II. ÚS 1546/16

01. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaromíra Adamce, advokáta se sídlem Kpt. Stránského 996/2, Praha 9, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 2 T 130/2014, a ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 2 T 130/2014, a proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015, sp. zn. 7 To 509/2015, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 7 To 88/2016, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Od ůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1 ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze uvedenými usneseními rozhodovaly podle ustanovení § 151 odst. 2 a odst. 3 trestního řádu a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), k návrhu stěžovatele o výši odměny a náhradě nákladů přiznaných stěžovateli, coby státem ustanovenému obhájci obžalovaného J. S. v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 130/2014. Usnesením obvodního soudu ze dne 2. 12. 2015 byla stěžovateli vyplacena záloha na odměnu ve výši 40.000 Kč a za jím učiněné úkony právní služby byla přiznána částka 109.468 Kč (sestávající se z blíže specifikovaných položek); co do zbylé, stěžovatelem požadované částky ve výši 120.620 Kč, byl návrh zamítnut jako nedůvodný. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, v níž s přiznanou částkou nesouhlasil, zejména pokud se jedná o přiznanou výši náhrady za promeškaný čas strávený cestami z jeho sídla do budovy soudu. Městský soud této stížnosti usnesením ze dne 30. 12. 2015 zčásti vyhověl a podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) a odst. 3 trestního řádu usnesení obvodního soudu zrušil v tam blíže specifikovaných výrocích, jimiž obvodní soud stěžovateli nepřiznal odměnu za konkrétní úkony právní služby, a uložil mu, aby v tomto rozsahu znovu jednal a rozhodl.

3. Obvodní soud posléze znovu rozhodl usnesením ze dne 22. 2. 2016, jímž stěžovateli dále přiznal za jím učiněné úkony právní služby částku 13.520 Kč. Stěžovatel i proti tomuto usnesení podal stížnost, v níž opětovně namítal, že obvodní soud mu nesprávně nepřiznal veškeré jím vyúčtované náhrady za promeškaný čas strávený cestami z jeho sídla do budovy soudu. Městský soud ovšem tuto stížnost zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že obvodní soud o uvedených nárocích rozhodl řádně a v intencích závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05 ze dne 23. 9. 2005 [N 179/38 SbNU 435 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti se závěry obecných soudů a tedy i s přiznanou výší odměny a náhrady nákladů i nadále nesouhlasí a svá tvrzení o porušení základních práv opírá především o argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, s níž se závěry obvodního soudu a posléze i městského soudu dle jeho názoru nacházejí v rozporu. Obecné soudy mu tak - dle stěžovatele zcela v rozporu se zákonem - neuznaly "značný počet řádně a odpovědně provedených úkonů právní služby ve formě obhajoby, aniž jakkoliv blíže takový svůj postup odůvodnily."

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě (kupříkladu podle výsledku sporu), nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)]. Lze tedy shrnout, že rozhodování o nákladech řízení nabývá ústavněprávní rozměr v podobě případného porušení základních práv a svobod dotčených jednotlivců pouze ve výjimečných případech; především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok zdaleka není přiměřený okolnostem průběhu řízení.

8. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť odměna a náhrada nákladů státem ustanovenému obhájci jsou jedním z druhů nákladů trestního řízení, které ve smyslu ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu nese stát. Ústavní soud proto prizmatem shora uvedených kritérií hodnotil rovněž ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů, přičemž neshledal nic, co by v jejich rozhodovací činnosti svědčilo o extrémním vykročení z pravidel týkajících se rozhodování o nákladech řízení či o svévolném zásahu do základních práv stěžovatele, neboť způsob výpočtu stěžovateli přiznané výše odměny a náhrady nákladů ze strany obecných soudů se Ústavnímu soudu jeví jako řádně zdůvodněný a nadto přiměřený okolnostem nyní projednávaného případu.

9. Pokud stěžovatel namítá rozpor závěrů obecných soudů (co do přiznané výše náhrady za promeškaný čas) s citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 215/05, ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožňuje. Náhrada za promeškaný čas totiž přísluší advokátu jen za splnění určitých zákonných podmínek. K těm, jež jsou zakotveny v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/05 podal výklad, v němž dovodil, že při případném stanovení náhrady za promeškaný čas strávený cestami advokáta z jeho sídla do budovy soudu je třeba vzít do úvahy i hlediska "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti", nikoliv pouze hledisko "místa". Ústavní soud zde mimo jiné konstatoval, že účelem ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu "je poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní službu, neboť v daném čase se přemisťuje z místa svého sídla či bydliště do místa poskytování právní služby. Pro takové vyřazení advokáta z jeho běžné činnosti není rozhodující, zda se přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná." V tehdy posuzovaném případě pak Ústavní soud obecným soudům vytkl, že se uvedenou výkladovou alternativou nezabývaly a zvolily interpretaci, jíž nedostály své povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy).

10. V nyní posuzované věci tomu však dle názoru Ústavního soudu nebylo. Jak obvodní soud, tak i městský soud citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 215/05 při svém rozhodování zohlednily právě v tomto smyslu, když při svých úvahách o důvodech nepřiznání náhrady stěžovateli za promeškaný čas vycházely právě z hlediska "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti" a své závěry založily (zejména obvodní soud v usnesení ze dne 2. 12. 2015) na relativně podrobném výkladu dopravní dostupnosti obou relevantních míst (tedy sídla advokátní kanceláře stěžovatele a příslušného soudu), přičemž při jejich formulaci vycházely mimo jiné i ze závěrů judikatury Městského soudu v Praze na citovaný nález navazující (viz např. usnesení ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 5 To 413/2014). Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily všem námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů nepřiznat mu veškeré jím požadované náklady, přitom nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv. Důkazní návrhy stěžovatele (spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 130/2014 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 5 To 413/2014) za této situace Ústavní soud neshledal relevantními.

11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1546/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies