IV. ÚS 476/16

31. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lubora Adámka, zastoupeného JUDr. Radimem Miketou, advokátem AK Miketa a partneři se sídlem ve Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016 č. j. 8 As 109/2015-38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, 2) Krajského úřadu Zlínského kraje a 3) Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 10. 2. 2016 JUDr. Lubor Adámek (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v řízení ve věci pokuty za přestupek v provozu na pozemních komunikacích byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016 plyne, že žalobce při řízení motorového vozidla dne 13. 7. 2013 překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci, čímž se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za který mu byla uložena pokuta ve výši 3 500 Kč.

Odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, Odboru dopravy (dále jen "správní orgán") ze dne 17. 2. 2014 č. j. MěÚ/OD/34543/324/2013/LL, o uložení pokuty, Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen "žalovaný") zamítl rozhodnutím ze dne 26. 3. 2014 č. j. KUZL-17342/2014 a rozhodnutí správního orgánu potvrdil.

Žalobce měl zřízenu datovou schránku jako podnikající fyzická osoba (insolvenční správce). Žalovaný mu však své rozhodnutí ze dne 26. 3. 2014 doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Protože žalobce nebyl zastižen, byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 27. 3. 2014, přičemž žalobci byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky s poučením o důsledcích jejího nevyzvednutí. Žalobce si uloženou zásilku nevyzvedl, proto byla vložena dne 9. 4. 2014 do jeho domovní schránky. Žalovaný s ohledem na doručení rozhodnutí vyznačil jeho právní moc tak, že jí nabylo dne 7. 4. 2014.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2014 správní žalobou, v níž argumentoval, že mu toto rozhodnutí nebylo doručeno do datové schránky, ale prostřednictvím poštovního doručovatele. O rozhodnutí se dověděl až dne 4. 8. 2014, tedy po uplynutí roční lhůty od spáchání přestupku. Přestupek byl proto dle žalobce již promlčen, a proto podal dne 16. 7. 2014 u správního orgánu žádost o zastavení řízení o přestupku.

Dne 29. 6. 2015 usnesením č. j. 19 A 21/2014-32 Krajský soud v Ostravě (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2014 č. j. KUZL-17342/2014 odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděný návrh. Konstatoval, že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno řádně dne 7. 4. 2014 fikcí doručení, žalobce však podal žalobu až dne 3. 10. 2014, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro její podání.

Dne ze dne 6. 1. 2016 rozsudkem č. j. 8 As 109/2015-38 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti usnesení správního soudu ze dne 29. 6. 2015 č. j. 19 A 21/2014-32 zamítl jako nedůvodnou. Kasační soud poukázal na svou judikaturu k doručování do datových schránek osob, z níž plyne, že do jednotlivých typů datových schránek lze řádně doručovat pouze dokumenty souvisící s činností či postavením držitele datové schránky, a uzavřel, že žalovaný při doručování rozhodnutí ze dne 26. 3. 2014 postupoval správně, neboť předmět správního řízení nijak nesouvisel s podnikatelskou činností žalobce.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv došlo nesprávným posouzením otázky významné pro volbu způsobu doručení správního rozhodnutí, tj. zda ke spáchání přestupku došlo či nikoliv v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Na rozdíl od soudů ve správním soudnictví byl toho názoru, že přestupek spáchal v rámci své podnikatelské činnosti, a proto mu mělo být řádně doručováno do jeho datové schránky a jeho správní žalobě mělo být vyhověno.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Důvody, pro které kasační soud svým rozsudkem ze dne 6. 1. 2016 č. j. 8 As 109/2015-38 kasační stížnost stěžovatele proti usnesení správního soudu ze dne 29. 6. 2015 č. j. 19 A 21/2014-32 zamítl jako nedůvodnou, jsou v rozhodnutí kasačního soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.

Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry kasačního soudu a z nich odvozenými právními závěry správního soudu, ohledně včasnosti podání správní žaloby, v návaznosti na posouzení zákonnosti žalovaným zvoleného způsobu doručování napadeného správního rozhodnutí, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.

Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.

Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší pokuty uložené za přestupek v provozu na pozemních komunikacích. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz). Případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).

V projednávaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 476/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies