II. ÚS 2530/16

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Smutné, zastoupené JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem Botanická 9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2016, č. j. 44 Co 239/2016-59, a proti výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2016, č. j. 62 C 101/2014-47, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 29. 7. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného usnesení městského soudu a zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud citovaným usnesením zastavil řízení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V tomto řízení rozhodoval o žalobě M. Navrátila a stěžovatelky proti žalovanému (Jihomoravský kraj) o vydání bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaný v období od 1. 6. 2013 do 31. 5. 2014 užíval pozemek ve vlastnictví žalovaných, aniž by mu k užívání svědčil právní titul. Následně žalobci vzali žalobu v celém rozsahu zpět, neboť se žalovaným uzavřeli dohodu o narovnání. Soud proto řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když dospěl k závěru, že v dané věci nelze jednoznačně určit, kdo zastavení řízení zavinil. Za situace, kdy mezi účastníky došlo na základě mimosoudního jednání k dohodě o narovnání, totiž nelze s ohledem na obsah této dohody postavit najisto, která ze stran zastavení řízení zavinila. Dohodou o narovnání se žalovaný zavázal uhradit žalobcům za užívání pozemků bez právního důvodu částku o málo vyšší, než činila polovina původního žalobního žádání, přičemž podle nalézacího soudu nelze přehlédnout, že mezi účastníky byla od počátku sporná toliko výše plnění, nikoliv samotný nárok na vydání bezdůvodného obohacení a že žalobci se v rámci dohody nakonec spokojili s částkou, kterou jim žalovaný původně nabízel. Na druhou stranu došlo v rámci mimosoudní dohody k definitivnímu vypořádání vzájemných majetkových vztahů mezi účastníky, a to i do budoucna, když žalobci převedli své vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalovaného. Podle městského soudu tak k zastavení řízení došlo v důsledku kompromisního vypořádání vztahu mezi účastníky, a proto nelze zavinění na zastavení řízení přičítat žalobci ani žalovanému.

3. K odvolání žalobců proti výroku II usnesení prvostupňového soudu krajský soud toto usnesení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v průběhu řízení před nalézacím soudem byla uzavřena dohoda o narovnání, která řešila nejenom sporné období, jehož se žaloba o vydání bezdůvodného obohacení týkala, ale také vzájemné vztahy k pozemku do budoucna. Podle této dohody byl žalovaný ochoten plnit a žalobci se zavázali v souladu s touto dohodou vzít žalobu zpět; důvodem zpětvzetí tedy nebylo plnění žalobou uplatněného nároku, nýbrž právě tato dohoda jako dvoustranné právní jednání. Ani podle krajského soudu tedy nelze uzavřít, že by důvodem zpětvzetí (jinak údajně důvodné) žaloby bylo výlučně chování žalovaného.

4. S takovýmto hodnocením stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že soud I. stupně měl zavázat žalovaného k úhradě nákladů řízení, neboť to byl žalovaný, kdo zavinil, že řízení bylo zastaveno. Zavinění je podle stěžovatelky potřeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tzn. podle procesního výsledku. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobci nezavinili zastavení řízení, jestliže vzali zpět návrh, který byl podán důvodně pro chování žalovaného. Tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil, resp. uzavřel s nimi citovanou dohodu o narovnání. Stěžovatelka se domnívá, že tento jí prezentovaný pohled konvenuje i judikatuře Ústavního soudu, podle níž rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást výsledku řízení jako celku.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].

8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Oba soudy totiž ústavní stížností napadené části svých rozhodnutí náležitě odůvodnily a pokud stěžovatelka preferuje výkladovou variantu jinou (pro ni příznivější), jedná se z její strany toliko o polemiku postrádající jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu, jelikož z jejich obsahu je patrno, že se k nyní projednávané věci konkrétně nevztahují způsobem, který by jakkoliv zpochybňoval závěry obecných soudů vyslovené v nyní napadených rozhodnutích. Podstata nálezu sp. zn. I. ÚS 653/03 (stejně jako sp. zn. I. ÚS 257/05 a IV. ÚS 1/04) totiž spočívá v tom, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a rovněž účelnost vynaložených nákladů je zapotřebí posoudit vzhledem k celému průběhu řízení ve věci. Jak nicméně plyne ze shora uvedené rekapitulace, obecné soudy tento právní názor plně respektovaly, když se dostatečně zabývaly celým průběhem řízení a zohlednily jeho konečný výsledek.

9. Odhlédnuto od toho, i v rovině podústavního práva je vlastní stížnostní argumentace stěžovatelky velmi kusá a rekapitulace uvedená shora ji v podstatě celou vyčerpává. Stěžovatelka tak vlastně ani konkurenční myšlenky k vlastnímu řešení, z něhož oba soudy vyšly, nenabízí. Za takové situace, kdy - jak již bylo řečeno - oba soudy svoje úvahy vztahující se k výrokům o nákladech řízení řádně vysvětlily, nemůže Ústavní soud do zvoleného a řádně vyloženého postupu obecných soudů zasáhnout kasačním způsobem.

10. Ústavní soud má tedy za to, že tvrzená základní práva stěžovatelky nebyla porušena a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2530/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies