IV. ÚS 2555/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Jany Kupkové, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015 č. j. 23 Co 332/2015-135 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 č. j. 21 Cdo 1555/2016-168, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 460 110 Kč s příslušenstvím.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala na žalované - Letiště Praha, a. s., zaplacení odstupného podle § 67 zákoníku práce s tím, že pracovní poměr byl rozvázán dohodou ze dne 3. 3. 2011 z důvodu uvedeného v § 52 písm. c) zákoníku práce. Stěžovatelka uvedla, že od 1. 10. 1989 byla zaměstnankyní právního předchůdce žalované, společnosti Czech Airlines Handling, s. r. o., a naposledy zastávala pozici vedoucí provozu salonky. Náplní její práce bylo kompletní vedení VIP salonku po provozní, ekonomické i personální stránce. V důsledku přechodu práv a povinností z pracovního poměru se od 1. 1. 2011 stala zaměstnankyní žalované a od této doby nevykonávala činnosti odpovídající pracovní smlouvě. Ačkoli byla formálně stále na stejné pozici, fakticky byla podřízena skutečné vedoucí provozu salonky, a to ředitelce pro VIP služby, a vykonávala pouze rutinní provozní činnosti, nikoli řídící činnost. V důsledku přijaté organizační změny nebyla její práce pro žalovanou dále potřebná, když pozici se stejnou pracovní náplní vykonávaly nejméně dvě osoby.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 4. 2015 žalobu stěžovatelky na uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 460 110 Kč s příslušenstvím zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem.

Soudy vycházely z toho, jaká byla pracovní činnost stěžovatelky po 1. 1. 2011, a to jak z hlediska zařazení do organizační struktury žalované, tak z hlediska náplně práce. Objasnily, že stěžovatelce by vznikl nárok na odstupné pouze v případě, byla-li jí tvrzená organizační změna příčinou rozvázání pracovního poměru dohodou, a tuto skutečnost by musela v řízení prokázat. V řízení však bylo prokázáno, že stěžovatelka i po 1. 1. 2011 vykonávala činnosti odpovídající sjednanému druhu práce vedoucího zaměstnance. Její nadbytečnost nelze dovozovat z toho, že žalovaná nevyžadovala po stěžovatelce výkon všech původně vykonávaných činností, ani z toho, že stejnou činnost vykonávalo vedle sebe více zaměstnanců, či z toho, že další řídící činnosti vykonávala nadřízená těchto zaměstnanců. Soudy neshledaly, že by důvodem rozvázání pracovního poměru byly organizační změny u žalované, resp. z nich vyplývající nadbytečnost stěžovatelky. Pracovní místo stěžovatelky zůstalo zachováno i po skončení pracovního poměru, a nelze tedy dovodit, že by pracovní poměr byl rozvázán z důvodů uvedených v § 52 písm. c) zákoníku práce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy upřednostnily důkazy navržené žalovanou a neprovedly důkazy, které navrhla stěžovatelka. Namítá dále absenci řádného vypořádání se s neprovedením navržených důkazů. Na podporu svých tvrzení odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavnosti provádění dokazování a případu tzv. opomenutých důkazů. Podle stěžovatelky by právě jí navržené důkazy byly způsobilé prokázat její tvrzení o tom, že práce stěžovatelky byla pro žalovanou nadbytečná, resp. byly navrženy za účelem prokázání faktické změny náplně její práce po 1. 1. 2011.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Podstatu ústavní stížnosti totiž tvoří pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů, že pracovní poměr nebyl rozvázán z důvodů uvedených v § 52 písm. c) zákoníku práce a stěžovatelce tak nenáleží odstupné podle § 67 odst. 1 zákoníku práce.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno odpovídající dokazování, na jehož základě byl řádně zjištěn skutkový stav. Civilní soudy se dostatečně zabývaly námitkami stěžovatelky a přihlédly ke všem zjištěným skutečnostem. Nelze souhlasit s jejím tvrzením o absenci odůvodnění neprovedení jí navržených důkazů, neboť k této její námitce se vyjádřil odvolací i dovolací soud. Oba konstatovaly, že v neprovedení některých důkazů navržených stěžovatelkou nelze spatřovat nesprávný postup, kterým by bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť podle § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. jen soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. V projednávané věci soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč považoval provedení důkazů svědeckou výpovědí za nadbytečné. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu, týkající se ústavní konformity provádění dokazování, nelze tedy považovat za relevantní pro danou věc.

Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdy by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že tento soud srozumitelně objasnil, z jakých důvodů podmínky přípustnosti dovolání nebyly naplněny. Ostatně stěžovatelka vůči rozhodnutí dovolacího soudu, které v petitu ústavní stížnosti také napadá, v odůvodnění ústavní stížnosti konkrétně nic nenamítá.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2555/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies