II. ÚS 2793/16

31. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaromíra Adamce, advokáta, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 79/2016-1449 ze dne 13. dubna 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 79/2016-1457 ze dne 26. května 2016 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 7 C 115/2002-1202 ze dne 30. června 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená č. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 10 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zejména namítá, že ve věci, v níž měl postavení žalovaného, bylo konáno řízení, aniž byla podána řádná žaloba, soudy nesprávně hodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 13. 3. 2015 a výpovědi svědků a nezabývaly se některými vznesenými námitkami.

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 085 077 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žaloba o zaplacení částky 775 409,80 Kč s přísl. úroky z prodlení byla zamítnuta (výrok II.) a dalšími výroky III. až VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl dalším napadeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením tak, že rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově v napadených výrocích I., III. - VI. potvrdil (výrok I.) a dalším výrokem II. rozhodl o základu nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení.

3. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu v Prostějově, stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dne 22. 8. 2016 dovolání.

4. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V daném případě k takovému závěru nedospěl, neboť stěžovatel brojí proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s opravným usnesením ústavní stížností, přestože proti němu podal souběžně dovolání. Tato okolnost je pro posouzení ústavní stížnosti určující.

5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

7. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. V projednávané věci stěžovatel mohl, a jak Ústavní soud ověřil dotazem na Okresní soud v Prostějově, také skutečně učinil, napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které v daném případě představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelovou povinností podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom je tento procesní prostředek ochrany práv nejen podat, ale i vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu o něm. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím dovolacího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, přičemž odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 32/16 ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2086/16 ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2388/16 ze dne 27. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. K tomu je možné dodat, že i dovolání v civilním procesu je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy pod ochranou soudní moci jako celku (srov. nález sp. zn. III. ÚS 715/06 ze dne 10. 5. 2007, N 78/45 SbNU 203).

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2016

Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2793/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies