I. ÚS 2059/15

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Kučery, zastoupeného Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem, se sídlem Vašátkova 176, Čelákovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015 č. j. 33 Cdo 716/2015-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2014 č. j. 12 Co 121/2014-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2013 č. j. 5 C 247/2012-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jimiž podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel vůči žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo domáhal, aby soud svým rozhodnutím nahradil projev vůle žalovaného spočívající v uzavření smlouvy o převodu určené bytové jednotky. Stěžovatel tvrdil, že jeho údajná právní předchůdkyně uzavřela s dlužníkem smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu, přičemž on následně v roce 1996 uzavřel s touto osobou dohodu o postoupení práv a povinností z uvedené smlouvy s dlužníkem. Dlužník se touto smlouvou zavázal předmětný byt převést do vlastnictví stěžovatele (jeho právní předchůdkyně) a stěžovatel se zavázal uhradit kupní cenu ve výši 326.800 Kč; svůj závazek stěžovatel splnil a převzal byt do užívání, ovšem následně již nedošlo k uzavření kupní smlouvy a převodu vlastnického práva k bytu na stěžovatele.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu zamítl jak v části, v níž se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného - uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, tak v části, v níž se domáhal určení, že je oprávněn podat návrh do katastru nemovitostí k vkladu vlastnických práv podle uvedené smlouvy, a dále obvodní soud zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení žalovaného. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek obvodního soudu a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému. Obvodní i městský soud se shodly, že stěžovatel v řízení neunesl břemeno tvrzení - ačkoli byl řádně poučen dle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu - zejména vůbec nevymezil, zda a případně kdy vyzýval žalovaného k uzavření smlouvy o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku, pročež nebylo možno posoudit oprávněnost žalovaného nároku. Mimoto obecné soudy dodaly, že stěžovatel by nemohl být v řízení úspěšný i proto, že není možné postoupení práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí (předmětem postoupení nemohou být povinnosti), a konečně mu nemohlo svědčit ani právo legitimního očekávání nabytí majetku na základě smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu.

4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, a to předsedkyní senátu pro tzv. kvalifikovanou vadu spočívající v absenci vylíčení předpokladů přípustnosti.

5. Stěžovatel považuje všechna tři rozhodnutí obecných soudů za protiústavní a zejména jim vytýká, že neochránila jeho legitimní očekávání nabytí majetku. Podle stěžovatele obecné soudy chybně posoudily dotčenou smlouvu o smlouvě budoucí, neboť ta v daném případě není typickou smlouvou, ale smlouvou inominátní s prvky smlouvy kupní, případně smlouvy přípravné. Proto je třeba projednávanou věc posoudit tak, že stěžovatel byl od okamžiku předání nemovitosti do držby stavebního bytového družstva (dlužníka) a zaplacení kupní ceny se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu nemovitost patří, a je tedy oprávněným držitelem. Dále stěžovatel upozorňuje též na to, že důvody, pro které již dříve na základě smlouvy o budoucím majetkovém převodu nemohlo dojít k vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele jako kupujícího, leží na straně dlužníka, který de facto již takovými smlouvami prodával tehdy ještě "právně" ani "fakticky" neexistující a nezkolaudované nemovitosti do osobního vlastnictví kupujících a za to vždy předem inkasoval celou kupní cenu, z čehož právě byla výstavba oněch nemovitostí financována. Stěžovatel dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04 a sp. zn. I. ÚS 3571/10.

6. Stěžovatel kritizuje rovněž napadené usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za formalistické, neboť má za to, že jasně vymezil dovolací důvody, které vyplývají i ze samotného obsahu podaného dovolání. Domnívá se, že v jeho případě existuje otázka zásadního právního významu, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a to otázka neuznání námitky promlčení nároku ze smlouvy o smlouvě budoucí.

7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu obvodního soudu sp. zn. 5 C 247/2012, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

8. V daném případě Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl předsedkyní senátu jako vadné, neboť v něm nebylo uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolování, coby jedna z obsahových náležitostí dovolání dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, za takové situace - tedy při odmítnutí dovolání pro vady - nelze dovolání považovat za řádně uplatněný opravný prostředek, jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"): "Ústavní stížnost je totiž založena na principu subsidiarity, projevujícím se v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele... Tento požadavek je ovšem chápán nejen formálně, ale také materiálně, a tak nemůže být splněn mimo jiné podáním vadného opravného prostředku. Proto pokud dojde k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu. Tato situace je tak velmi odlišná nejen od případů, kdy dojde k meritornímu přezkumu dovolání, ale též od případů, kdy je dovolání odmítnuto jako nikoliv přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (§ 243 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu), neboť v posledně uvedených případech může jít o situace, kdy je mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (zejména § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu)." (nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Obdobný závěr je ostatně obsažen i v nedávném usnesení Ústavního soudu ve skutkově v zásadě totožné věci, v níž před obecnými soudy vystupoval týž žalovaný a dokonce i stěžovatelka měla téhož právního zástupce jako nynější stěžovatel, a to usnesení sp. zn. III. ÚS 1402/15 ze dne 28. 6. 2016.

9. S ohledem na právě uvedené tedy Ústavní soud musel podanou ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu posoudit jako nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jako takovou ji odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Z toho vyplývá, že se Ústavní soud nemohl zabývat ani stížnostní argumentací týkající se merita věci.

10. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu byla shledána přípustnou, ovšem zjevně neopodstatněnou. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

11. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro absenci obligatorní náležitosti dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, a to vymezení, v čemž je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu - tedy zda podle dovolatele (stěžovatele) napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je jím rozhodována rozdílně, nebo zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či zda dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Podle Nejvyššího soudu nelze vymezení přípustnosti dovolání v daném případě dovodit ani z jeho obsahu.

12. Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatele, které je založeno ve spise obvodního soudu, a shledal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za překračující meze ústavnosti a porušující ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména právo na přístup k soudu. Stěžovatel ve svém dovolání totiž vskutku toliko rekapituloval předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů a svůj náhled na skutkový stav věci, uvedl, že "opírá přípustnost dovolání o ust. § 237 o.s.ř." a poukázal na judikaturu Ústavního soudu k ochraně legitimního očekávání nabytí majetku, jež podle stěžovatele soudy nesprávně odmítly aplikovat. Stěžovatelovo dovolání tedy skutečně neobsahovalo bližší vymezení konkrétního důvodu přípustnosti dovolání, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu, a to ani explicitně, ani implicitně. Tento závěr pak nepřímo potvrzuje i vyjádření stěžovatele v ústavní stížnosti, v níž poukazuje na to, že "jasně vymezil dovolací důvody", což ovšem představuje jinou náležitost dovolání nežli vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Lze tak shrnout, že Nejvyšší soud se při odmítnutí stěžovatelova dovolání nedopustil žádného pochybení ústavněprávní relevance.

13. Obiter dictum pak Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatelova stížnostní argumentace vztahující se k meritu věci nebyla shledána nepřípustnou, nemohla by být úspěšná. V tomto ohledu postačí poukázat na odmítavá usnesení Ústavního soudu ve dvou zcela obdobných (téměř totožných) věcech, v nichž vystupoval týž žalovaný a v nichž i stěžovatelé byli zastoupeni týmž právním zástupcem, a tam uvedenou argumentaci Ústavního soudu reagující na totožné stížnostní námitky - viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1402/15 ze dne 28. 6. 2016 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1753/15 ze dne 23. 8. 2016.

14. S ohledem na shora uvedené tedy Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a v části, v níž směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2059/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies