IV. ÚS 640/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Plášila, soudního exekutora Exekutorského úřadu se sídlem v Praze 7, Tusarova 25, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2015 č. j. 29 Cdo 2102/2013-197 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2013 č. j. 35 Co 541/2012-128, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 18. 2. 2016 a doplněné dne 8. 3. 2016, JUDr. Vladimír Plášil, soudní exekutor (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vydání částky 3 076 078 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobou podanou dne 13. 10. 2010 se JUDr. Hana Neštická, správkyně konkursní podstaty úpadce K+L Stavby Praha, s. r. o., se sídlem v Praze 2 (dále jen "žalobkyně") domáhala vůči žalovanému toho, aby "vydal" do konkursní podstaty úpadce částku 3 076 078 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaný realizoval prodej nemovitostí úpadce a uvedenou částku, představující daň z přidané hodnoty, v zákonném termínu (a před prohlášením konkursu na majetek úpadce dne 16. 10. 2006) neodvedl správci daně, tj. příslušnému finančnímu úřadu.

Dne 16. 5. 2012 rozsudkem č. j. 14 C 196/2010-90 Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni částku ve výši 3 076 078 Kč, žalobu zamítl ohledně úroků z prodlení z této částky, a žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 120 036 Kč. Nalézací soud konstatoval, že žalobě bylo vyhověno z toho důvodu, že dnem prohlášení konkursu na majetek úpadce se nositelem práv úpadce, ale i povinností, které úpadce dosud nesplnil, stala žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce.

Dne 22. 2. 2013 rozsudkem č. j. 35 Co 541/2012-128 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 14 C 196/2010-90 v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil (výrok I).

Dne 29. 10. 2015 rozsudkem č. j. 29 Cdo 2102/2013-197 Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2013 č. j. 35 Co 541/2012-128, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 3 076 078 Kč, zamítl (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že od prohlášení konkursu na majetek úpadce (od 16. 10. 2006) již žalobce (soudní exekutor) nebyl oprávněn odvést (uhradit) správci daně částku odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť by v intencích § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání šlo o nepřípustné provádění exekuce postihující majetek úpadce (povinného) a o nepřípustné uspokojování úpadcova (konkursního) věřitele mimo poměr a pořadí určené zákonem o konkursu a vyrovnání. Prohlášením konkursu na majetek úpadce (povinného) přešlo právo nakládat s majetkem konkursní podstaty, tedy i se spornou částkou, na správce konkursní podstaty úpadce [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání], čímž byl práva nakládat se spornou částkou zbaven žalobce (soudní exekutor v úpadcově exekuční věci). Je-li před odvedením této částky prohlášen konkurs na majetek povinného, soud (při výkonu rozhodnutí) nebo soudní exekutor (při exekuci) ji vydá (je povinen ji vydat) jako součást majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce správci konkursní podstaty úpadce, aniž by se o tom vydávalo zvláštní rozhodnutí. Soudní exekutor, který tak neučiní dobrovolně, je ve sporu o vydání této částky do konkursní podstaty úpadce osobou pasivně věcně legitimovanou, jelikož u sebe zadržuje majetek náležející do konkursní podstaty úpadce.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími odvolacího soudu a dovolacího soudu "byl zkrácen na svých ústavou zaručených právech, a to zejména pokud jde o jeho právo na spravedlivý proces." Polemizoval s právními závěry odvolacího soudu a dovolacího soudu v otázce, který subjekt byl povinen předmětnou částku představující daň z přidané hodnoty odvést správci daně. Dosavadní soudní praxi ohledně odvodů DPH označil za značně nejednotnou, což by nemělo být přičítáno k jeho tíži. Uvedl, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 6. 2008 sp. zn. Cpjn 6/2007, k zajišťování a odvádění daně z přidané hodnoty soudem při prodeji obchodního majetku povinného v dražbě, prováděné v rámci výkonu rozhodnutí prodejem věcí, bylo vydáno až po realizaci dražeb, tj. tři roky poté, co byla provedena dražba a dva roky poté, co byl na úpadce prohlášen konkurs. V rozhodné době tudíž toto stanovisko nebylo známo a stěžovatel v souladu s ním objektivně nemohl postupovat. Závěrem stěžovatel opakoval, že odvolací soud a dovolací soud napadenými rozhodnutími porušily principy řádného a spravedlivého procesu plynoucí z čl. 36 a násl. Listiny "a zasáhly tím též do práva stěžovatele."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o nesprávném posouzení otázky, který subjekt, tj. zda soudní exekutor či správce konkursní podstaty, je povinen uspokojit daňovou pohledávku na dani z přidané hodnoty, vzniklou, ale neuspokojenou před prohlášením konkursu na úpadce, za situace, kdy příslušná částka DPH je i po prohlášení konkursu na účtu soudního exekutora.

Nalézací soud, odvolací soud i dovolací soud shodně zastávaly názor, že za daných okolností právo nakládat s majetkem konkursní podstaty, tedy i se spornou částkou DPH, přešlo na správce konkursní podstaty.

Stěžovatel s tímto závěrem obecných soudů nesouhlasil a tvrdil, že civilní soudy tuto otázku posoudily nesprávně, čímž porušily požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 36 a násl. Listiny, jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Jinak řečeno nesouhlasil s právními závěry učiněnými obecnými soudy v jeho civilní věci, a byl toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem zákona o konkursu a vyrovnání a o dani z přidané hodnoty.

Ústavní soud připomíná, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým, a to ani v nyní projednávané otázce.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Ústavní soud je toho názoru, že s otázkou právního režimu daňové pohledávky na dani z přidané hodnoty, vzniklé, ale neodvedené před prohlášením konkursu na majetek úpadce, se obecné civilní soudy všech stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyrovnaly a neshledal jakýkoliv důvod jejich odůvodněné závěry dále korigovat. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry civilních soudů všech stupňů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.

Je zřejmé, že věc stěžovatele byla poznamenána judikaturním vývojem a názorovou nejednotností soudů. K této nejednotnosti v právním posouzení věci civilními soudy všech stupňů Ústavní soud dále podotýká, že takové rozdíly jsou svojí povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi, a že způsob aplikace tzv. podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by jejich postup byl svévolný - což v daném případě neshledal.

K otázce aplikace nového právního názoru zaujatého v důsledku změny judikatury Ústavní soud poukazuje na ústavně konformní závěr plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 4121/2013-91, ve kterém jmenovaný soud, odkazem na usnesení téhož soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, konstatoval, že "nový právní názor zaujatý v důsledku relevantní změny judikatury je zásadně třeba aplikovat ve všech již probíhajících řízeních."

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 640/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies