I. ÚS 2803/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo X v likvidaci, se sídlem X, zastoupeného JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem Praha 5, Arbesovo nám. 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. 26 Cdo 1261/2015-191, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 299/2014-155 ze dne 22. 10. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 6 C 55/2013-111 ze dne 5. 2. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že žalobce jako nájemce bytu č. X o velikosti 3+1 ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. X2 se svou žalobou domáhal "určení", že stěžovatel jako žalovaný (pronajímatel bytu) je povinen "předložit" mu doklady, na jejichž základě mu vyúčtoval náklady na služby poskytované s užíváním předmětného bytu za léta 2009, 2010, 2011 a 2012. Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost "seznámit" žalobce s podklady, z nichž vychází vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012, a to zejména s tam uvedenými fakturami a dalšími doklady. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že uložil stěžovateli povinnost "předložit" žalobci doklady, z nichž vychází vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

3. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, jímž zamítl dovolání stěžovatele, poukázal na to, že se soudní praxe ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z toho, že vyúčtování služeb musí být řádné, lze dovodit, že nájemce má právo seznámit se s doklady, o něž se vyúčtování opírá; jinak by totiž neměl žádný právní prostředek k tomu, aby mohl řádnost vyúčtování popřípadě zpochybnit. Za této situace nelze nájemci bytu upřít právo žádat po pronajímateli předložení dokladů, z nichž vycházelo příslušné vyúčtování služeb, kteréžto právo lze uplatnit u soudu v případě, že pronajímatel jeho žádosti nevyhoví. Pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, avšak vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování. Právo seznámit se s doklady proto nelze chápat formálně jako právo na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek. Pronajímatel bytu splní povinnost předložit nájemci doklady, z nichž vycházel při vyúčtování služeb, tehdy, jestliže je předloží za podmínek umožňujících je řádně prostudovat, resp. pořídit si opisy či kopie. Může též předložit kopie dokladů (a náklady na jejich pořízení zahrnout do vyúčtování); v tomto případě však musí umožnit porovnání kopií s originály dokladů. Objektem práva nájemce na předložení dokladů, o které se opírá příslušné vyúčtování služeb, je tedy soubor daných dokladů, jako celek, a nikoli jednotlivé listiny, jimiž je tvořen. Ostatně zmíněná "komplexnost" není kvalita jednotlivých dokladů, kterou propůjčují souboru, do nějž náleží, nýbrž vlastnost samotného souboru, jež vyplývá ze vzájemných vazeb mezi těmito doklady. Okolnost, že objektem nároku na předložení dokladů, z nichž vychází příslušné vyúčtování služeb, je celý soubor těchto dokladů, a nikoli skladebné části, jimiž je tvořen (jednotlivé listiny), pak nutně musí nalézt odpovídající výraz též při soudním uplatnění dotčeného nároku. Vzhledem k popsanému charakteru uplatněného nároku tudíž nezbývá než připustit, že v žalobě, jíž se nájemce bytu domáhá po pronajímateli předložení dokladů, ze kterých vycházel při vyúčtování záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, (a také v následném vyhovujícím rozsudku) nemusí být tyto doklady označeny jednotlivě, nýbrž postačí, jsou-li vymezeny úhrnně údaji, jež umožňují identifikovat soubor uvedených dokladů, jako celek. Tomuto požadavku žalobce dostál již tím, že nezaměnitelně vymezil příslušná vyúčtování, jichž se požadovaný soubor dokladů týká, a to údaji o typu dotčených právních úkonů, o zúčtovacích obdobích, na něž se vztahují, a o bytu, s jehož užíváním bylo spojeno čerpání vyúčtovaných služeb. Nejvyšší soud též vysvětlil, že není-li s přihlédnutím k charakteru uplatněného nároku možné částečné (s)plnění povinnosti pronajímatele seznámit nájemce s doklady, ze kterých vycházel při vyúčtování služeb (předložením neúplného souboru požadovaných dokladů), nepřichází v úvahu ani částečné zpětvzetí žaloby, jíž se nájemce po pronajímateli domáhá splnění uvedené povinnosti.

4. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se domnívá, že došlo k porušení principu právní jistoty, neboť mu byla soudy uložena neurčitá povinnost, jejíž splnění je neověřitelné a tento stav zakládá možnost šikanózního výkonu práva, povinnost mu byla uložena na základě analogie, soudy neprovedly téměř žádný ze stěžovatelem navržených důkazů, které měly osvědčit splnění žalované povinnosti stěžovatelem, což zcela zásadním způsobem ovlivnilo konečné rozhodnutí. Stěžovatel dále poukazuje na to, že za trvání řízení před soudem prvního stupně stěžovatel splnil žalovanou povinnost, a to způsobem, který vymyslel a sám určil soud prvního stupně, přičemž však následně stejný soud tento postup označil za nesplnění žalované povinnosti. Stěžovatel poukazuje na to, že je bytové družstvo, které bylo založeno za účelem privatizace bytových jednotek a je navíc v likvidaci. Veškerou správu stěžovatele tak vykonávali jeho zvolení členové ve svém volném čase. Likvidátorem stěžovatele je jeho účetní. Při stanovování povinností stěžovateli by proto soudy měly přihlédnout i k povaze stěžovatele a toto zohlednit. Stěžovatel byl vůči žalobci po celou dobu vstřícný, seznámení s podklady mu opakovaně umožnil, přesto je nyní vystaven riziku, že nebude moci dokončit předmětnou likvidaci. Soudy všech stupňů v této věci nesprávně vnímaly žalobce jako slabší stranu, které je nutné poskytnout zvýšenou ochranu.

5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).

8. Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy se s argumentací stěžovatele dostatečně a přesvědčivě vypořádaly ve svých rozhodnutích.

9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies