II. ÚS 1341/16

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele INEL - Ingen, s. r. o., se sídlem Kollárova 623/42, Plzeň, zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Žižkova 52, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2014, č. j. 25 C 67/2013-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, č. j. 29 Co 27/2015-70, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. 30 Cdo 4277/2015-107, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí dovolacího soudu a in eventum též rozhodnutí obvodního a městského soudu.

2. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal po České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu (dále též "vedlejší účastník") zaplacení částky 968.105 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 19. 9. 2012 do zaplacení. Předmětem sporu byla údajná škoda, která stěžovatelovi vznikla tvrzeným nesprávným úředním postupem státu spočívajícím v chybně poskytnuté informaci ze strany pracovnice agentury CzechInvest. Výše škody pak představovala rozdíl mezi částkou, v jejíž výši byla stěžovateli přiznána dotace rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu, a částkou, která byla stěžovateli skutečně jako dotace vyplacena.

3. Obvodní soud k nároku stěžovatele uvedl, že v posuzovaném případě nejsou splněny všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu v podobě ušlého zisku z rozhodnutím přislíbené dotace, kdy především neshledal naplnění podmínky příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a vznikem údajné škody. Vztah příčinné souvislosti ústící ve vzniku škody takto soud neshledal ani mezi informací poskytnutou v e-mailu tehdejší vedoucí regionální kanceláře Agentury CzechInvest pro Plzeňský kraj zaměstnankyni mateřské společnosti stěžovatele a tvrzenou škodou. Zde soud zdůraznil, že pokud stěžovateli byla způsobena škoda, způsobil si ji sám tím, že pokládal informaci obsaženou ve zmíněném e-mailu za relevantní výklad obsahu rozhodnutí o poskytnutí dotace; tedy tím, že z této informace chybně dovodil, že nemusí v případě konkrétního projektu vůbec konat výběrová řízení podle Pravidel pro výběr dodavatelů. Obsah zmíněného e-mailu je však velice stručný a obtížně vyložitelný bez dalšího doplnění, a proto bylo chybou stěžovatele, že se jeho zaměstnankyně, která danou komunikaci vedla, nepokusila zjistit přesný smysl odpovědi opětovným dotazem.

4. K odvolání stěžovatele krajský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním pracovnice Agentury CzechInvest (obsahem e-mailové zprávy) a stěžovatelem tvrzenou škodou s tím, že z důvodů uvedených v odůvodnění obvodního soudu platí, že obsah této zprávy nebyl způsobilý objektivně vyvolat ve stěžovatelovi pocit konkrétního závazného pokynu ani pocit metodického návodu či výkladu. Zároveň odvolací soud vytkl, že prvořadým důvodem, pro který není možno považovat žalobu za opodstatněnou, je skutečnost, že dotaz stěžovatele nesměřoval k výkladu Pravidel pro výběr dodavatelů či Podmínek při zadávání veřejných zakázek, které se jeví jako zcela jasné a srozumitelné, nýbrž se týkal toho, zda je možno tyto změnit. Zcela důvodná tak byla obrana vedlejšího účastníka, že agentura CzechInvest, která Pravidla ani Podmínky nevytváří, k tomu není oprávněna (prostřednictvím svých pracovníků), neboť tato činnost na ni delegována nebyla. Skutečnost, že Agentura CzechInvest pořádá semináře k výkladu Pravidel, na tomto závěru nemůže dle odvolacího soudu nic změnit.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl nyní napadeným usnesením pro nepřípustnost dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel totiž údajně neformuloval žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., na jejímž posouzení záviselo napadené rozhodnutí, nýbrž se domáhal, aby dovolací soud na podkladě skutkových zjištění odvolacího soudu (a soudu I. stupně) a judikatorních závěrů týkajících se posuzování příčinné souvislosti učinil závěr o existenci příčinné souvislosti v projednávané věci. Tímto postupem však dle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. založit nelze. Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním pracovnice Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest a neposkytnutím dotace stěžovateli je totiž výsledkem hodnocení provedených důkazů, tudíž jde o závěr skutkový. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Žádnou takovou otázku týkající se právního posouzení příčinné souvislosti prý však stěžovatel nevymezil. Proto soud uzavřel, že není jeho úkolem, aby na podkladě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo.

6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny; rovněž tak byl porušen princip právní jistoty a předvídatelnosti práva (princip legitimního očekávání) odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

7. Stěžovatel předně napadá rozhodnutí dovolacího soudu, který odmítl jím podané dovolání s odůvodněním, že neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž posouzení záviselo napadené rozhodnutí. Dle stěžovatele takto dovolací soud postupoval v rozporu s judikaturou, dokonce s tou, na níž v rozhodnutí sám výslovně odkazuje. Stěžovatel zdůrazňuje, že mu je dostatečně známa tato judikatura a její závěry, že právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Stěžovatel ale tvrdí, že takto předložil dovolacímu soudu k posouzení právní a nikoliv skutkovou otázku, a to tu, jestli v řízení zcela nesporně zjištěná skutková okolnost (poskytnutí nesprávné rady) mohla být příčinou škody spočívající ve zkrácení dotace, jak tvrdil, či zda příčinou škody bylo skutečně jednání stěžovatele jako poškozeného, jak uzavřely obecné soudy. Proto již ve svém dovolání shrnul, že jím vznesené dovolací námitky spočívají v tom, že (1.) odvolací soud neaplikoval zásady vyjádřené v judikatuře pro posouzení příčinné souvislosti a jeho právní posouzení je proto neúplné a nedostatečné; a (2.) právní posouzení odvolacím soudem je nesprávné, neboť při respektování teorie podmínky, teorie adekvátní příčinné souvislosti i zásad vyplývajících z judikatury pro hodnocení více příčin by nebylo možné uzavřít, že příčinná souvislost mezi jednáním Agentury Czechlnvest a vznikem škody zde není.

8. Ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím pak stěžovatel namítá, že se soudy nikterak nevypořádaly s jeho argumentací ohledně otázky vzniku příčinné souvislosti, kdy nikterak nezohlednily teorii kauzality a adekvátní příčinné souvislosti a ani teorii pro posouzení více příčin, vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu. A to i přesto, že uplatněná argumentace byla pro posouzení věci zcela zásadní; tudíž stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti také uzavírá, že pokud se v dané situaci spolehl na poskytnutou radu, bylo jeho jednání zcela odůvodnitelné a oprávněné a příčinná souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a vznikem škody je tedy dána, zatímco stěžovateli nelze přičítat jakýkoliv podíl na způsobení škody.

9. Stěžovatel dále namítá, že pokud obecné soudy zamítly jeho žalobu z důvodu nedostatku příčinné souvislosti a pokud se současně jedná o otázku skutkovou, pak nutně měl a musel být v tomto směru soudem poučen podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu a vyzván k doplnění tvrzení či důkazů, což se však nestalo. Tuto vadu řízení stěžovatel namítal již ve svém odvolání, soud jí však nejen nevyhověl, ale dokonce se s ní ani nijak nevypořádal. Soud i tímto postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a tato vada dosahuje intenzity, která rovněž zakládá porušení práva na spravedlivý proces.

10. Závěrem stěžovatel vytýká, že ho soudy v předchozím řízení nejenže nevyzvaly k doplnění důkazních návrhů, ale dokonce ani neprovedly důkazy jím navržené, které mohly mít, s ohledem na jejich následně vyjádřený právní názor, vliv na posouzení existence příčinné souvislosti, zejména při posouzení "dobré víry" stěžovatele ve správnost poskytnuté rady a oprávněnosti jeho důvěry v takto poskytnutou radu. V dané situaci prý přitom postup soudů nelze objektivně podřadit pod žádný z důvodů, pro který lze důkaz odmítnout, resp. k němu nepřihlížet, takže odmítnutím provedení důkazů nepochybně došlo k porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí a k dalšímu porušení práva na spravedlivý proces.

11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil i další skutečnosti, které údajně svědčí o tom, že hranice rozlišení mezi skutkovou a právní otázkou je velmi nejistá a dovolací soud měl z tohoto důvodu přistoupit ke vstřícnějšímu přístupu k jeho právům. Připomněl, že soud I. stupně zařadil ve svém rozsudku otázku, která skutečnost byla příčinou vzniku škody, pod rubriku "právní hodnocení". Dále uvedl, že otázka příčinné souvislosti ve smyslu posouzení skutkových zjištění z pohledu významu pro kauzální nexus je řešena v judikatuře standardně jako právní hodnocení. Rovněž poznamenal, že již v podaném dovolání namítal a odůvodnil, že při posouzení existence příčinné souvislosti obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zejména tím, že rozhodnutí soudu je v rozporu s principem spravedlnosti, když je nutně absurdní a nespravedlivý závěr, že stát pověří konkrétní subjekt určitou činností, tento subjekt vydá určitá pravidla, tato pravidla sám vyloží a informuje o jejich výkladu jiný subjekt (žadatele o dotaci), ten postupuje přesně v intencích poskytnuté rady a radou se bez výhrad řídí, a stát následně tento subjekt (žadatele o dotaci) "potrestá" za svoji důvěru s odůvodněním, že na takto státem založený postup se neměl a nebyl oprávněn spolehnout. Tato nespravedlnost je dle stěžovatele tak zásadní, že dosahuje ústavněprávní roviny. Proto stěžovatel opět zdůraznil, že se Nejvyšší soud postupem při posouzení dovolání dopustil zcela zjevného excesu proti principům opakovaně vyjádřeným Ústavním soudem, kdy odmítnutí dovolání není ani řádně odůvodněno, neboť v něm naprosto absentuje individualizace, tedy objasnění názoru soudu s ohledem na text dovolání. Tento nedostatek odůvodnění je dle stěžovatele o to významnější v jeho situaci, kdy rozlišení mezi skutkovou a právní otázkou může být obtížné a hraniční.

12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud předně připomíná opakovaně vyslovenou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému obecných soudů. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod, zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán ani pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na http://nalus.usoud.cz].

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně napadá způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jím podaném dovolání, když tvrdí, že napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění.

16. Ve vztahu k posouzení rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud nejprve uvádí, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by proto tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, zřejmě by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně ale platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Ústavní soud takto ve své judikatuře [za všechny příklady srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] ve vztahu k vyřízení dovolání ze strany Nejvyššího soudu opakovaně vyslovil názor, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů (tedy i soudu dovolacího) nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Stejně tak Ústavní soud připomíná svoji předchozí judikaturu [srov. především nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)], že dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv.

17. Nelze tedy popírat, že úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání (z hlediska faktického tedy při selekci případů, jimiž se bude Nejvyšší soud meritorně zabývat) se musí pohybovat v rámci mezí stanovených občanským soudním řádem, tak i obecnými principy vztaženými k právu na spravedlivý proces. Obecně přitom platí, jak již bylo řečeno, že z rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, v čem je spatřována jeho nepřípustnost, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.) odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání (v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení o. s. ř., by totiž bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae) a také, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů soud shledal dotčené dovolání nepřípustným (v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné). Nejvyšší soud tak musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru dosud nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny či od nichž se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil. To však samozřejmě neznamená, že by odůvodnění takovéhoto usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné či obsáhlé, jelikož v takovémto případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí ze shora citovaného ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. Pokud však podle tohoto zákonného ustanovení platí, že v odmítacím usnesení soud "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení", je zcela zřejmé, že dovolací soud musí účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně (nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces.

18. Pokud proto Ústavní soud přezkoumal způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v nyní projednávané věci, dospěl k závěru, že se s podaným dovoláním vypořádal na samotné hraně ústavnosti. Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že stěžovatel jednoznačně a obsáhle identifikoval, na základě jaké argumentace považuje závěry odvolacího soudu za právně rozporné s judikaturou dovolacího soudu, kdy také dostatečně konkrétně vymezil, s jakými konkrétními rozhodnutími (které též obsáhle citoval) mělo být napadené rozhodnutí městského soudu v rozporu. Jestliže za této situace Nejvyšší soud pouze stručně uvedl, že stěžovatel neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž posouzení záviselo napadené rozhodnutí, nýbrž se pouze domáhal přehodnocení skutkových závěrů, musí Ústavní soud konstatovat, že takovýto způsob vyřízení předmětného dovolání je značně povrchní a nikterak nereflektuje stěžejní argumenty obsažené v dovolání stěžovatele. Jakkoliv totiž Ústavní soud připouští, že Nejvyšší soud je oprávněn odůvodnit svůj závěr o nepřípustnosti dovolání skutečně jen stručně, musí být i z tohoto stručného odůvodnění zřejmé, jak již bylo ostatně konstatováno shora, na základě čeho soud shledal dovolání nepřípustným (této povinnosti dovolací soud nyní dostál), a zároveň by měl (opět alespoň ve stručnosti) reflektovat argumenty přednesené dovolatelem, neboť pouze tak nabyde jeho rozhodnutí na jasnosti a přesvědčivosti. Takto však dovolací soud nepostupoval, neboť se s obsáhlou argumentací stěžovatele ohledně přípustnosti dovolání (nesprávnost právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu) nevypořádal a nikterak nereflektoval konkrétní argumenty přednesené stěžovatelem. Takto v jeho rozhodnutí absentuje především výraznější úvaha o tom, zdali skutečně námitky stěžovatele směřující proti posouzení nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním pracovnice vedlejšího účastníka (resp. Agentury CzechInvestu) a neposkytnutím dotace v plné výši, byly námitkami skutkovými (jak uzavřel dovolací soud) nebo námitkami právními, jak tvrdil (i s odkazem na mnohé závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) stěžovatel.

19. Navzdory uvedenému Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů (včetně soudu dovolacího), neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního podústavního práva sama o sobě ještě zpravidla nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud totiž přihlíží rovněž k tomu, zda by eventuální kasační rozhodnutí nebylo čistě formalistickým, ale naopak zda by ve své podstatě přineslo stěžovatelovi chtěný výsledek, tj. takový výsledek, který by pouze neprodloužil dotčené řízení (např. tím, že by dovolací soud musel nově přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího soudu), nýbrž vedl by i ke změně skutkových či právních závěrů, jichž se stěžovatel dovolává. Proto Ústavní soud přistoupil ke zhodnocení dalších námitek, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, směřujících proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně a v mnohém se překrývajících s dovolacími námitkami.

20. Takto v ústavní stížnosti (jakož i v dovolání) stěžovatel zpochybňuje především posouzení otázky vzniku příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka (respektive zaměstnankyně CzechInvestu) a vzniklou škodou (spočívající v neposkytnutí dotace v plné výši). Jak však Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí i z vyžádaného soudního spisu (viz především záznam o jednání před obvodním soudem konaném dne 12. 11. 2014, č. l. 31 a násl.), obecné soudy se touto otázkou dostatečně zabývaly a jejímu posouzení také věnovaly stěžejní prostor v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz s. 6-8 rozhodnutí obvodního soudu a s. 4-5 rozhodnutí městského soudu). Ústavní soud přitom v těmito soudy učiněných závěrech nezjistil žádné nedostatky, které by mohly vést k závěru o chybném posouzení žalobního nároku stěžovatele, neboť v nich z ústavněprávního hlediska neshledal žádný zásadní deficit. Ze skutkových okolností dané věci totiž vyplývá, že bylo především pochybením samotného stěžovatele, pokud pouze z velmi stručné emailové komunikace dospěl k závěru o změně Pravidel pro výběr dodavatelů či Podmínek pro zadávání veřejných zakázek vydaných vedlejším účastníkem či k závěru, že se jedná o závazný výklad těchto Pravidel či Podmínek. Takto totiž bylo především na jeho pečlivosti a odbornosti, zda bude informaci uvedenou v dotčeném e-mailu (zjevně odeslaném velmi krátce po položení dotazu, tj. očividně bez hlubšího prozkoumání dané věci) považovat za skutečně relevantní, ačkoliv mu muselo či přinejmenším mělo být známo, že se poskytnutá informace rozchází s obsahem shora uvedených dokumentů.

21. Proto Ústavní soud neshledal, že by závěry učiněné obecnými soudy v nyní projednávané věci ohledně nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a tvrzenou škodou byly v rozporu s právními závěry týkajícími se podmínek pro vznik nároku na náhradu škody tak, jak tvrdil stěžovatel.

22. Jestliže stěžovatel namítl, že jej soudy opomněly poučit podle ustanovení § 118a o. s. ř. a vyzvat jej k doplnění tvrzení či důkazů, tak i tuto námitku musí Ústavní soud odmítnout. Poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. totiž slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Tento postup však přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009). Uvedené nastalo též v případě stěžovatele, neboť z napadených rozhodnutí i z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že posuzovaná věc byla po skutkové stránce jasná a tudíž nebylo třeba přistupovat k poučení podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu. S ohledem na okolnosti dané věci proto plně postačovalo, pokud soud účastníky řízení poučil ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 a § 119a o. s. ř. (č. l. 41 spisu). Ani v tomto postupu obvodního soudu tedy Ústavní soud neshledal zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

23. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že soudy chybně neprovedly důkazy jím navržené, které mohly mít, s ohledem na jejich následně vyjádřený právní názor, vliv na posouzení existence příčinné souvislosti, tak rovněž tuto námitku musí Ústavní soud odmítnout. Ústavní soud se k otázce tzv. opomenutých důkazů již opakovaně vyjádřil tak, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Takto obvodní soud v nyní posuzované věci postupoval, když v napadeném rozhodnutí uvedl (s. 6), že další navržené důkazy odmítl pro nadbytečnost, neboť jím provedená zjištění představují dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí ve sporu. V případě stěžovatele tak nelze hovořit o opomenutých důkazech, neboť jimi jsou pouze důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů vůbec nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

24. Ústavní soud tudíž uzavírá, že po celistvém zhodnocení stěžovatelem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů nenašel důvod k nezbytnosti derogace napadených rozhodnutí. Ze shora uvedeného totiž vyplývá, že obecné soudy v souhrnu správně posoudily nárok stěžovatele na náhradu škody, správně se vypořádaly s (ne)existencí příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a způsobenou škodou a svá rozhodnutí obvodní a městský soud rovněž řádně a přesvědčivě odůvodnily. Na jimi vyslovených závěrech ani v jejich procesním postupu přitom Ústavní soud neshledal žádné pochybení dosahující ústavněprávní relevance, které by ústilo v porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Proto také Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí dovolacího soudu (i přes jeho nedostatečné odůvodnění), neboť se podává, že tento zrušující zásah by za shora uvedené situace byl naprosto neúčelný, neodpovídal by zásadě hospodárnosti řízení a nemohl by ani stěžovatelovi přinést pozitivnější výsledek.

25. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1341/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies