IV. ÚS 2564/16

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti N. Č., zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2016, sp. zn. 43 T 7/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž v čl. 2 odstavci 3 Ústavy ČR.

Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně byla stěžovatelce (odsouzené v trestním řízení) uložena povinnost nahradit státu náklady trestního řízení s odkazem na ustanovení § 152 odstavec 1 písmeno d) trestního řádu v paušální výši 6 000 Kč podle vyhlášky č. 432/2002 Sb.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že jí byla stanovena povinnost zaplatit paušální částku nezákonně, neboť odkaz na zákonná ustanovení je nesprávný. Podle ustanovení § 152 odstavce 1 písmene d) trestního řádu je obžalovaný, který byl uznán pravomocně vinným, povinen nahradit náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a domácího vězení. Stěžovatelka však byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody a zákonem uvedené náklady tak nevznikly.

Dále stěžovatelka namítá, že výše paušální náhrady byla stanovena podle vyhlášky č. 432/2002 Sb., která však pouze novelizovala vyhlášku č. 312/1995 Sb., o stanovení paušálních částek nákladů trestního řízení, a kterou byl paušál zvýšen ze 4 000 Kč na 6 000 Kč. Vyhláška v platném znění pak upravuje paušální náhradu výslovně na základě ustanovení § 152 odstavce 1 písmene d) trestního řádu, které se však paušální náhrady netýká. V tomto případě tak měla být stěžovatelce uložena povinnost podle předpisu, který povinnost nestanovuje, respektive, neexistuje prováděcí vyhláška, která by určila výši paušální náhrady za trestní řízení. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno ne každý postup obecného soudu, který by byl dle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení stěžovatelova základního práva - práva na spravedlivý proces. To však Ústavní soud neshledal.

Jak je z právní úpravy patrné, trestní řád ve znění účinném do 30. listopadu 2011 upravoval povinnost k náhradě nákladů trestního řízení v § 152 odstavci 1 písmenu d). Novelou trestního řádu č. 330/2011 Sb. došlo ke změně označení písmen, což zákonodárce reflektoval v ustanovení § 152 odstavci 3 trestního řádu, podle kterého paušální sazbu stanoví prováděcí vyhláška. Vyhláška č. 312/1995 Sb., ani ve znění vyhlášky č. 432/2002 Sb., tuto změnu označení písmene nezohlednila. V ustanovení § 1 vyhlášky č. 312/1995, v platném znění, se tak stanoví: "Paušální částka nákladů trestního řízení podle § 152 odst. 1 písm. d) trestního řádu činí:".

Podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, respektive podle čl. odstavce 3 Ústavy ČR, lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo na majetku, lze za jeho spáchání uložit. Podle ustanovení § 152 odstavce 1 písmene e) trestního řádu je pravomocně odsouzený povinen zaplatit státu náklady řízení v paušální výši, kterou podle § 152 odstavce 3 trestního řádu stanoví obecně závazným předpisem ministerstvo spravedlnosti. Právě zákon tak jednoznačně, v souladu s uvedenými články, ukládá stěžovatelce povinnost náhrady, jejíž výše však je s ohledem na chybně uvedené písmenko v uvozující větě § 1 vyhlášky č. 312/1995 Sb., ve znění vyhlášky č. 432/2002 Sb., fakticky (formálně) nestanovena.

Podle stěžovatelky se na ní stát dopustil křivdy, uložil-li jí další povinnost poté, co byla za spáchání trestného činu pravomocně odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody, aniž by tato povinnost k náhradě nákladů trestního řízení měla oporu v podzákonném předpisu. Ústavní soud sice chápe takové vnímání věci, avšak nemá za to, že popsaným postupem došlo k zásahu do naříkaných práv stěžovatelky. Porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) ani překročení oprávnění státní moci (čl. 2 odstavec 2 Listiny a čl. 2 odstavec 3 Ústavy ČR) tak neshledal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2564/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies