IV. ÚS 3664/15 - Doručování odvolání účastníka řízení protistraně

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

I. Z principu rovnosti stran, resp. principu rovnosti příležitostí, či principu rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který je konkretizován v ustanovení § 18 o. s. ř., pro soudy vyplývá mj. povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, přičemž soud je při rozhodování navíc povinen vypořádat se se všemi tvrzeními účastníků i provedenými důkazy.

II. Pokud odvolací soud změnil nákladový výrok soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelky, ačkoliv jí neposkytl příležitost vyjádřit se k odvolání protistrany, porušil její právo na spravedlivý (řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14.09.2016 sp. zn. IV. ÚS 3664/15)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Evy Žídkové, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem, se sídlem Tovární 1707/33, Český Těšín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Co 339/2015-104, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Co 339/2015-104 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavní princip rovnosti účastníků řízení založený čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Co 339/2015-104 se ruší.


Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2015 č. j. 17 C 438/2013-88 v odvoláním napadeném výroku o náhradě nákladů řízení.

II.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí, ústavní stížnosti i připojeného spisu Okresního soudu v Karviné vyplývá, že v dědickém řízení po zůstaviteli Stanislavu Bartoszovi byla mj. synovi zůstavitele Davidu Bartoszovi uložena povinnost podat proti závětnímu dědici, tj. stěžovatelce, žalobu na určení, že je dědicem a účastníkem dědického řízení, neboť podle listiny o vydědění ze dne 21. 9. 2011 zůstavitel svého syna vydědil ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2015 č. j. 17 C 438/2013-88 bylo určeno, že žalobce David Bartosz je dědicem po zůstaviteli Stanislavu Bartoszovi, a také je účastníkem dědického řízení po tomto zůstaviteli, dále bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelce bylo uloženo, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatila České republice na nákladech řízení částku 600 Kč.

4. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ust. § 150 o. s. ř., když dospěl k závěru, že stěžovatelka měla zájem se se žalobcem dohodnout a finančně se s ním vypořádat. Žalobce však zmařil uzavření mimosoudní dohody tím, že přes opakované výzvy soudu nepředložil doklady o tom, co skutečně platil na úhradu dluhů po zemřelé matce, které měl podle dědického rozhodnutí platit jeho otec. Nemohlo tak dojít k mimosoudní dohodě účastníků, kdy by byla respektována vůle zemřelého otce a zároveň by žalobce dosáhl svého, tj. úhrady dluhů, které měl údajně on sám za otce platit. Soud dále přihlédl k tomu, že žalovaná (stěžovatelka) o důvodech vydědění nic nevěděla a jen chtěla respektovat vůli zůstavitele.

5. Krajský soud rozsudek okresního soudu v odstavci II výroku změnil tak, že stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 36 837 Kč a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 1 875 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal žádné mimořádné důvody, které by byly zvláštního zřetele hodné pro použití § 150 o. s. ř.; nelze přehlédnout postoj žalované, a to, že žádné důvody pro použití tohoto ustanovení jí nebyly tvrzeny.

III.

6. Stěžovatelka namítá, že jí odvolacím soudem (ani soudem prvního stupně) nebylo doručeno odvolání žalobce proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu, o jeho podání se tak dozvěděla teprve doručením napadeného usnesení krajského soudu. Uvedeným postupem jí odvolací soud odňal možnost se s argumenty žalobce v odvolání uvedenými seznámit a vyjádřit se k nim, případně realizovat svá další procesní práva. Odvolacím soudem tak byla zkrácena na svých procesních právech, neboť došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a zásadu rovnosti účastníků řízení. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 414/10 a II. ÚS 2969/14.

7. Stěžovatelka dále uvádí, že předmětem řízení bylo v podstatě určení neexistence důvodu vydědění učiněného zůstavitelem, přičemž v tomto rozsahu stěžovatelka ani neznala (a ani nemohla znát) všechny okolnosti a motivy, které vedly zůstavitele k učinění tohoto úkonu. V zásadě tak pouze mohla - ve shodě se soudním komisařem - konstatovat, že žalobce byl zůstavitelem vyděděn, a tedy není jeho dědicem, dokud nebude soudem určeno jinak. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že byla "vtažena" do řízení o určení dědického práva, resp. automaticky se stala jejím účastníkem, a nezavdala příčinu k žalobě. K jejímu podání byl žalobce vyzván soudem, a tak za této situace jí nelze uložit povinnost náhrady nákladů řízení o určení dědické práva. K tomuto stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 851/07, z něhož vyplývá, že náklady řízení plní dvě významné funkce, a to funkci preventivní a funkci sankční, přičemž i funkci sankční je tedy třeba vnímat jen jako povinnost účastníka nahradit náklady, jejichž vznik zapříčinil.

8. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce, účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

IV.

9. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že v řízení před odvolacím soudem k žádnému porušení práv zaručených Listinou nedošlo.

10. Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě řádně nevyjádřil, ani nedoložil plnou moc k zastupování před Ústavním soudem, proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.

11. Protože vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice.

V.

12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

14. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

15. V předmětné věci napadá stěžovatelka rozsudek krajského soudu, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

16. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje výjimečně, např. když zjistí, že došlo podstatným způsobem k porušení práva na spravedlivý proces, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález sp. zn. II. ÚS 259/05).

17. Nicméně rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního řízení, a proto i na tuto komponentu řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí, či princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je konkretizován v ustanovení § 18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení (k tomu srov. např. sp. zn. IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05, IV. ÚS 748/05). Pro ostatní soudy z něj vyplývá mj. povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, přičemž soud je při rozhodování navíc povinen vypořádat se se všemi tvrzeními účastníků i provedenými důkazy. Tato povinnost však nebyla v předmětném řízení respektována.

18. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že odvolání žalobce (viz č. l. 96), které směřovalo proti výroku II o náhradě nákladů řízení, stěžovatelce nebylo doručeno. Bylo jí doručeno až samotné rozhodnutí o odvolání Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2015 s tím, že odvolací soud rozhodoval bez nařízení jednání. Skutečnost, že odvolání stěžovatelce vůbec nebylo doručováno, se podává jednak z přípisu Okresního soudu v Karviné o předložení věci k rozhodnutí o odvolání (viz č. l. 99), jednak je potvrzuje okolnost, že ve spisu není potvrzení o doručení odvolání založeno.

19. Otázka doručování odvolání ostatním účastníkům řízení je upravena v ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že nejde-li o případy uvedené v § 208 o. s. ř. nebo v § 209 o. s. ř., doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.

20. Ze zákona tedy nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí na základě (ústavně souladné) úvahy o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Taková zvláštní okolnost, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, spočívá nejen v dosavadním vývoji sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí, ale též situace, kdy se účastník v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch. Jde o to, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se má v takových případech umožnit, aby se seznámila se skutkovými a právními argumenty, a mohla tak, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty.

21. Ústavní soud ve své judikatuře, a to i vztahující se k období do 1. 7. 2009, kdy podle ust. § 210 o. s. ř. muselo být doručováno jen v případě rozhodnutí ve věci samé, mnohokrát deklaroval, jak by se mělo toto ustanovení vykládat, aby bylo ústavně konformní. Například v nálezu sp. zn. III. ÚS 291/08 Ústavní soud vyslovil, že "...Byť občanský soudní řád nestanovil povinnost soudu doručovat opis odvolání účastníka řízení směřujícího jen proti rozhodnutí o nákladech řízení protistraně, příp. za účelem jeho projednání nařizovat (ústní) jednání, daný požadavek může v konkrétním případě vyplynout z nutnosti ochrany procesních práv účastníka řízení, jež plynou z principů spravedlivého procesu." (srov. též nálezy sp. zn. III. ÚS 639/06, II. ÚS 841/07, IV. ÚS 748/05, I. ÚS 712/06).

22. Ústavní soud rovněž pro úplnost považuje za vhodné uvést, že v některých případech, ovšem s ohledem na konkrétní okolnosti případu, neshledal povinnost soudu doručovat stejnopis odvolání účastníkům (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2602/2013, IV. ÚS 2958/13, III. ÚS 3519/13). Šlo však o situace, kdy z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání bylo zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu. Za této situace by pak požadovaný kasační zásah Ústavního soudu neměl žádný význam a jen by vedl ke zbytečnému prodlužování soudního řízení a vzniku dalších nákladů. O takovou konstelaci se však v dané věci nejde.

23. Otázka možné aplikace ust. § 150 o. s. ř. totiž v podstatě nebyla soudy řádně řešena, resp. nebyly dostatečně odůvodněny podmínky pro jeho uplatnění, ani důvody odmítnutí jeho aplikace. V dané věci je přitom třeba přihlédnout ke specifiku věci, které spočívalo v tom, že stěžovatelka se stala účastnicí řízení "bez svého přičinění", neboť okruh účastníků řízení byl dán usnesením soudního komisaře, jenž žalobci uložil povinnost podat žalobu proti závětnímu dědici.

24. V dané věci tak bezesporu jde o případ, kdy situace navozená podáním odvolání žalobce, který se domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit, neboť lze očekávat, že její vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci.

25. Ústavní soud ani v nyní projednávané věci nemá důvod na svých závěrech vyjádřených v předchozí citované judikatuře (z poslední doby dále např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2969/14, II. ÚS 2404/12, I. ÚS 3428/11, I. ÚS 3/11, II. ÚS 414/10) cokoli měnit. Tím, že stěžovatelce nebylo doručeno odvolání žalobce, odňal soud stěžovatelce možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil jí tak se k němu vyjádřit, případně realizovat svá další práva.

26. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení, kterým rozhodl v neprospěch stěžovatelky přesto, že jí neposkytl příležitost se vyjádřit k odvolání, porušil její právo na spravedlivý (řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. srpna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3664/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies