II. ÚS 2257/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Naděždy Šimkové, zastoupené JUDr. Evženem Zachariášem, advokátem se sídlem Mezi Mosty 1793, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. 8. 2015, č. j. 27 Co 269/2015-234, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, č. j. 25 Cdo 5558/2015-245, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 11. 7. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu se především podává, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 5 C 56/2012-218, zamítl žalobu stěžovatelky co do částky 205.105 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalovanému statutárnímu městu Pardubice (dále jen "žalovaný") uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 82.840 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se stěžovatelka podanou žalobou domáhala zaplacení částky 287.945 Kč s příslušenstvím s tím, že spadla na zledovatělé pozemní komunikaci ve správě žalovaného a zlomila si pravou nohu s nutností následné hospitalizace. Okresní soud žalobu nejprve zamítl, k odvolání stěžovatelky však Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že nárok stěžovatelky na náhradu škody je co do základu opodstatněný. Okresní soud se pak v dalším řízení zabýval výší požadované náhrady a uzavřel, že ohledně hotových výdajů, bolestného a náhrady za ztrátu na výdělku v celkové výši 82.840 Kč je žaloba důvodná. Ohledně zbývající částky ve výši 205.105 Kč, představující náhradu za poskytnutou osobní péčí matkou stěžovatelky, však žalobu zamítl. Učinil tak proto, že stěžovatelka, ač na ní leželo důkazní břemeno, je neprokázala a ostatně ani netvrdila, že skutečně své matce požadovanou částku zaplatila.

3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice v záhlaví citovaným rozsudkem výrok I a III rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a na ně navazující břemeno důkazní. Ačkoliv totiž stěžovatelka nalézacímu soudu předložila písemný seznam s počtem úkonů, při nichž ji matka s ohledem na úraz pomáhala a které jí stěžovatelka podle svého tvrzení proplácela, žádné další skutečnosti v tomto směru ani podle krajského soudu netvrdila a důkazy k tomuto dílčímu tvrzení nenavrhla. Okresní soud při v pořadí druhém projednání této věci nařídil jednání na den 4. 2. 2015 v 8.30 hod., k němuž se však stěžovatelka ani právní zástupce bez omluvy nedostavili, přestože předvolání k jednání jim bylo doručeno. Pakliže se stěžovatelka a její zástupce bez včasné omluvy nedostavili k jednání, zbavili se tak podle krajského soudu nejen možnosti tvrdit všechny významné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a pro označení důkazů k prokázání svých tvrzení, ale současně se vzdali i možnosti být soudem poučeni o tom, jaké skutečnosti by měla stěžovatelka nadále tvrdit, aby svůj doposud sporný nárok na náhradu škody za vynaloženou péči prokázala. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě jen blanketně odkazuje na nálezy Ústavního soudu, týkající se otázky náhrady škody spočívající v péči poskytnuté nemocnému (postiženému) rodinným příslušníkem [konkrétně jde o nález ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573), nález ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201) a o nález ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)]. Činí tak ale bez náležité ústavněprávní argumentace. Stěžovatelka rovněž uvedla, že v řízení předložila seznam s počtem úkonů, které pro ni během léčby úrazu vykonávala matka, jíž za to stěžovatelka také zaplatila částku následně požadovanou po žalovaném. Tyto skutečnosti však krajský a ani Nejvyšší soud nijak nezohlednily.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Ústavní soud ve své judikatuře - jak správně uvádí i stěžovatelka - opakovaně uvedl, že právo na zdraví úzce souvisí s právem na život. Zdraví totiž zcela nesporně patří mezi nejvýznamnější faktory ovlivňující kvalitu lidského života a řadí se tak mezi absolutní základní práva a hodnoty [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006 (N 171/42 SbNU 471; 483/2006 Sb.), odst. 37]. Proto má být také jedinci přiznáno odškodnění v případě, že jeho práva na ochranu života a zdraví byla prokazatelně porušena. Rozsah náhrady škody v případě poškození zdraví je v občanském právu (na právě projednávanou věc zčásti ještě dopadá zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) stanoven výčtem nároků nahrazujících majetkovou a nemajetkovou újmu. Princip plné náhrady škody je pak nutno podle Ústavního soudu ústavněkonformně interpretovat extenzivně, ve smyslu zahrnutí všech nákladů, které poškozenému vznikly v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce.

7. Je také pravdou, že pokud ani po podstoupení léčby nedosáhne poškozený soběstačnosti v péči o svou osobu a domácnost a je nucen vyhledat pomoc třetích osob, je věcí jeho samotného, jaký způsob péče o svou osobu zvolí; tento nárok mu však nelze a priori odmítat s poukazem např. jen na to, že mu jeho blízcí poskytují bezplatnou pomoc. Na druhou stranu Ústavní soud zdůraznil, že tento nárok vzniká za podmínek výrazné a dlouhodobé nesoběstačnosti poškozeného v základních úkonech osobní obsluhy a péče o domácnost, v nichž by přenesení zátěže na osoby blízké představovalo nadměrné břemeno přesahující rámec rozumné a snesitelné solidarity. K obdobným závěrům pak dospěl i Nejvyšší soud, které přehledně formuloval zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 (dostupné na www.nsoud.cz).

8. Nalézací soud ve shora citovaném rozhodnutí konstatoval, že ve stěžovatelčině věci šlo ze strany její matky o pomoc v rámci rodinné spolupráce, tedy - řečeno slovy zmiňované nálezové judikatury - o pomoc nepřesahující běžnou lidskou solidaritu. Opak stěžovatelka v řízení před obecnými soudy ani podle názoru Ústavního soudu netvrdila a zejména neprokázala, když se k jednání před soudem I. stupně nedostavila a ani v ústavní stížnosti v tomto ohledu nic podstatného neuvádí. Netvrdí tak například, že by péče o ní byla pro její matku (kupř. vzhledem k jejímu věku, zdravotnímu stavu atp.) extrémně vyčerpávající či zda je její matka ještě ekonomicky aktivní a vzhledem k péči o dceru utrpěla v tomto ohledu nějakou ztrátu (stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko zcela obecně a stručně konstatuje, že se její matka nemohla věnovat svým ostatním aktivitám a záležitostem, aniž by je však jakkoliv upřesňovala). Proto, ztotožnil-li se za dané konstelace krajský a potažmo i Nejvyšší soud se závěry soudu okresního, nedopustily se tím pochybení, které by mělo ústavněprávní relevanci a které by opravňovalo Ústavní soud ke zrušení jejich rozhodnutí, byť lze kriticky dodat, že jimi předkládaná odůvodnění rozhodnutí jistě mohla být propracovanější. Je totiž především chybou samotné stěžovatelky, že nevyužila možnost obecné soudy přesvědčit o opodstatněnosti nákladů vynaložených na péči ze strany její matky v tom smyslu, že se skutečně jednalo o poskytnuté služby přesahující shora zmíněný rámec rozumné a snesitelné solidarity.

9. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2257/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies