9. 9. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 13 C 206/2007-292 ze dne 25. 3. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé po žalované, Ústřední vojenské nemocnici Praha, domáhali náhrady škody způsobené jimi tvrzeným nesprávným lékařským postupem, který měl vést k úmrtí manželky prvého stěžovatele a současně matky ostatních stěžovatelů. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé namítli, že Nejvyšší soud jejich dovolání dostatečně neprojednal. Stěžovatelé totiž ve svém dovolání výslovně uvedli, že odvolací soud nedostatečně splnil svoji funkci přezkumného soudu, když jeho povinností bylo odvoláním napadený rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně, poněvadž v něm dle názoru stěžovatelů musel nalézt extrémní rozpory, a to jak ve skutkových zjištěních, tak i v právním posouzení. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že v jejich případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením ze strany soudů, jestliže ve znaleckých posudcích se objevují protichůdné závěry. Za nespravedlivý pak stěžovatelé pokládají výrok o náhradě nákladů řízení. Soudy dle nich v tomto konkrétním případě měly a mohly použít ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť sami měli dostatek vážných důvodů v době podání žaloby obrátit se na soud. I kdyby byly znalecké posudky a ostatní důkazy svědčily o tom, že nedošlo k zanedbání léčebné péče, bylo by namístě použít ustanovení § 150 o. s. ř. a náklady řízení vítězné straně nepřiznat. Žalovaná nemocnice byla a je dle stěžovatelů vybavena právním oddělením. Přesto se v tomto tragickém případě nechala zastoupit advokátem. Stěžovatelé zde poukazují na judikaturu Ústavního soudu týkající se účelně vynaložených nákladů a mají za to, že kvalifikované právní zastoupení nemocnice advokátem za takové pokládat nelze. Tyto své argumenty stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud i při veškerém zohlednění skutečnosti, že úmrtí osoby blízké stěžovatelům pro ně zajisté představuje velikou ztrátu, je nucen konstatovat, že stěžovatelé opakují tytéž námitky, jež vznesli v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy již náležitě vypořádaly, přehlížejíce přitom postavení a možnosti přezkumu Ústavního soudu nyní posuzované věci. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, nelze jim přisvědčit. Nejvyšší soud dovolání sice stručně odmítl, uvedl však, z jakých zcela konkrétních důvodů tak učinil, když vysvětlil, že stěžovatelé se zcela minuli s konstrukcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jestliže přípustnost dovolání dovodili z toho, že odvolací soud aplikací procesního práva potvrdil rozporuplný skutkový stav. Takto formulované dovolání, o němž svědčí i utvrzení stěžovatelů v jeho správnost vyjádřené nyní v ústavní stížnosti, samozřejmě Nejvyšší soud nemohl než odmítnout. Ostatně úspěch žaloby ve sporu s nemocnicí o náhradu škody nespočíval na právním posouzení věci, nýbrž na závěru o skutkovém stavu, konkrétně na závěrech znaleckého zkoumání lékařského postupu. Nebylo totiž vůbec pochyb o tom, o jaká zákonná ustanovení stěžovatelé svůj nárok opírali a že soudy z nich také náležitě vycházely. Dovolání pak nemohlo být otevřeno ani řešení otázek procesního práva, poněvadž žádná problematika vyžadující ingerenci Nejvyššího soudu za dobu celého řízení nevyvstala, přičemž "stvrzení rozporuplného skutkového stavu" odvolacím soudem žádnou takovou procesní otázku nenastoluje, jde pouze o potvrzení správnosti závěrů nalézacího soudu o zjištěném skutkovém stavu a o hodnocení důkazů. Nejde tedy o situaci, kdy by se byl dovolací soud odmítl bezdůvodně zabývat podaným dovoláním.

Stran výhrad stěžovatelů směřujících proti vlastnímu posouzení skutkového stavu se sluší poznamenat, že Ústavní soud, jak bylo výše nastíněno, se nemůže sám pasovat do role arbitra či "superrevizní" instance a podrobit v řízení provedené znalecké zkoumání vlastnímu hodnocení. Soud prvního stupně vybudoval své zamítavé rozhodnutí na závěru, že příčinou smrti nebyla difusní peritonitida, ale velmi rychlý nástup septického stavu, kterému předcházel plíživý vývoj pooperačních změn, jež byly těžko odlišitelné od normálního pooperačního stavu provázejícího náročnou břišní operaci, a tudíž zde nebyl důvod ke změně postupu. Stěžovatelé de facto polemizují s tímto závěrem nalézacího, a potažmo i odvolacího soudu, nicméně Ústavní soud zde žádné extrémní pochybení na straně soudů neshledal. Zejména obvodní soud podrobně zdůvodnil, jak k tomuto vývodu dospěl, proč v tomto ohledu vyšel právě a primárně ze závěrů znaleckých posudků vypracovaných I. Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnicí Olomouc, jakož i proč z dalších v řízení k důkazu provedených znaleckých posudků neučinil žádná významná skutková zjištění, resp. v případě odvolacího soudu, proč znalecký posudek vypracovaný znalci MUDr. Zimanem a MUDr. Fargašem soud pokládal za méně věrohodný (srov. str. 5 in fine rozsudku městského soudu). Odůvodnění soudů přitom nijak nevybočuje z kautel spravedlivého procesu. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu tudíž ani zde není dán.

Co se týče námitek, jimiž stěžovatelé brojí proti výrokům o nákladech řízení, nutno podotknout, že jsou v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné, neboť z rozsudku městského soudu se nepodává, že by stěžovatelé tuto námitku byli uplatnili včas již v odvolacím řízení, dožadujíce se aplikace § 150 o. s. ř. Přitom v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by se snad Městský soud v Praze opomněl touto jejich výtkou zabývat, resp. že ji patřičně nevypořádal. Za takové situace však nemohl Ústavní soud rozumně dospět k závěru, že stěžovatelé vyčerpali procesní prostor, který se jim v řízení před odvolacím soudem nabízel, a podrobit tak dané stížní námitky svému přezkumu.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2974/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies