IV. ÚS 2172/16

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Josefa Drdy, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Vsetín, Smetanova 1101, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016 č. j. 55 Cm 377/2012-308, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení výroku I v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky pro to, aby soud nezastavil řízení podle § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Napadeným výrokem mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2015 č. j. 55 Cm 377/2012-170 zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ani břemeno tvrzení ohledně svých nevěrohodných a obecně líčených poměrů, a to ani po podrobné výzvě soudu k upřesnění a doplnění žádosti. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 3. 2015 č. j. 5 Cmo 89/2015-248 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 24. 2. 2016 č. j. 29 Cdo 2282/2015-264. Po právní moci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyzval Městský soud v Praze stěžovatele k zaplacení soudního poplatku. Výzva byla doručena dne 22. 4. 2016, stěžovatel však poplatek neuhradil a pouze obratem zaslal podání označené jako "Žádost o osvobození od soudního poplatku a v případě zamítnutí této žádosti - podání nové žádosti a povolení splátkového kalendáře k zaplacení soudního poplatku".

Městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení posoudil na základě judikatury Nejvyššího správního soudu žádost stěžovatele primárně jako žádost o nezastavení řízení podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Výrokem I napadeného usnesení rozhodl o žádosti stěžovatele tak, že podmínky uvedené v § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, aby soud nezastavil řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2014 č. j. 55 Cm 377/2012-128, nejsou splněny.

Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2016 č. j. 55 Cm 377/2012-308, v odůvodnění nesouhlasí především s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015 č. j. 55 Cm 377/2012-170. Tvrdí, že městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 2. 2015 vycházel ze spekulací a domněnek, neposoudil všechny zjištěné skutečnosti a rozhodoval na základě náhodně vybraného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, které nemělo žádné spojení se stěžovatelem. Podle stěžovatele je toto usnesení zmatečné a postup městského soudu je třeba hodnotit jako odepření spravedlnosti.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadeného usnesení, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud předně připomíná, že rozhodnutí, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků (zde ve správním soudnictví podle s. ř. s.), spadá do rozhodovací sféry ostatních soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06, I. ÚS 698/15 nebo IV. ÚS 2043/15). Výjimku představují pouze zjištěná extrémní pochybení soudu, která by znamenala zřetelný zásah do základních práv stěžovatele.

Osvobození od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 s. ř. s. lze účastníku řízení přiznat pouze za předpokladu, že doloží, že nemá dostatečné prostředky. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální situace, však nezakládá nárok na přiznání osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti přísluší soudům, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznají (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12 nebo I. ÚS 4029/13).

Ústavní soud posoudil napadené usnesení ve výše vymezeném rozsahu a zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Z jeho odůvodnění vyplývá, že městský soud se celou věcí řádně zabýval a své usnesení zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení a judikatury postupoval a objasnil, z jakých důvodů nevyhověl žádosti stěžovatele ze dne 22. 4. 2016 o osvobození od soudního poplatku, resp. o povolení splátkového kalendáře k zaplacení soudního poplatku. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud považuje za zcela ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2172/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies