III. ÚS 2736/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího Michala, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 3 Afs 235/2014-32 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 č. j. 8 Af 39/2010-66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozsudků, rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 5 č. j. 336258/09/005015102409 ze dne 18. 8. 2009 byla žalobci uložena náhrada za neuplatnění daně při nesplnění registrační povinnosti k dani z přidané hodnoty (za zdanitelná plnění uskutečněná bez daně v období od 1. 9. 2006 do 11. 8. 2009). Odvolací finanční ředitelství (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozhodnutí zamítlo.

Jak žalovaný uvedl, šetřením správce daně bylo zjištěno, že k překročení obratu rozhodného pro povinnost registrace k DPH došlo u stěžovatele v dubnu 2006. V souladu s tehdy účinným § 94 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty se žalobce měl stát plátcem DPH od 1. 7. 2006 a podle § 95 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty byl povinen podat přihlášku k registraci do 15. 5. 2016. Přihláška byla podána dne 12. 8. 2009 a stěžovateli vznikla podle § 98 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty povinnost uhradit správci daně částku ve výši až 10 % z celkových příjmů nebo výnosů jako náhradu za zdanitelná plnění, která uskutečnil bez daně. Náhrada za neuplatnění daně byla správcem daně stanovena ve výši 413 965 Kč, tedy 5 % z celkových stěžovatelových příjmů za zdanitelná plnění v předmětném období.

Obsahem činnosti stěžovatele v šetřených obdobích bylo zajišťování účinkujících (tanečnic, striptérek, apod.) pro různé odběratele. S účinkujícími měl stěžovatel uzavřeny smlouvy o zastoupení, které se obsahem typově blížily smlouvám o zprostředkování. Podle těchto smluv si měly účinkující po skončení produkce vyzvednout u pořadatele honorář a stěžovateli poté odevzdat provizi. Správní orgány ovšem zjistily, že stěžovatel ve skutečnosti nebyl pouze zprostředkovatelem mezi odběrateli a účinkujícími, ale že byl přímým dodavatelem celého programu, za což mu byla vyplácena smluvená cena. Svým odběratelům pak stěžovatel vystavoval faktury, které odběratelé akceptovali a vypláceli.

Ve správní žalobě stěžovatel namítal, že z obsahu dohod o zastoupení plynulo, že účinkující honorář vyzvedne u pořadatele a stěžovateli dá pouze pětiprocentní provizi, přičemž vystavené faktury představují pouze chybu v účetnictví. Stěžovatel také poukázal na to, že správce daně přezkoumal stěžovatelovo účetnictví už při jednáních vedených se stěžovatelem ve dnech 14. 2. 2002 a 14. 3. 2002, kdy jeho povinnost k registraci plátce DPH zjištěna nebyla. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nicméně Městský soud v Praze stěžovatelovu žalobu zamítl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla zamítnuta i jeho kasační stížnost.

Stěžovatel proto následně podal ústavní stížnost. V ní po rekapitulaci řízení před správními soudy poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 7/2006-107 ze dne 25. 10. 2006, podle kterého zákon o dani z přidané hodnoty nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Předložení bezvadného daňového dokladu není dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, vždy musí být v prvé řadě fakticky podložen existujícím zdanitelným plněním. V nyní projednávané věci byl podle stěžovatele faktický stav takový, že byly uzavřeny smlouvy o obchodním zastoupení mezi stěžovatelem a účinkujícími, nikoli smlouvy mezi stěžovatelem a pořadatelem. Bez ohledu na to, jak bylo fakturováno, je ve světle citovaného rozsudku údajně podstatné, o jaký právní vztah se ve skutečnosti jednalo, přičemž tímto vztahem měl být vztah mezi stěžovatelem coby obchodním zástupcem a účinkujícími.

Stěžovatel navíc uvádí, že faktury, o které správní orgány a soudy opíraly svá skutková zjištění, neobsahovaly - zřejmě omylem - správné identifikační číslo příjemce, a nemůže se tedy jednat o důkaz vzniku povinnosti stát se plátcem DPH. Stěžovatel dále poukazuje na daňovou kontrolu za rok 1999 a 2000, při níž správce daně povinnost registrace za stejných okolností neshledal. Stěžovatel měl proto postupovat v dobré víře, že výsledky daňové kontroly za roky 1999 a 2000 zhmotněné v platebních výměrech za tato období představují překážku věci pravomocně rozhodnuté právě ve vztahu k registraci k DPH. Stěžovatel poznamenává, že se nyní již nemůže domáhat zaplacení DPH od těch, jimž fakturoval, a v tomto směru mu nezbývá, než požadovat náhradu škody vůči státu. Stěžovatel konečně argumentuje, že byl neoprávněně znevýhodněn proti jiným, jen odlišně fakturujícím, neplátcům DPH.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace tzv. podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, se kterými se již přesvědčivě vypořádaly Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud, na jejichž rozhodnutí proto postačí pro stručnost odkázat. V podstatě již jen nad rámec lze k jednotlivým námitkám uvést, že stěžovatelova argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 7/2006-107 ze dne 25. 10. 2006 není případná, neboť v projednávané věci faktury odpovídaly faktickému průběhu stěžovatelových obchodních činností. Byl to naopak obsah smluv, který realitě neodpovídal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dané faktury představují pouze účetní chybu, čímž však pouze zpochybňuje zjištěný skutkový stav. V řízení o ústavní stížnosti ale Ústavnímu soudu zjištění skutkového stavu přezkoumávat zásadně nepřísluší - oprávněn zasáhnout by byl pouze tehdy, pokud by soudem či správním orgánem zjištěný skutkový stav byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, k čemuž v nyní projednávaném případě zjevně nedošlo.

Za irelevantní Ústavní soud považuje námitku, že některé faktury byly nesprávně vyplněny. Jednak stěžovatel sám konstatuje, že k uváděným nepřesnostem došlo zřejmě omylem, navíc faktury sloužily jako důkaz o skutečném charakteru vztahů a o platbách mezi stěžovatelem, účinkujícími a odběrateli - na síle těchto důkazů nemůžou chyby v identifikačním čísle nic změnit.

Bez významu je dále námitka, že stěžovatel byl v dobré víře s ohledem na finanční kontrolu, která byla uskutečněna v roce 2002. Nejvyšší správní soud již stěžovateli vysvětlil, že se zmíněná daňová kontrola týkala daně z příjmu fyzických osob, nehledě na to, že stěží mohla být v roce 2002 odhalena stěžovatelova povinnost registrovat se k DPH, která nastala až v roce 2006. V každém případě by pak ani případné neodhalení skutečného průběhu stěžovatelových obchodních aktivit z let 1999 a 2000 nemohlo vést ke vzniku legitimního očekávání, že tomu tak bude i v budoucnu.

Ke stěžovatelově poznámce, že byl oproti jiným subjektům nespravedlivě znevýhodněn, lze závěrem uvést, že předmětná daňová povinnost se za splnění zákonných podmínek týká každého subjektu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2736/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies