II. ÚS 1836/16

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky TST REAL s. r. o., IČ 276 07 470, se sídlem Dlážděná 4/1586, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, se sídlem Dlážděná 1586/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3519/2015-80 ze dne 9. února 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 15/2015-68 ze dne 28. dubna 2015, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 3 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 12 Úmluvy.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 157 531,50 Kč, vzniklou nesprávným úředním postupem - průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 304/2004. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 12 C 67/2014-45 ze dne 9. 9. 2014 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 63 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v části, v níž stěžovatelka požadovala po žalované částku 94 531, 50 Kč zamítl (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

3. O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit stěžovatelce částku 63 000 Kč s přísl. úrokem (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že sice došlo ke vzniku práva stěžovatelky na přiměřené zadostiučinění za újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení, avšak okolnost, že stěžovatelka postoupením dobrovolně nabyla problematickou pohledávku, o níž se dalo předpokládat, že bude obtížně vymahatelná, a následně ji dále prodala, objektivně snižuje význam předmětu řízení pro poškozenou, takže postačuje samotné konstatování porušení práva, kterého se stěžovatelce již dostalo ve stanovisku žalované ze dne 27. února 2014.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že se odvolací soud při řešení otázky neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu vyjadřující se k otázce stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nabyla pohledávku postoupením dne 15. 10. 2007 a dne 20. 5. 2008 vstoupila do řízení namísto předchozího žalobce, přičemž byla účastníkem řízení do 31. 1. 2014. Protiústavnost rozsudku soudu II. stupně shledává v tom, že nesprávně zhodnotil kritérium významu předmětu řízení, a dále v jeho závěru, že pokud nabyla pohledávku postoupením, nemá právo na kompenzaci za způsobenou nemajetkovou újmu v penězích. Zdůrazňuje význam předmětu soudního řízení s ohledem na jistinu ve výši 1 000 000 Kč, přičemž poukazuje na to, že počítala s reálným vymožením pohledávky, a tvrdí, že jí průtahy skutečně vadily a že jí tím vznikla újma. Uvádí, že o vzniku nemajetkové újmy platí vyvratitelná domněnka, takže to ani nemusela prokazovat. V tomto směru poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3908/2009. Upozorňuje na znění čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem právo každý, tedy i právnická osoba, která je podnikatelem. Za ústavně nekonformní a neudržitelný považuje názor odvolacího soudu, dle kterého lze riziko, že dojde k průtahům, které mohla stěžovatelka předvídat, zařadit mezi rizika patřící do její podnikatelské činnosti (skupování pohledávek). Přestože vymezila právní otázku, Nejvyšší soud její objektivně přípustné dovolání odmítl, čímž jí také odepřel spravedlnost. Nadto nejsou z odůvodnění jeho rozhodnutí patrné důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly.

6. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její základní práva tím, že jí za zjištěnou nemajetkovou újmu neposkytly spravedlivé zadostiučinění v penězích.

8. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul mj. v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se za přiměřenou formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení § 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4683/12 ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 3399/13 ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/14 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 840/15 ze dne 3. 12. 2015 a další).

10. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takové posouzení přehodnocoval, neboť by tím na sebe atrahoval roli obecného soudu (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda soudní rozhodnutí není výrazem libovůle a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.

11. V řešeném případě dospěl odvolací soud k závěru, že se zřetelem ke konkrétním okolnostem nedošlo k natolik závažnému zásahu do práv stěžovatelky, aby v rámci kompenzace nemajetkové újmy nestačilo vyslovit porušení práva. Ústavní soud shledává, že odvolací soud postupoval v mezích zákona a svůj právní názor, s nímž se ztotožnil i soud dovolací, dostatečně podrobně a přiléhavě odůvodnil. Jeho závěry nelze označit za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními ani za odporující stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a navazující judikatuře.

12. Odvolací soud si byl na jedné straně vědom toho, že ustálená soudní judikatura přiznává imateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení i právnickým osobám, mezi něž patří též stěžovatelka, které nelze upřít právo na přiměřenou délku soudního řízení jen z toho důvodu, že se zabývá skupováním pohledávek. Tuto její podnikatelskou aktivitu však zohlednil s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti při posuzování formy zadostiučinění, neboť přihlédl k tomu, že problematickou pohledávku koupila v době, kdy již byla předmětem soudního sporu, přičemž dovodil, že šlo o řízení, které nemělo pro stěžovatelku zvýšený význam - jednalo se o spor o zaplacení peněžité částky z postoupené pohledávky, kterou stěžovatelka následně dále postoupila za úplatu jiné společnosti, takže šlo z její strany ryze o obchodní záležitost. Výši vzniklé imateriální újmy proto zhodnotil jako zanedbatelnou.

13. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně zvažoval podstatné hledisko při posuzování žádosti o zadostiučinění v souvislosti s délkou řízení, kterým je zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného (typicky významná jsou např. trestní řízení, je-li omezena osobní svoboda účastníka, dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu). Pokud však v daném případě po zhodnocení všech relevantních okolností, zejména postupu stěžovatelky v projednávané věci (kdy do soudního řízení vstoupila a následně pohledávku prodala s nepochybným úmyslem na takovém procesním postupu získat majetkový prospěch), dospěl k závěru, že za přiměřené zadostiučinění lze považovat již samotné konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, z ústavního pohledu nelze tomuto řádně odůvodněnému závěru cokoliv vytknout. Uvedený závěr není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3908 ze dne 29. 12. 2010 a neodporuje ani dalším judikátům Nejvyššího soudu, na něž je odkazováno v napadeném usnesení Nejvyššího soudu.

14. Rozhodnutí dovolacího soudu přitom nelze označit za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, jak namítá stěžovatelka. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy zadostiučinění posoudil právní otázku spojenou s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž s ohledem na skutková zjištění neshledal, že by v případě stěžovatelky byla odvolacím soudem zvolená forma zcela zjevně nepřiměřená. Nadto odkázal na svou judikaturu, od níž se odvolací soud neodchýlil.

15. Lze uzavřít, že odvolací soud i soud dovolací dospěly k závěrům, které jsou z pohledu ústavněprávního akceptovatelné, a neporušují tedy práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny ani další stěžovatelkou tvrzená práva. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1836/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies