I. ÚS 2680/16

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DONYC s.r.o., se sídlem Budapešťská 1491/5, Hostivař, Praha 10, zastoupené Mgr. Jiřím Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 304/2016-592, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 6 Cmo 285/2014-525 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č. j. 39 Cm 71/2007-451, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka poukazuje na zásah do principu legitimního očekávání.

2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2013, č. j. 39 Cm 71/2007-451, zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po prvním žalovaném Ing. Tomáši Salingerovi a druhé žalované České republice - Státním pozemkovém úřadu zaplacení částky 4.443.729 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Soud rovněž zamítl žalobu, v níž se stěžovatelka domáhala po Ing. Tomáši Salingerovi zaplacení částky 1.970.295,91 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit náklady řízení k rukám zástupce druhé žalované a uhradit náklady řízení státu (bod III. výroku). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu v bodu I. výroku, co do částky 3.093.070 Kč s příslušenstvím ve vztahu stěžovatelky a prvního žalovaného i druhé žalované, a rovněž v bodu III. výroku (první výrok). Dále vrchní soud rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a stěžovatelka je povinna nahradit náklady odvolacího řízení druhé žalované (třetí výrok). Obecné soudy dospěly k závěru, že v souvislosti s ukončením nájemního vztahu k pozemkům ve vlastnictví žalovaných nemohla stěžovatelce na konkursní podstatě vzniknout škoda ve výši odvozené z hodnoty nájmu k předmětným pozemkům, resp. z hodnoty předkupního práva k těmto pozemkům.

3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení ohledně námitek stěžovatelky, jež směřují do výroku, kterým odvolací soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit druhé žalované náhradu nákladů řízení, že je nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem řízení (organizační složkou státu), případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event., jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup žalované organizační složky státu, která zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 540/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 28 Cdo 4746/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 3001/2013). Byť lze stěžovatelce podle Nejvyššího soudu dílem přisvědčit, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil podrobně, jaké skutečnosti ho vedly k přiznání náhrady nákladů právního zastoupení druhé žalované, je zjevné, že právní složitost věci je natolik zřejmá, že náklady druhé žalované na zastoupení advokátem byly účelně vynaloženy, a to v situaci, kdy spor trvá již řadu let (od roku 2007), druhá žalovaná byla nucena činit řadu procesních úkonů (které zřejmě nemají běžný, rutinní, charakter), a právní povaha tohoto sporu překračuje běžnou agendu druhé žalované. Nelze také přehlédnou relativně vysokou částku, která byla žalobkyní určena předmětem řízení - je nepochybné, že v takovém případě jsou požadavky na řádné a odborné hájení práv druhé žalované zvýšeny. Není ani možné přičítat k tíži druhé žalované konečnou výši vzniklých nákladů řízení, neboť ta se odvíjí od tarifní hodnoty, která je závislá na výši peněžitého plnění požadovaného stěžovatelkou jako žalobkyní, a množství úkonů právní služby, které však také vypovídá o složitosti této věci. Náklady právního zastoupení druhé žalované lze proto podle Nejvyššího soudu považovat za účelně vynaložené. K námitce stěžovatelky, že při výpočtu nákladů řízení byl nesprávně odvolacím soudem aplikován advokátní tarif, Nejvyšší soud uvedl, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č.Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již nelze určit náklady řízení před nižšími soudy podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Právní posouzení odvolacího soudu, který pro výpočet nákladů řízení použil advokátní tarif, proto shledal Nejvyšší soud jako správné a adekvátní věci.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka brojí pouze proti té části napadených rozhodnutí obecných soudů, jimiž jí bylo uloženo uhradit druhé žalované náhradu nákladů řízení. Poukazuje přitom na nedostatek odůvodnění obecných soudů v tomto směru i na rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že v odůvodněných případech, kdy je použití advokátního tarifu v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání, nelze jej pro rozhodnutí o náhradách nákladů za zastoupení aplikovat a je nutné postupovat jinak.

5. Stěžovatelka se domnívá, že žádný z obecných soudů, které v její věci rozhodovaly, dovolací soud nevyjímaje, hledisko legitimního očekávání účastníků řízení nezohlednil ani přesto, že stěžovatelka tuto otázku v řízení opakovaně vznesla. V důsledku způsobu určení výše nákladů řízení použitého obecnými soudy došlo z pohledu stěžovatelky k nepředvídatelnému a nezanedbatelnému zvýšení nákladů řízení, a proto nelze rozhodnutí obecných soudů ve věci úhrady nákladů řízení druhé žalované považovat za vyhovující požadavkům na spravedlivý proces.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

7. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje zpravidla zdrženlivě, do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319). Rozhodnutí tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by měla mimořádně závažné dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10). i přes to Ústavní soud ve svém výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 shledal, že v odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích § 136 občanského soudního řádu, tedy na základě volné úvahy soudu. Dále též z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že obecné soudy musí velmi dobře odůvodnit přiznání náhrady nákladů řízení státu či jeho orgánu a organizační složky spočívající v advokátním zastoupení. Jak však vyplývá z výše rozsáhle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak v nyní posuzovaném případě obecné soudy přihlédly ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu, ke složitosti sporu o náhradu škody i neadekvátně vysoké náhradě škody požadované stěžovatelkou, a své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení druhé žalované přesvědčivě odůvodnily. Nad to argumentace stěžovatelky v odvolání ani dovolání nebyla výslovně směřována k ochraně jejího legitimního očekávání a přichází s ní až v ústavní stížnosti. Proto menší míra přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů k této otázce je přirozená, neboť jí stěžovatelkou nebyly předestřeny dostatečné argumenty v tomto směru.

8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2680/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies