II. ÚS 1630/16

01. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele ACQUIRE CZ, s. r. o., adresa U Santošky 11/2285, 150 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, se sídlem Košická 63/30, 100 00 Praha 10, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016 sp. zn. 12 Co 491/2015, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu majetku vyplývající z čl. 11 Listiny.

2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. února 2016, sp. zn. 12 Co 491/2015, potvrdil usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - západ JUDr. Milana Makariuse ze dne 8. prosince 2015 ve výroku o náhradě nákladů exekuce (výrok I.). Výrokem II. změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že povinnému (stěžovateli) uložil zaplatit oprávněným náklady řízení ve výši 4.903 Kč (oproti soudním exekutorem stanoveným nákladům řízení ve výši 3.133,90 Kč). Výrokem III. pak povinnému uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.299 Kč. Městský soud v Praze ve shodě se soudním exekutorem dospěl k závěru, že na straně povinného došlo k procesnímu zavinění, které mělo za následek zastavení exekuce, neboť povinný uhradil dlužnou částku až po podání exekučního návrhu oprávněnými. Dále neuznal námitku povinného o absenci předžalobní výzvy ve smyslu § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), která měla mít za následek, že žalovanému nevznikne povinnost hradit jinak úspěšnému žalobci náklady řízení. Městský soud v Praze vyšel z názoru, že § 142a o. s. ř. se vztahuje toliko na nalézací řízení a nikoliv na exekuční řízení. Nadto v daném případě povinnost k úhradě dlužné částky vyplývala z pravomocného rozhodnutí, které bylo povinnému doručeno prostřednictvím jeho právní zástupkyně, takže nebylo možné dovodit, že by povinný o své povinnosti nevěděl. Městský soud v Praze rovněž přepočítal soudním exekutorem vypočtené náklady řízení a jeho rozhodnutí změnil.

II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí o nákladech řízení a zdůrazňuje, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi soudním rozhodnutím a obsahem obvyklých výkladových metod. Městskému soudu v Praze vytýká, že nesprávně aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v důsledku čehož došlo i k nesprávnému výpočtu jak nákladů v rámci exekučního řízení, tak i nákladů odvolacího řízení. Chybnou aplikací podústavního práva byl tak stěžovatel připraven o majetek ve výši necelých 3.000 Kč. Dále vyslovuje přesvědčení, že neměl hradit vůbec žádné náklady exekuce, neboť ani soudní exekutor, ani Městský soud v Praze nevzali v potaz, že oprávněný nezaslal před podáním exekučního návrhu povinnému písemnou výzvu k plnění ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel dovozuje, že toto ustanovení se vztahuje i na řízení exekuční.

III.
4. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikací tzv. podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod. Takový zásah však v projednávaném případě rovněž neshledal.

5. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opětovně zdůraznit, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.

6. Rovněž je třeba vidět, že ústavní stížnost se týká rozhodnutí o náhradě nákladů ve výši, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní (nepřesahuje hranici 10.000 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, usnesení ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné také na http://nalus.usoud.cz)] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

7. Ústavní soud závěrem shrnuje, že neshledal, že by se v posuzovaném případě jednalo o extrémní rozhodnutí ve světle výše naznačených úvah. Naopak Městský soud v Praze se k námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání řádně vyjádřil a svoje úvahy přesvědčivě zdůvodnil, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Tím spíše se pak taková ústavní stížnost, v níž jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v odvolání, nejeví být způsobilou k případnému ústavněprávnímu přezkumu.
8. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1630/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies