III. ÚS 1257/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Rykaly, zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem sídlem Sokolská třída 22, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015 č. j. 21 Cdo 4701/2015-256, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti RENT a REAL Finance s. r. o., sídlem 8. pěšího pluku č. 2380, Frýdek - Místek, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2016 a doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 9. 5. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 21 Cdo 4701/2015-256 bylo podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2015 č. j. 51 Co 344/2014-203 a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení.

II. Námitky stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu v té části, ve které Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ty, které jsou uvedeny v § 241a odst. 1 o. s. ř., zpochybňuje-li skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy a vytýká-li soudům, že neprovedly jím navrhované důkazy výslechem zástavního dlužníka a svědků a že mu "upřely právo na spravedlivý soudní proces a nezabývaly se jeho námitkami", pročež trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Podle stěžovatele lze pochopit meze přezkumné činnosti dovolacího soudu tak, jak jsou vymezeny v občanském soudním řádu, ale podání dovolání bylo "conditio sine qua non" pro podání ústavní stížnosti, neboť ta není přípustná tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu právní řád k uplatňování jeho práva umožňuje. Jakkoli se tedy nemohl Nejvyšší soud zabývat skutkovými okolnostmi a nemohl se zabývat neprovedením navrhovaných důkazů, bylo podle stěžovatele nutno dovolání podat. Stěžovatel v ústavní stížnosti podotýká, že právě nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a neumožnění provést navrhované důkazy jednou stranou zpochybňuje uplatnění práva na spravedlivý proces, když důkazy navržené vedlejším účastníkem provedeny byly. Zásadou práva na spravedlivý proces také je právo na srozumitelné a přezkoumatelné odůvodnění napadeného rozhodnutí a tento postulát je naplněn zejména tehdy, je-li neúspěšnému účastníkovi řízení naprosto jasně, určitě a srozumitelně, aniž by potřeboval právnického vzdělání, vysvětleno, proč v soudním řízení nebyl úspěšný. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu tyto předpoklady nenaplňují.

4. Stěžovatel uvádí, že při zapůjčení částky v úhrnné výši 325 000 Kč by měl zaplatit až 1 400 000 Kč, a proto se domnívá, že takové jednání nezasluhuje právní ochrany a bylo-li uskutečněno před 1. 1. 2014, tak by mělo být považováno za neplatné s ohledem na § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), ve spojení s § 39 občanského zákoníku, podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti ústavní stížností napadenému usnesení není opravný prostředek přípustný.

IV. Vlastní posouzení věci

6. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.

9. V souzené věci Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2015 č. j. 51 Co 344/2014-203 posoudil jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V části, v níž stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy, a vytýká-li soudům, že neprovedly jím navrhované důkazy výslechem zástavního dlužníka a svědků a že mu "upřely právo na spravedlivý soudní proces a nezabývaly se jeho námitkami"), dovolání trpí podle dovolacího soudu vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

10. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím jeho dovolání Nejvyšším soudem v části, ve které stěžovatel zpochybňoval skutkové otázky, a vyjadřuje své přesvědčení, že vyčerpání tohoto opravného prostředku bylo podmínkou podání ústavní stížnosti.

11. V souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za takové se považuje situace, kdy odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo kdy správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Může jít i o předpis procesní, jestliže výklad právní otázky představuje případ dosud neřešený, judikaturou neustálený nebo má-li být řešen jinak. Přípustnost dovolání se tedy vždy vztahuje k právním otázkám, na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tj. je-li v něm dovolatelem právní otázka vymezena a je pro rozhodnutí významná.

12. Předpokladem je, že soud zjistil určitý skutkový stav a že se při jeho posuzování dopustil pochybení (omylu) při aplikaci právního předpisu. Dřívější dovolací důvod podle § 241a odst. 3, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatnit nelze. Nesouhlasí-li dovolatel s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a bude-li tvrdit například, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně právně posouzen, a to ve vztahu k řešení některé právní otázky, nepůjde ani tehdy o výtku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o napadení rozhodnutí odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění. Předložením vlastní verze skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci však dovolatel nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním, na nichž stojí právní závěry odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 534/2007).

13. Z obsahu stěžovatelovy ústavní stížnosti plyne zřetelné nepochopení uvedené právní úpravy týkající se dovolání, ze které je zřejmé, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

14. Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil.

15. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1257/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies