III. ÚS 1685/15

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: a) Hlavního města Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1 a b) Městské části Praha - Nedvězí, se sídlem Únorová 15, 103 00 Praha, zastoupených JUDr. Jiřím Brožem CSc., advokátem se sídlem Dykova 17, 101 00 Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. března 2015 č. j. 28 Cdo 4608/2014-195, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014 č. j. 24 Co 73/2013-161 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 23 C 236/2010-105, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a za účasti Ing. Lubomíra Rathouského, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem ul. Pplk. Sochora 34, 170 00 Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") napadají v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) a princip právní jistoty, jako elementární prvek demokratického právního státu, obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí obecných soudů a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 23 C 236/2010, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 10 probíhalo pod sp. zn. 23 C 236/2010 občanskoprávní řízení, v němž se žalobci domáhali, aby soud změnil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 4. 6. 2010 čj. PÚ 8081/93/2, kterým bylo určeno, že Ing. Lubomír Rathouský je vlastníkem tam označených pozemků v katastrálním území Nedvězí u Říčan. Pozemkový úřad rozhodoval o vlastnictví k nemovitostem podle restitučního zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Žalobci v žalobě tvrdili, že vlastnické právo náleží jim.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 23 C 236/2010-105 žalobu zamítl. Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro uplatnění restitučního nároku a pro vydání předmětných nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Na základě obsáhlého dokazování a vycházeje z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, obvodní soud dospěl k závěru, že o vydání nemovitostí oprávněnému bylo rozhodnuto po právu, neboť tyto nemovitost přešly na stát (a následně na obec, resp. její městskou část) v důsledku kupních smluv uzavřených v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Za irelevantní pokládal obvodní soud námitku žalobců, že Ing. Lubomír Rathouský byl (přerušovaně od roku 1958 až do roku 1990) informátorem a tajným spolupracovníkem bezpečnostních složek komunistického režimu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2014 č. j. 24 Co 73/2013-161 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 3. března 2015 č. j. 28 Cdo 4608/2014-195 dovolání žalobců odmítl.

III.

V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatelé především nesouhlasí s posouzením naplnění podmínek restitučního titulu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě tak, jak je obecné soudy dovodily z provedeného dokazování. Podle názoru stěžovatelů se měly obecné soudy blíže zabývat zejména údaji z Archivu bezpečnostních složek, z nichž vyplývá, že Ing. Lubomír Rathouský dlouhá léta spolupracoval s bezpečnostními složkami minulého režimu jako informátor a tajný spolupracovník, přičemž právě tyto údaje mají zásadní vliv na absenci jakékoliv příčinné souvislosti mezi tvrzeným nátlakem, tísní a uzavřením kupních smluv v roce 1982 a 1986. I když stav tísně oba soudy vyhodnotily pod zorným úhlem třídního původu vedlejšího účastníka a dlouhodobé tradice jeho rodiny v obci Nedvězí jako soukromých zemědělců, nelze podle názoru stěžovatelů nahlížet na posouzení otázky tísně při uzavření předmětných smluv jen těmito ryze obecnými skutečnostmi, ale především všemi specifickými okolnostmi projednávané věci. Obecným soudům stěžovatelé vytýkají, že při svém zjištění vyšly jen z nepotvrzených údajů a tvrzení vedlejšího účastníka, aniž tato tvrzení dále korigovaly provedenými důkazy týkajícími se jeho osoby a činnosti, které vykonával právě v době uzavření předmětných smluv, přičemž zcela opomněly, že stav tísně je povinen prokázat vedlejší účastník řízení, který v tomto směru podle jejich názoru důkazní břemeno neunesl.

Obecné soudy prý interpretovaly podmínky restitučních předpisů vadně, bez ohledu na napojení Ing. Rathouského na represivní složky státu; jimi učiněný závěr je v materiálním právním státě, bojujícím proti komunistické ideologii, nepřípustný. V takovém postupu soudů spatřují stěžovatelé porušení principu spravedlnosti procesu i rozhodování a narušení principů demokratické společnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy). V této souvislosti stěžovatelé pokazují na charakteristiku tajného spolupracovníka Veřejné bezpečnosti, uvedenou v Rozkaze Ministra vnitra č. 1, čl. 1 "Směrnice pro práci s tajnými spolupracovníky Veřejné bezpečnosti" ze dne 2. 1. 1963. Stěžovatelé se domnívají, že tvrzená tíseň by měla být spravedlivě vážena nejen z ohledu na původ rodiny, ale především na činnost, resp. angažovanost Ing. Rathouského v rámci systému totalitního státu v době uzavírání předmětných smluv. I když restituční zákony výslovně ani subjekty činné v bezpečnostních složkách totalitního státu z restitučních nároků nevylučují, nelze od této skutečnosti odhlédnout a pokládat ji za irelevantní. Již jen samotná příslušnost k takovým složkám totiž skýtala určitá privilegia těmto osobám a zaručovala jejich nedotknutelnost. Stěžovatelé proto kladou otázku, zda je vůbec možné, aby taková osoba byla vystavena při svém právním úkonu nátlaku ze strany státu, resp. politické perzekuci ze strany totalitního státu, jemuž právě na tomto poli sama v inkriminované době dobrovolně sloužila.

Stěžovatelé dále uvádějí, že na dotčených pozemcích se nachází zcela nebo zčásti vybudovaná komunikace, která slouží veřejnému užívání, což je situace, o níž hovoří závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, II. ÚS 536/14 (všechny citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz)

Rovněž otázka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy neměla prý zůstat ze strany odvolacího a dovolacího soudu bez povšimnutí, jestliže sama judikatura Nejvyššího soudu je prý v této otázce značně "rozkolísaná". Vedlejší účastník požádal o vydání pozemků podle zákona o půdě, aniž prý o této skutečnosti informoval dotčené osoby, vlastníky rodinných domů na vyžádaných pozemcích.

IV.

Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky a vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 2016 uvedl, že dovolání stěžovatelů odmítl pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237, resp. § 238a o. s. ř. Argumentace stěžovatelů podle jeho názoru zcela míjí problematiku řešenou napadeným rozsudkem odvolacího soudu, neboť za daných skutkových zjištění nemohl dovolací soud činit závěr, že uplatnění restitučního nároku je výkonem práva, jež je v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž vybudováno na závěrech o konkrétních okolnostech dokládajících stav tísně při uzavírání předmětných smluv, doprovázených zjištěním o nepoměru (neekvivalentnosti) vzájemných plnění. Dovolací soud se nemohl zabývat prezentovanými názory stěžovatelů o zastavěnosti dotčených pozemků a dopadů závěrů výše označených nálezů na projednávanou věci, jestliže je stěžovatelé uplatnili (opožděně) až v ústavní stížnosti, přičemž skutková zjištění soudů nižších stupňů takové závěry neaprobují. Závěrem Nejvyšší soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného a souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Praze shrnul ve svém vyjádření jak závěry soudu prvního stupně, tak i závěry své, které s nimi zcela korespondují, a zdůraznil, že stěžovatelé staví ústavní stížnost na argumentaci, která byla odvolacímu soudu předložena až v doplnění odvolání (dopis archivu bezpečnostních složek); stěžovatelé zčásti zcela nově formulují otázku zastavěnosti dotčených pozemků a jejich charakteru jako veřejných statků, která v průběhu řízení nezazněla vůbec.

Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že nemá, co by k doplnění odůvodnění svého rozhodnutí ještě uvedl.

Ing. Lubomír Rathouský jako vedlejší účastník řízení se k projednávané věci vyjádřil tak, že odkázal na závěry ústavních stížností v obdobných věcech týchž účastníků řízení (vedených Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1852/15, II. ÚS 1578/15, I. ÚS 1579/15, I. ÚS 1577/15, IV. ÚS 1919/15). Podle názoru vedlejšího účastníka řízení lze oponovat "vylhaným tvrzením" předložením "čistého lustračního osvědčení". Závěrem poukazuje vedlejší účastník na těžké poměry své rodiny a nezbytnost pobytu v pohraničí, neboť jeho rodině byl odňat zemědělský majetek, resp. jí bylo zabráněno na něm řádně hospodařit.

Zaslaná vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelům k replice. Stěžovatelé v ní odkázali na odůvodnění ústavní stížnosti, proto ji již Ústavní soud nezasílal účastníků a vedlejšímu účastníkovi k dalšímu vyjádření.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Z odůvodnění napadených rozsudků obvodního a městského soudu je zřejmé, že se soudy obou instancí řádně zabývaly všemi stěžovateli v průběhu řízení vznesenými námitkami, řádně tedy vzaly do úvahy veškeré v řízení uplatněné námitky proti vydání předmětných pozemků. V tomto ohledu proto není z ústavněprávních pozic obecným soudům co vytknout.

Ústavněprávním deficitem přitom netrpí ani úvaha odvolacího soudu, že vedení oprávněného v seznamu informátorů bezpečnostních složek bez dalšího nevylučuje možnost existence jeho tísně při převodu předmětných nemovitostí na stát. Oproti očekávání stěžovatelů není možné konstatovat, že samotné vedení Ing. Lubomíra Rathouského v seznamu spolupracovníků bezpečnostních složek nedemokratického režimu bez dalšího vylučuje tíseň při uzavření předmětné kupní smlouvy, neboť v řízení nebylo postaveno najisto (a postaveno najisto ani být nemohlo), že oprávněný vskutku s bezpečnostními složkami bývalého režimu (aktivně) spolupracoval způsobem, jímž by si zajistil stěžovateli akcentované privilegované postavení (jež by pak s největší pravděpodobností opravdu vylučovalo existenci tísně při zcizení daného pozemku).

Namítají-li konečně stěžovatelé, že je dán důvod nevydání předmětných pozemků, spočívající v jeho zastavěnosti místní komunikací sloužící veřejnému zájmu, je namístě považovat tuto námitku za nepřípustnou, neboť ji stěžovatelé vznášejí až v řízení o ústavní stížnosti. Z odůvodnění nalézacího soudu je přitom zřejmé, že otázka zastavěnosti předmětného pozemku nebyla mezi účastníky sporná, přičemž zastavěnost pozemku byla i předmětem provedeného místního šetření (viz č. l. 65, 66 spisu obvodního soudu). Stěžovatelé však námitku, že daný pozemek nelze vydat ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nevznesli. Uvedená skutečnost přitom odlišuje projednávanou věc od jiných věcí prvního stěžovatele, ve kterých Ústavní soud rozhodoval stěžovateli odkazovanými nálezy sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14, a v nichž právě otázka aplikace a interpretace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě rezonovala v řízení před obecnými soudy od samého počátku.

Ústavní soud závěrem poznamenává, že argumentačně prakticky totožnými ústavními stížnostmi týchž stěžovatelů se zabýval již v usneseních sp. zn. II. ÚS 1852/15, sp. zn. II. ÚS 1578/15 a sp. zn. I. ÚS 1579/15 (šlo pouze o odlišné nemovitosti). Vzhledem k tomu, že závěry v těchto rozhodnutích učiněné dopadají plně i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.

Na odůvodnění napadených rozhodnutí lze odkázat i ve vztahu k námitce, podle níž jednání oprávněného bylo v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že otázka dobrých mravů musí být posuzována z hlediska konkrétního případu v daném čase a na daném místě, a to ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přitom přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 151/08); takové excesy však v posuzované věci zjištěny nebyly.

VI.

Z důvodů výše uvedených Ústavní soud návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. září 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1685/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies