IV. ÚS 1214/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Hegera, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2016 č. j. 28 Cdo 4572/2014-575, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2014 č. j. 17 Co 33/2014-549 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2013 č. j. 13 C 114/2008-496, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Sboru dobrovolných hasičů Pouchov, IČ: 64807843, se sídlem v Hradci Králové, Pouchov, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na ochranu majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Sbor dobrovolných hasičů Pouchov (dále také "žalobce") se žalobou proti stěžovateli (dále také "žalovaný") domáhal určení vlastnického práva k pozemkům parcelních čísel A1 a A2 v obci Nová Úpa, katastrální území Horní Malá Úpa. Svou žalobu žalobce opřel o tvrzení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl jeho právní předchůdce kupní smlouvou ze dne 18. dubna 1952. Žalovaný naopak tvrdil, že pozemky nabyl do svého vlastnictví na základě smlouvy uzavřené dne 7. prosince 2005 s Českou republikou, jednající prostřednictvím Pozemkového fondu.

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2009 č. j. 13 C 114/2008-167 soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nebyl v době uzavření smlouvy ze dne 18. dubna 1952 způsobilý nabývat nemovitosti do svého vlastnictví, a pozemky tak do svého vlastnictví nabyl stát.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. března 2010 č. j. 17 Co 465/2009-237 rozsudek prvostupňového soudu změnil a určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobce.

K dovolání žalovaného rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2010 č. j. 28 Cdo 3313/2010-266 tak, že rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že právní předchůdce žalobce v rozhodné době majetek do svého vlastnictví nabývat mohl a že jeho právní subjektivita, resp. právní subjektivita žalobce, byla od doby uzavření smlouvy ze dne 18. dubna 1952 doposud formálně zachována. Zdůraznil však, že obecné soudy musejí v projednávané věci zkoumat také to, zda žalovaný byl při uzavírání kupní smlouvy se státem v dobré víře v platnost převodu vlastnického práva. Soudy by měly podle jeho závazného právního názoru zohlednit rovněž to, jaký je současný stav užívání pozemků, k jakému účelu žalobce pozemky potřebuje a zda nedošlo k faktickému zeslabení právní kontinuity na straně žalobce v celém mezidobí.

Krajský soud v Hradci Králové v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. března 2011 č. j. 17 Co 465/2009-319 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.

Nejvyšší soud svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. února 2012 č. j. 28 Cdo 3342/2011-341 rozhodnutí odvolacího soudu opět zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že v projednávané věci stále nelze vyloučit, že žalovaný byl při uzavírání kupní smlouvy ze dne 7. prosince 2005 v dobré víře, přičemž za takové situace by bylo jeho vlastnickému právu nutno poskytnout ochranu proti změně stavu, kterou nemohl rozumně očekávat. Dovolací soud znovu zdůraznil, že je třeba osvětlit současný stav užívání pozemků a účel využití pozemků žalobcem.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. května 2012 č. j. 17 Co 465/2009-350 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Soudu prvního stupně uložil zjistit všechny okolnosti, které jsou podle Nejvyššího soudu rozhodující pro posouzení, jestli žalovaný byl v době uzavírání své nabývací smlouvy v dobré víře, dále jaký je aktuální stav užívání předmětných pozemků, jaké úmysly s nimi žalobce má a do jaké míry je oprávněná a důkazně podložená žalobcova argumentace, že jsou tyto pozemky funkčně spojeny s ostatními jeho nemovitostmi.

Napadeným rozsudkem ze dne 31. července 2013 č. j. 13 C 114/2008-496 Okresní soud v Hradci Králové žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy ze 7. prosince 2005 v dobré víře nebyl. Konstatoval rovněž, že předmětné pozemky žalobce užívá nepřetržitě od roku 1952 do současnosti, přičemž tyto pozemky tvoří s ostatními nemovitostmi žalobce funkční celek.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. června 2014 č. j. 17 Co 33/2014-549 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

O dovolání žalovaného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. ledna 2016 č. j. 28 Cdo 4572/2014-575 tak, že jej odmítl jako nepřípustné.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že civilní soudy hodnotily jeho dobrou víru při nabývání předmětných nemovitostí excesivně a nepostupovaly nestranně, čímž zasáhly do jeho základních práv. Stěžovatel je toho názoru, že požadavky, které obecné soudy kladou v daném případě na zachování obvyklé míry opatrnosti (a tedy naplnění dobré víry), jdou zcela nad rámec požadavků, které jsou běžně kladeny na účastníky právních úkonů tohoto typu. Zdůrazňuje, že předmětné pozemky kupoval od státu, kupní smlouvu uzavíral prostřednictvím Pozemkového fondu, přičemž v době převodu byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemků Česká republika. Stěžovatel tedy při uzavírání smlouvy jednal v důvěře v zápis vlastnického práva ve prospěch státu v katastru nemovitostí. Stěžovatel odmítá, že by předmětné pozemky zakoupil za účelem spekulace, což je podle něj v rozporu s provedenými důkazy. Avšak i kdyby tomu tak bylo, svědčila by tato skutečnost naopak ve prospěch závěru, že tyto pozemky nabyl v dobré víře.

Stěžovatel nadto dodává, že se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou, v jaké míře žalobce předmětné pozemky využívá, a nevzaly v potaz ani to, že se po mnoho let vůbec nezajímal, zda má za tyto pozemky platit daň z nemovitosti.

IV.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda stížnost obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jednou z těchto podmínek je i přípustnost ústavní stížnosti, která je dána až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je nezbytné nejen to, aby stěžovatel poslední procesní prostředek vyčerpal, ale také aby jej napadl v petitu ústavní stížnosti.

V projednávaném případě stěžovatel v petitu výslovně napadá pouze rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, nikoliv soudu dovolacího. Přesto je z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložené kopie rozhodnutí dovolacího soudu Ústavnímu soudu zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti všem rozhodnutím v předmětné trestní věci. Z toho důvodu se Ústavní soud rozhodl neposuzovat ústavní stížnost striktně formalisticky a připustit ji k projednání, a to poté, co zjistil, že stížnost splňuje rovněž ostatní požadavky zákona o Ústavním soudu (k tomu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004 č. 57567/00).

V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podle článku 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z tohoto ustanovení plyne povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, ale rovněž povinnost poskytnout vlastníkovi ochranu v případě, kdy je jeho vlastnické právo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů [srov. např. nález ze dne 15. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3481/10 (N 45/60 SbNU 513); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz]. Právo na ochranu majetku je rovněž chráněno článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), podle nějž má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být tohoto majetku zbaven s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Integrální součástí ochrany majetkových práv ve smyslu posledně zmíněného ustanovení je i ochrana legitimního očekávání (viz např. nález ze dne 5. května 2015 sp. zn. IV. ÚS 3247/13).

Dle článku 4 Ústavy jsou k ochraně základních práv a svobod povolány především obecné soudy. Ústavnímu soudu vzhledem k jeho postavení nepřísluší do jejich rozhodovacího procesu zasahovat a přehodnocovat jejich závěry, pokud rozhodnutí obecných soudů nejsou projevem svévole, tedy výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, nebo nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

V projednávaném případě se stěžovatel především domáhá toho, aby Ústavní soud posoudil, zda se obecné soudy dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou, zda stěžovateli jako nabyvateli nesvědčí dobrá víra, přestože nabyl předmětné pozemky od nevlastníka.

Judikatura Ústavního soudu stran dobré víry v případě nabytí nemovitostí od nevlastníka prošla v minulosti značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob jednajících v dobré víře. Jak Ústavní soud zdůraznil v nálezu ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359), princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy). Jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Již v nálezu ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07 (N 35/52 SbNU 359) Ústavní soud konstatoval, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s článkem 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Obdobně je dle judikatury Ústavního soudu rovněž chráněna dobrá víra v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize (viz nález sp. zn. II. ÚS 165/11).

V nyní projednávaném případě Ústavní soud shledal, že se obecné soudy s otázkou existence dobré víry stěžovatele náležitě vypořádaly a jejich závěry se nejeví jako excesivní. Nejvyšší soud postupoval správně, když ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 8. února 2012 č. j. 28 Cdo 3342/2011-341 soudy nižších stupňů zavázal k tomu, aby se řádně zabývaly otázkou, zda žalovaný jednal při uzavírání smlouvy ze dne 7. prosince 2005 v dobré víře. Soudy prvního a druhého stupně tento pokyn v následujícím řízení respektovaly a dostály tak shora uvedeným požadavkům formulovaným v judikatuře Ústavního soudu. Zohlednily některé rozpory v účastnické výpovědi stěžovatele týkající se okolností uzavření předmětné kupní smlouvy a dále zdůraznily, že stěžovatel v době uzavírání předmětné smlouvy věděl, že k domu, jenž je předmětnými pozemky obklopen, není jiný přístup než přes tyto pozemky, které tvoří s uvedenou stavbou funkční celek. Zároveň si podle nich byl vědom toho, že nabývací titul prodávajícího nebyl uveden ani v katastru nemovitostí, ani v předmětné kupní smlouvě. Nalézací soud poukázal na to, že se stěžovatel zabýval koupí a prodejem pozemků jako makléř, přičemž záměrně vyhledával možnosti nákupu pozemků, které s sebou nesou určité právní problémy. Proto měl stěžovatel podle nalézacího soudu zcela jinou míru dobré víry než běžný občan a je vysoce nepravděpodobné, že by nevynaložil alespoň obvyklou míru opatrnosti přiměřenou významu právního úkonu a netrval na předložení nabývacího titulu státem. Na základě těchto skutečností dospěly civilní soudy k závěru, že i kdyby byl stěžovatel o vlastnickém právu státu bez dalšího vnitřně přesvědčen, není s ohledem na konkrétní okolnosti možno uznat, že by toto přesvědčení bylo založeno na dostatečných důvodech. Ústavní soud nepovažuje uvedený závěr za excesivní či svévolný a způsob, jímž k němu obecné soudy dospěly, považuje za ústavně konformní.

Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu rovněž zcela dostatečně objasnily, jaké je využití předmětných pozemků a jaké jsou záměry žalobce s těmito pozemky. Vycházely přitom ze svědeckých výpovědí, podpořených také dalšími listinnými důkazy. Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal prostor do závěrů obecných soudů jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, neboť ve své rozhodovací činnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem, své závěry zcela logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž neopomněly zohlednit ústavně zakotvené požadavky vyplývající z práva na ochranu majetku, včetně principu ochrany dobré víry nabyvatele v případě nabytí nemovitosti od nevlastníka. Tento princip však s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti nemohl být v projednávaném případě uplatněn, neboť soudy dospěly k závěru, že dobrá víra na straně stěžovatele v době uzavírání předmětné kupní smlouvy nebyla dána.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení rozhodl v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1214/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies