IV. ÚS 2581/16

31. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2016 č. j. 11 Co 184/2016-160, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2016, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, kterým, podle jejího názoru, byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 10 odst. 2 (každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), čl. 31 věta první (každý má právo na ochranu zdraví), čl. 32 odst. 1 (rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona; zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena), odst. 4 (ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), uvádějící, že každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zakotvující právo na spravedlivý proces, čl. 3 odst. 1 (zájem dítěte misí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať již uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány), čl. 16 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst; dítě má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům) a čl. 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni se zjišťuje:

U Okresního soudu Plzeň-město probíhá pod sp. zn. 41 Nc 23/2015 řízení o úpravě styku rodičů s jejich nezletilým dítětem M. J. Otcem nezletilého dítěte je M. Š., matkou je J. J. (stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem).

Matka dítěte podala dne 8. 4. 2016 návrh na vydání předběžného opatření, kterému okresní soud vyhověl a svým usnesením ze dne 15. 4. 2016 č. j. 41 Nc 23/2015 -19 upravil styk otce s nezletilým dítětem tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilým M. každý víkend v lichých týdnech v roce od pátku od 15.00 hod. do neděle do 18.00 hod.

K odvolání otce nezletilého změnil Krajský soud v Plzni prvoinstanční rozhodnutí tak, že styk otce s dítětem ve stejném rozsahu jako doposud přesunul na sudé týdny. Změnu odůvodnil odvolací soud tím, že prvoinstanční soud nerespektoval pracovní povinnosti otce a jeho vytížení v lichých víkendech péčí o dalšího nezletilého syna P. U.

III.

Stěžovatelka se změnou, provedenou odvolacím soudem, nesouhlasí. V ústavní stížnosti mj. tvrdí, že odvolací soud, který vyhověl odvolání otce, neměl ke změně prvoinstančního rozhodnutí žádný reálný důvod, který by byl soudem ověřen. Rozhodnutí odvolacího soudu je prý založeno na neprokázaných tvrzeních. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení před obecnými soudy "nebylo prokázáno, že by otec vůbec byl zaměstnán".

IV.

Ústavní soud nejprve konstatuje, že předmětná ústavní stížnost splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a je tedy možné ji projednat.

Podle názoru stěžovatelky je rozhodnutí krajského soudu nespravedlivé, protože „žádným způsobem nezohledňuje zájmy nezletilého“.

V.

Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu a námitek stěžovatelky, které směřují výhradně proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že v projednávané věci jde, co do předmětu řízení, o návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření v opatrovnické věci. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01, usnesení sp. zn. III. ÚS 221/04 ze dne 6. 5. 2004, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) vychází z názoru, že zhodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků promítá nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole. Žádný takový protiústavní exces nebyl v posuzované věci zjištěn.

Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace, a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, ale zejména zájmy nezletilých dětí. Uvedené je však možno dle přesvědčení Ústavního soudu činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o návrhu na předběžné opatření, jež je řízením specifickým.

Ústavní soud vycházel při svém rozhodování z mezí výše uvedených limitů své přezkumné činnosti, přičemž v projednávané věci neshledal nic, co by bylo možno odvolacímu soudu z ústavněprávního hlediska vytknout. Usnesení, jímž odvolací soud změnil původně upravený styk otce s nezletilým synem, je odůvodněno v míře odpovídající povaze řízení o předběžném opatření, logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.

Ústavní soud není obecnou přezkumnou instancí, a pouhá věcná správnost není kritériem jeho přezkumu.

Stojí opětovně za připomenutí, že napadené rozhodnutí není konečným rozhodnutím ve věci úpravy styku rodičů s dítětem, který bude nepochybně řešen v dalších probíhajících nebo navazujících řízeních.

Za daných okolností, jelikož nezjistil, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2581/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies