IV. ÚS 1816/16

31. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Z. P., právně zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2016 č. j. 4 Tdo 157/2016-67, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2014 sp. zn. 2 To 46/2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2013 č. j. 50 T 8/2013-5174, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"), jakož i k porušení jeho práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Podle stěžovatele došlo rovněž k porušení zásady presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny a k porušení článku 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2013 č. j. 50 T 8/2013-5174 uznán vinným ze spáchání: zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku; zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve formě účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku; přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku ve formě účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Obviněnému Z. P. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Zároveň byl vysloven dohled nad odsouzeným.

Obviněný se měl uvedených trestných činů dopustit (stručně řečeno) tím, že 1) se společně s dalšími pěti obžalovanými podílel na trestné činnosti spočívající v přepadení krámku na Městské tržnici v Litoměřicích poškozeného Truong Son Nguyena; obviněný konkrétně vyhledal a zlákal pro plánovanou trestnou činnost obžalovaného A. a obžalovaného V., obžalovaného C. a podezřelého M. B.vozil ve svém automobilu na místa setkání, kde se účastnil projednávání podrobností o plánované trestné činnosti, dále společně s obžalovaným C. a podezřelým B. zakoupil dvě střelné zbraně, přičemž dne 24. května 2012 podle plánu odjel do Litoměřic na parkoviště nedaleko městské tržnice, odkud měl hlídat přístupovou cestu k místu činu a následně doprovodit obžalované A. a V. při jejich útěku z místa činu. Obviněný se měl rovněž 2) podílet na trestné činnosti spočívající v přepadení domu poškozených manželů Jaroslava Papouška a Jarmily Papouškové. Kromě toho, že obviněný zlákal shora uvedené obžalované A. a V. ke spáchání této trestné činnosti, zúčastnil se nákupu dvou shora uvedených zbraní a účastnil se setkání, na nichž se plánovaná trestná činnost projednávala, měl rovněž sám poskytnout informace o domu rodiny Papouškových.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. K odvolání obviněného a dalších dvou spoluobžalovaných Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestech odnětí svobody uložených těmto obžalovaným, přičemž podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému Z. P. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněným. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.

O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. března 2016 č. j. 4 Tdo 157/2016-67 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

III.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, neboť dospěly ke skutkovým zjištěním, která nejsou v souladu s provedenými důkazy. Ve vztahu k prvnímu z popisovaných skutků stěžovatel popírá, že by inkriminovaného dne hlídal před tržnicí, zatímco obžalovaní V. a A. měli provést loupež. Poukazuje na výpovědi svědků, kteří měli potvrdit, kde se toho dne pohyboval, přičemž naopak zpochybňuje věrohodnost spoluobžalovaného J. C., který v trestním řízení vystupoval v pozici spolupracujícího obviněného. Stěžovatel je přesvědčen, že výpověď obžalovaného C., která má dokládat jeho vinu ve vztahu k oběma skutkům, nemůže obstát, neboť chybí další přímé důkazy, které by její pravdivost potvrzovaly. Soud prvního stupně podle něj neověřoval dostatečným způsobem věrohodnost této výpovědi a nezohlednil dostatečně ani rozpory mezi výpověďmi poškozených Jaroslava Papouška, Jarmily Papouškové a Jany Papouškové. Podle stěžovatele nebylo na základě provedených důkazů jednoznačně prokázáno jeho zapojení do shora uvedené trestné činnosti; za uplatnění zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo měl být tedy zproštěn viny.

IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními trestních soudů, přičemž opakuje argumentaci, s níž se soudy vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud předně připomíná, že přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání zásadně není jeho úkolem. Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, jen pokud by tyto sám provedl znovu. Výjimkou z uvedených maxim jsou případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vybočí z mezí daných rámcem ústavně garantovaných lidských práv.

Ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud má za to, že trestní soudy v projednávané věci shora uvedeným ústavněprávním požadavkům dostály. Jak vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, soud prvního stupně své skutkové závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnil, přičemž náležitě objasnil, na základě jakých důkazů dospěl k přesvědčení o vině stěžovatele. Svá skutková zjištění stran účasti stěžovatele na stíhané trestné činnosti nalézací soud opřel nejen o výpověď obžalovaného J. C., ale také o některé další důkazy (výpověď obžalovaných A. a V., výpověď svědků Blína a Klečky, výpisy o uskutečněných telefonických hovorech mezi stěžovatelem a některými obžalovanými). Výpověď spolupracujícího obviněného C., kterou lze skutečně považovat za důkaz stěžejní, nalézací soud posoudil jako věrohodnou, přičemž tento svůj závěr zcela logicky a přesvědčivě zdůvodnil (str. 50 rozsudku). Ústavní soud má za to, že soud nalézací založil závěr o vině stěžovatele na uceleném řetězci logicky na sebe navazujících důkazů, přičemž své úvahy stran hodnocení těchto důkazů přesvědčivě a zevrubně odůvodnil. Odvolací soud se s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně, ztotožnil. Ani soud dovolací neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními. Jelikož soudy všech stupňů své závěry zcela řádně a přesvědčivě zdůvodnily, Ústavní soud neshledal prostor pro případné odlišné hodnocení skutkových zjištění ani na ně navazujících právních závěrů.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1816/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies