II. ÚS 2232/16

31. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným Ph. D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. září 2015, č. j. 42 C 293/2015-7, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti uvedeného rozsudku a s návrhem na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu pokračovat v exekučním řízení vedeném u soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 6 Mgr. Davida Vybírala pod sp. zn. 148 EX 150/16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v řízení před obecným soudem došlo ke svévolné aplikaci podústavního práva, která byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, rovněž bylo porušeno právo na zákonného soudce [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a bylo zasaženo do práva na veřejné projednání věci a v přítomnosti účastníka (čl. 38 odst. 2 Listiny).

2. V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. září 2015, č. j. 42 C 293/2015-7, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.304,- Kč s příslušenství a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 700,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl bez nařízení jednání, když mj. uvedl, že žalobce ani žalovaný se ve věci nevyjádřili, ačkoliv jim výzva k vyjádření byla řádně doručena, a proto je předpoklad, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná částka pak představovala dluh, který žalovanému vznikl v souvislosti s dodávkou elektrické energie.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení došlo ke zcela excesivnímu a extrémnímu porušení procesních pravidel, které má za následek porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel uvádí, že se o napadeném rozsudku dozvěděl až v souvislosti s probíhajícím exekučním řízením vedeném u soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 6 Mgr. Davida Vybírala pod sp. zn. 148 EX 150/16. V prvé řadě namítá, že na výzvu soudu k vyjádření k žalobě reagoval písemným podáním ze dne 6. srpna 2015, v němž uvedl, že nesouhlasí, aby soud ve věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a dále v něm namítal věcnou a místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5. Dotčený soud však toto podání zcela ignoroval a věc nejenže nepostoupil nadřízenému soudu k posouzení otázky příslušnosti, nýbrž rovnou rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, a to bez nařízení jednání. Stěžovatel dále uvádí, že mu napadený rozsudek vůbec nebyl doručen, což má za následek jeho nevykonatelnost.

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

6. Stěžovatelova námitka obsažená v ústavní stížnosti týkající se toho, že soud rozhodl bez nařízení jednání a v jeho nepřítomnosti, aniž by respektoval jeho výslovný nesouhlas s vydáním takového rozhodnutí, představuje bezpochyby zmatečnostní námitku spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem [srov. § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Zde je nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Pokud tak stěžovatel neučinil, přišel vlastní nedůsledností o možnost využít tohoto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právě takových závažných procesních pochybení, jaká nastala podle jeho tvrzení v nyní projednávaném případě. S ohledem na výše uvedené, zejména pak zásadu subsidiarity, je tedy podání ústavní stížnosti namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky sloužící k ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou.

7. Pokud stěžovatel namítal, že mu napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 nebyl řádně doručen, i v tomto případě existují procesní možnosti, jak případné pochybení, pokud k němu skutečně došlo, napravit (srov. např. institut neúčinnosti doručení ve smyslu § 50d o. s. ř.). Nehledě na to, že pokud by stěžovateli nebyl rozsudek řádně doručen, nemohl by ani nabýt vykonatelnosti, na což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti sám poukazuje, a tudíž by nebylo možné na jeho základě ani provádět exekuci. V exekučním řízení je přitom povinností příslušných orgánů (soudního exekutora či soudu) zabývat se otázkou vykonatelnosti exekučního titulu a v této souvislosti tvrzením ohledně nenaplnění předpokladů jeho řádného doručení [srov. např. i stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. června 2013 sp. zn. II. ÚS 803/13 (N 114/69 SbNU 843)]. I z těchto důvodů nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele za přípustnou.

8. Vzhledem ke způsobu vyřízení věci odmítnutím ústavní stížnosti ztratilo rozhodování o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku i návrh na vydání předběžného opatření svoje opodstatnění, když navíc předběžné opatření lze vydat jen v rámci řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (srov. § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

9. Ústavní soud tedy soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl návrh stěžovatele pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona. Tím byly souběžně odmítnuty i další souběžně podané návrhy.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 31. srpna 2016


Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2232/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies