IV. ÚS 2198/16

31. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Mgr. Katrin Čadkové, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1615/1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. února. 2016 č. j. 10 Co 95/2014-1956 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. listopadu 2013 č. j. 19 C 239/2009-1254, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") se podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2016 (předanou k poštovní přepravě dne 4. 7. 2016) napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými, podle jejího názoru, byla porušena ústavně zaručená práva a svobody, a to ve smyslu čl. 4 odst. 1 (povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a čl. 90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy).

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud Plzeň-město návrh žalobkyně o výživné nerozvedené manželky zamítl (výrok I), nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), stejně tak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani České republice (výrok III).

Žalobkyně se po žalovaném Ing. Romanu Čadkovi domáhala stanovení výživného nerozvedené manželky ve výši 40 000,- Kč měsíčně, a to od podání návrhu v roce 2008. Okresní soud rozhodl za použití ustanovení § 19, odst. 1, odst. 2 a § 96 odst. 2 zákona o rodině tak, jak bylo výše uvedeno s odůvodněním, že manželé pro naprosté odcizení nevedli společnou domácnost pravděpodobně již od roku 2006, přičemž žalobkyně se odstěhovala ze společné domácnosti a z bydliště jejich dětí a bydlela společně se svým přítelem Josefem Tomanem v Plzni. Žalobkyně na úhradu potřeb obou dětí ničeho neplatila a neplatí, nepodílela na zajišťování jejich potřeb ani výkonem osobní péče o ně. Rodinný dům postavený za trvání manželství sloužil a slouží i nyní k uspokojování bytových potřeb obou dětí a žalobkyně. Veškeré potřeby dětí však hradil dříve i nyní výhradně jejich otec, žalovaný, který hradí i nadále veškeré náklady spojené s domem a jeho provozem, zasílá finanční prostředky dětem ve výši 12 000,- Kč měsíčně, kapesné a zajišťuje další potřeby podle konkrétních požadavků dětí. Žalobkyně do rodinného rozpočtu nepřispívala, ačkoli jí ve výdělečné činnosti nic nebránilo a ani nyní nebrání, žalovaný naopak po celou dobu trvání manželství účastníků přispíval nadstandardně. Uložení povinnost žalovanému hradit výživné žalobkyni byť i jen v původně navrhované výši 40 000,- Kč by tak bylo v rozporu s dobrými mravy.

Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I a III potvrdil, změnil jen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobkyni uložil dále povinnost uhradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok pod bodem II a III). Odvolací soud doplnil dokazování o listinné důkazy předložené žalobkyní již v řízení před soudem prvního stupně a zdůraznil, že manželství účastníků bylo, jako trvale rozvrácené, již zcela nefunkční od roku 2005, účastníci žili dlouhodobě odděleně, oba měli své partnery. Žalobkyně o zachování manželství nijak neusilovala.

III.

Stěžovatelka po rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí soudu prvního stupně vytýká, že se nezabýval jí předloženými důkazy, takže tyto listinné důkazy provedl a zhodnotil až odvolací soud. Tím jí prý byla upřena možnost "se proti jejich absenci v rozhodování soudu prvního stupně odvolat". Tento nesprávný procesní postup údajně vedl k nesprávnému skutkovému zjištění obou soudů, který znamenal i nesprávné právní posouzení projednávané věci.

V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž kritizuje postup soudu prvního stupně, který nevyhověl jejím opakovaným žádostem o odročení nařízených jednání z důvodu jejího tvrzeného nedobrého psychického stavu za situace, kdy jí soud ustanovil opatrovníka, k němuž však prý stěžovatelka neměla důvěru. Soud prvního stupně z důvodu absence vyhodnocení jí předložených důkazů nemohl důvodně dospět k závěru, že výživné nerozvedené manželky jí nelze přiznat, neboť "podmínka dobrých mravů u stěžovatelky není splněna". Soud prvního stupně prý z tohoto důvodu byl při svém rozhodování "neobjektivní a jeho záměrem bylo stěžovatelku poškodit".

Soudům obou stupňů stěžovatelka vytýká, že se nezabývaly a nevypořádaly se "stěžejní otázkou, a to s příjmy žalovaného".

IV.

Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem projednávané věci, musí vždy zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzovaném případě tyto podmínky splněny nejsou, neboť ústavní stížnost byla podána opožděně.

Jak se zjišťuje z připojených listin, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 2. 5. 2016 (viz úřední záznam ze dne 26. 8. 2016), což jinak řečeno znamená, že rozsudek odvolacího soudu byl stěžovatelce, resp. jejímu obecnému zmocněnci doručen nejpozději výše označeného dne. Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 4. 7. 2016.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; v daném případě bylo tímto posledním procesním prostředkem odvolání.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů se nemohl meritorně zabývat předmětnou ústavní stížností, a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2016


Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2198/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies