II. ÚS 1970/16

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Krále, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, třída Václava Klementa 203, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 23 Cdo 4310/2015-460, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Cmo 370/2014-430, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen princip vázanosti výkonu státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nesmí být nucen k ničemu, co mu zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny). Dále má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, č. j. 14 Cm 167/2008-376, byla společnosti HEKES, v. o. s. v likvidaci (jako prvnímu žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (AB-IN s.r.o.) částku 142.107 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále soud zamítl žalobu vůči stěžovateli jako druhému žalovanému a společníkovi společnosti HEKES, v. o. s v likvidaci (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV). Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením citovaný rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Toto usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu nevymezil žádnou již dříve Nejvyšším soudem řešenou právní otázku, která by měla být nově vyřešena jinak.

3. Vlastním jádrem dovolání (jež sám stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil) a rovněž i nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s tím, zda se na něj a na společnost HEKES, v. o. s vztahuje ručitelský závazek podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013, když jmenovaná společnost byla založena ještě podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadáno usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že: "[r]ozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2014, č. j. 14 Cm 167/2008-376 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení". Ústavní stížnost totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po marném vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Pokud tedy v nyní projednávané věci stěžovatel napadá i rozhodnutí vrchního soudu, které není konečné a v této části předmět řízení není s konečnou platností vyčerpán, není v této části ústavní stížnost věcně projednatelná a musela být shledána nepřípustnou.

5. Ústavní soud dále konstatuje (je-li ústavní stížností napadáno usnesení Nejvyššího soudu), že ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Z obsahu dovolání, které stěžovatel podal, totiž skutečně není vůbec zřejmé, že by se Nejvyšší soud k problematice intertemporality institutu odpovědnosti společníka veřejné obchodní společnosti ve své judikatuře již vyjadřoval a že by svůj postoj pod tíhou dovolacích argumentů stěžovatele měl změnit. Nejvyšší soud proto v souladu se zákonnou úpravou dovolání a se svojí ustálenou judikaturou konstatoval, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je nutno vyložit, od kterého řešení právní otázky se má Nejvyšší soud odchýlit.

7. Proto Ústavní soud shledal, že je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná, byť nepřehlédl, že stěžovatel v dovolání obsáhle argumentoval pro jím zastávaný výklad, k němuž by se Nejvyšší soud - jde-li o výklad podústavního práva - samozřejmě vyjádřit mohl, pochopitelně za splnění podmínky přípustnosti dovolání. V nyní projednávaném případě je nicméně s ohledem na výše uvedené zřejmé, že stěžovatel - bude-li to samozřejmě považovat za potřebné - bude mít možnost obrátit se na Nejvyšší soud opakovaně poté, co o věci znovu rozhodne nalézací a (případně též) odvolací soud. S ohledem na to posouzení přípustnosti učiněné Nejvyšším soudem v právě projednávané věci Ústavní soud akceptoval, když ostatně ani sám stěžovatel se v ústavní stížnosti k tomuto aspektu dovolacího řízení v jeho věci konkrétně nevyjádřil způsobem, který by byl způsobilý závěr učiněný Nejvyšším soudem zpochybnit.

8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1970/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies