I. ÚS 1969/16

30. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivy Jahodové, právně zastoupené Mgr. Jitkou Zderčíkovou, advokátkou se sídlem Nuselská 375/98, 140 00 Praha 4, proti rozhodnutí Městského úřadu Uherský Ostroh, odbor výstavby a životního prostředí, ze dne 3. 6. 2013 č. j. SÚ-MIK-14-NAŘ-1342/2013, proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 25. 9. 2013 č. j. KUZL 61073/2013 sp. zn. KUSP 45998/2013 ÚP-Ha, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015 č. j. 29 A 71/2013-50 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. 1 As 48/2016-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka namítá porušení svých základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 4 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ke kterým mělo dojít v záhlaví označenými rozhodnutími, a domáhá se jejich zrušení.

2. Z ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Uherský Ostroh, odboru výstavby a životního prostředí (dále jen jako "stavební úřad") vydaným 3. 6. 2013 č. j. SÚ-MIK-14-NAŘ-1342/2013 bylo stěžovatelce nařízeno odstranění stavby "chatka - plechová maringotka" umístěné na pozemku a provedené bez rozhodnutí stavebního úřadu vyžadovaného zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon").

3. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému úřadu Zlínského kraje, který rozhodl dne 25. 9. 2013 č. j. KUZL 61073/2013, sp. zn. KUSP 45998/2013 ÚP-Ha, tak, že její odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

4. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozhodl rozsudkem ze dne 15. 12. 2015 č. j. 29 A 71/2013-50 tak, že žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Následně byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta i její kasační stížnost, a to rozsudkem ze dne 14. dubna 2016 č. j. 1 As 48/2016-29.

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že při provádění "kontrolní prohlídky" dne 20. 11. 2012 správní orgán nepostupoval v souladu se zákonem, neboť na pozemek stěžovatelky vstoupil bez jejího vědomí, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. O takto provedené "kontrolní prohlídce" byl následně sepsán protokol o místním šetření, na jehož podkladě bylo stavebním úřadem rozhodnuto o odstranění stavby, přičemž tato listina dle tvrzení stěžovatelky nebyla číslována a nebyla řádně založena ve spise. Stěžovatelka se k ní tedy nemohla vyjadřovat, neměla reálnou možnost seznámit se s obsahem spisu. Namítá, že na základě takových listin, které nejsou řádně označeny a při jejichž opatřování došlo k porušení procesních práv účastníka řízení, nemohlo být řízení o odstranění stavby zákonným způsobem zahájeno. Z ústavní stížnosti dále vyplývá návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

6. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

7. Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Krajským úřadem Zlínského kraje ani Městským úřadem Uherský Ostroh nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

8. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Brně, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka pouze polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.

9. K tvrzené námitce nesprávného postupu při místním šetření (neočíslování listů protokolu o provedeném šetření a tvrzený neoprávněný vstup na pozemek stěžovatelky) již Krajský soud v Brně konstatoval, že stěžovatelka tyto skutečnosti namítla až v rámci odpovědi na vyjádření Krajského úřadu Zlínského kraje k stěžovatelkou podané žalobě, tedy 7 měsíců po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Proto se jedná o námitku opožděnou, ke které soud nepřihlíží. S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který upřesnil, že žalobu je třeba podat v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě a pouze v této lhůtě může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body (str. 4 napadeného rozhodnutí). Dle Nejvyššího správního soudu se v uvedeném případě nejednalo ani o pochybení, ke kterému mají soudy přihlížet z úřední povinnosti, tedy dle stěžovatelkou tvrzeného § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "soudní řád správní"), neboť k takovým vadám soudy přihlíží toliko tehdy, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů. Tato vadnost a nemožnost přezkumu musí být zjevná buď ze správního spisu, z rozhodnutí samého nebo ji soud sezná z jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011 č. j. 7 Azs 79/2009-84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS). V posuzovaném případě však z odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ani ze správního spisu či jiných okolností takové vady, ke kterým by bylo třeba přihlížet z úřední povinnosti, nevyplývaly. Z důvodů výše uvedených se ani Nejvyšší správní soud touto námitkou nemohl zabývat pro její nepřípustnost (viz § 104 odst. 4 soudního řádu správního).

10. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly v dané věci v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
11. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stíhá tento akcesorický návrh osud ústavní stížnosti, a proto, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, byl tím odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1969/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies