IV. ÚS 775/16

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ondřeje Kozuba, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 2642/2015-541, rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 30 Cdo 1717/2014-450, a Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, č. j. 19 Co 452/2010-484, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 7. 3. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů o určení vlastnictví k nemovitostem. Podle stěžovatele soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť neposkytly ochranu vlastnickému právu stěžovatele před vlastnickým právem původních vlastníků. Taková rozhodnutí považuje za rozporná s nálezy Ústavního soudu (např. I. ÚS 2292/2012).

Jádrem sporu je vlastnické právo k nemovitostem, o které původní vlastníci přišli v důsledku sjednání nedovolené propadné zástavy - kupní smlouvou s podmínkou možnosti zápisu vlastnického práva do katastru nemovitosti až v případě, že "prodávající" do určitého data nevrátí "kupujícímu" peněžitý dluh, kterou obecné soudy shledaly opakovaně absolutně neplatnou. Zástavní věřitel využil okamžiku, kdy po právní moci rozsudku ve sporu o určení vlastnictví mezi ním a vedlejšími účastníky zmizela z katastru nemovitostí poznámka spornosti a ještě v otevřené dovolací lhůtě nemovitosti nabídl k prodeji. Nemovitosti následně koupila matka stěžovatele, aniž by ověřila, zda v řízení o určení vlastnictví není podáno dovolání; přestože o existenci řízení věděla, spokojila se s ujištěním zástavního věřitele, že spor o vlastnictví je definitivně ukončen. Dovolání vedlejších účastníků však soud vyhověl a zrušil tak právní titul osvědčující vlastnické právo zástavního věřitele k nemovitostem. Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel stihl do rozhodnutí o dovolání nemovitosti prodat, bylo řízení o určení vlastnictví mezi ním a vedlejšími účastníky skončeno pro nedostatek pasivní legitimace. Vedlejší účastníci následně vyzvali k dobrovolnému vydání nemovitostí matku stěžovatele, která sice popřela, že by výzvu obdržela, krátce po jejím odeslání vedlejšími účastníky však darovala nemovitosti synovi - stěžovateli.

Vedlejší účastníci proto podali proti stěžovateli žalobu o určení vlastnictví. Obecné soudy se věcí zabývaly opakovaně, neboť první pravomocný rozsudek byl po zamítnutí dovolání zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, druhý pravomocný rozsudek pak napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu dovolacího soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 30 Cdo 1717/2014-450, a proti třetímu pravomocnému rozsudku - spolu s dalšími - brojí stěžovatel právě touto stížností.

Vedlejší účastníci jsou toho názoru, že zástavní věřitel nemohl z absolutně neplatné smlouvy nabýt vlastnické právo, a tudíž je nemohl ani dále převést podle zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv než sám má). Stěžovatel se naopak brání tím, že nemovitosti nabyl v dobré víře (stejně jako předtím jeho matka), s důvěrou ve stav zapsaný v katastru nemovitostí, a požaduje, aby soudy poskytly jeho vlastnickému právu ochranu.

Ústavní soud k posouzení věci vyžádal vyjádření obecných soudů i vedlejších účastníků. Poté, co se seznámil s jejich obsahem a s obsahem procesního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou problému je konflikt vlastnického práva původních vlastníků (vedlejších účastníků Jaromíra a Marcely Brzobohatých) a ochrana vlastnického práva stěžovatele, který je sice nabyl od nevlastníka, ale podle svého přesvědčení v dobré víře a s důvěrou v zápis v katastru nemovitostí, to vše v právním režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Konfliktu těchto dvou práv se v poslední době důkladně věnoval jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud. Ústavní soud dlouhodobě zastává názor, že nemovitosti lze nabýt ve zvláštních případech i od nevlastníka. Tento názor již respektuje i Nejvyšší soud, avšak je nutné akcentovat, že se tak může stát skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.

Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, N 61/73 SbNU 163 nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16).

V projednávaném případě obecné soudy dobrou víru posuzovaly velmi důkladně a dospěly k závěru, že o ní pochybovat lze. Z obsahu spisu vyplývá, že rodiče stěžovatele o existenci sporu mezi zástavním věřitelem a původními vlastníky věděli, avšak jednali bez náležité obezřetnosti, ač jim v tom nic nebránilo, neověřili si u soudu, zda ve věci nebylo podáno dovolání. Ohledně následného bezúplatného převodu nemovitostí na stěžovatele učinily závěr, že jde s ohledem na běh souvisejících událostí o převod účelový. Byli to sice právě vedlejší účastníci, kteří svým jednáním zavdali příčinu současnému sporu tím, že uzavřeli absolutně neplatnou kupní smlouvu, resp. smlouvu o propadné zástavě, matka stěžovatele však při kupování nemovitosti mohla a měla vyvinout větší úsilí a dopátrat se, že v pravomocně skončeném řízení o určení vlastnictví probíhá řízení o dovolání, a tedy existuje reálná možnost, že by mohlo být nakonec vlastnické právo přiznáno jiné osobě, než je aktuálně zapsána v katastru.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není obecným soudem dalšího stupně v systému obecných soudů. Z této pozice není oprávněn přezkoumávat závěry obecných soudů, v tomto případě závěry o tom, zda stěžovatel nabyl nemovitosti v dobré víře či nikoliv. Pakliže obecné soudy řádně odůvodnily své závěry, že nebyly splněny podmínky k tomu, aby mohla být stěžovateli výjimečně poskytnuta ochrana vlastnického práva nabytého od nevlastníka, a přitom vzaly v úvahu ta hlediska, která je nezbytné v souladu s ústavními principy v úvahu vzít, nepřísluší Ústavnímu soudu jejich závěry přehodnocovat, byť by se s nimi neztotožňoval.

Z důvodů výše uvedených Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies