III. ÚS 2371/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Burdychem, advokátem, sídlem Pekařská 398/4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2016 sp. zn. 3 To 40/2016 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2016 sp. zn. 39 T 1/2012, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V původním řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 39 T 1/2012 stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a uložil mu ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Dále soud zavázal stěžovatele k povinnosti nahradit konkretizovaným poškozeným škodu způsobenou trestným činem.

3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. 3 To 51/2012 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodné zamítl.

4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1201/2012 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

5. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím soudů usnesením ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13 podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

6. Krajský soud usnesením napadeným (nyní projednávanou) ústavní stížností stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

7. Vrchní soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele zamítl; přisvědčil odůvodnění usnesení krajského soudu a dále jeho argumentaci v jednotlivostech rozšířil a posílil.

II.
Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, za něž pokládá vzpomínky na inkriminované jednání, které si za přispění svého psychiatra MUDr. Petra Zahradníka, s nímž udržoval z výkonu trestu odnětí svobody písemnou komunikaci, vybavil.

9. Po rozpomenutí si na předmětné skutečnosti, uvádí dále stěžovatel, vyšlo najevo, že zcela zásadní hybný moment jeho jednání vůči poškozené představoval silný úlek způsobený tím, že poškozená předtím "v emočně napjaté situaci" bodla jeho, a násobený vybavením si traumatické události, kdy jej v mládí bodnul nožem do hrudníku zcela obdobným způsobem otec. Stěžovatel se poté - dle svého tvrzení - chopil dalšího, většího nože, ležícího na konferenčním stolku, kterým se počal se značnou intenzitou ohánět proti poškozené, a způsobil ji tím několik bodných zranění, z nichž dvě zranění byla natolik závažná, že vedla v řádech několika minut k jejímu úmrtí.

10. Soud prvního stupně podle stěžovatele nepřípustně vybočil ze zákonné úpravy obnovovacího řízení, jestliže se v jeho rámci zabýval meritem trestního řízení (vinou a trestem) a obsáhle reprodukoval odůvodnění původního rozhodnutí včetně odkazů na jednotlivá zjištění vyplývající z důkazů provedených v původním řízení. Krajský soud tudíž odkazoval zejména na závěry znalkyň z odvětví psychiatrie a psychologie, slyšených v původním řízení, které konstatovaly, že u stěžovatele nemohlo dojít k vytěsnění událostí bezprostředně předcházejících smrti poškozené.

11. Prvoinstanční soud však přehlédl, že u stěžovatele nemuselo jít o vytěsnění, nýbrž o tzv. psychogenní (ochranou) amnézii, jak o ní při veřejném zasedání u prvoinstančního soudu vypovídal psychiatr MUDr. Petr Zahradník. Dle odborníků se patří rozlišovat mezi vytěsněním (jde o obranný mechanismus, resp. aktivní psychický proces, cílem kterého je převést nepřijatelné či zakázané psychické impulsy do nevědomí) a tzv. psychogenní (ochrannou) amnézií (která spíše představuje symptom a má blíže k hysterickým obranným mechanismům, je pasivní, tj. neprobíhá za vynaložení energie, tyká se intenzivních traumatických zážitků - nikoli nepřijatelných intrapsychických impulsů - a má spíše disociativní charakter).

12. Soud prvního stupně však výpověď MUDr. Petra Zahradníka v zásadě ignoroval, pouze konstatoval, že jeho výpověď postrádá právně významné skutečnosti. Z tohoto důvodu ani nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatele na zpracování znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, který by blíže prověřil eventualitu tzv. psychogenní (ochranné) amnézie, v původním řízení nijak blíže nezkoumanou a nezvažovanou.

13. Prvoinstanční soud se tak znovu věnoval veškerým důkazům, provedeným v původním řízení, z nichž se mělo podávat, že stěžovatel si na události bezprostředně předcházející smrti poškozené musel pamatovat již v původním řízení; pakliže tvrdil, že si je není schopen vybavit, mělo jít z jeho strany o účelovou obhajobu.

14. Soud prvního stupně rovněž bez adekvátního vysvětlení zamítl stěžovatelův návrh na provedení dokazování rekonstrukcí na místě činu.

15. Stěžovatel připouští, že stížnostní soud oproti soudu prvního stupně věnoval jím tvrzenému silnému úleku jistou pozornost (z vlastní iniciativy si vyžádal od Policie České republiky dokumenty týkající se pobodání stěžovatele jeho otcem, k němuž došlo dne 14. 8. 1995), nicméně silný úlek považoval za pouhé subjektivní tvrzení, které není podloženo jakoukoliv novou "hmatatelnou" a ověřitelnou skutečností. Vrchní soud posléze konstatoval, že i kdyby na straně stěžovatele došlo k silnému úleku, nemohl by nečekaně zásadním způsobem způsobit natolik závažné psychické vybočení, které by odůvodňovalo úvahu o naplnění podmínek privilegované skutkové podstaty zločinu zabití podle ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku, či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle ustanovení § 146a odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. Stížnostní soud nevzal v potaz ani možnost právní kvalifikace coby polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení § 41 písm. b), popř. písm. g) tr. zákoníku.

16. Byť stížnostní soud existenci silného úleku na straně stěžovatele připustil alespoň hypoteticky, namítá posléze stěžovatel, dopustil se zásadního excesu z procesních mezí řízení o povolení obnovy řízení, pokud neprovedl hodnocení způsobilosti této nově předkládané skutečnosti toliko v rovině pravděpodobnostní, nýbrž si zcela nepřípustně atrahoval její konečné posouzení v kontextu důkazů provedených již v původním řízení. Definitivní hodnocení předkládaných nových skutečností a důkazů však může provádět pouze soud rozhodující o vině a trestu v obnoveném řízení, nikoli soud rozhodující toliko o povolení obnovy řízení.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

18. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

19. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.

20. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

21. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv soudu Ústavního.

22. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v § 278 odst. 1 tr. řádu.

23. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].

24. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřená tvrzení ohledně vybavení si vzpomínek na inkriminovaný skutek, respektive údajné jednání poškozené jemu bezprostředně předcházející, což mělo představovat dle stěžovatele hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.

25. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že se soudy náležitě s předloženou argumentací vypořádaly, přičemž řádně objasnily, proč nejsou dány podmínky pro obnovu řízení.

26. Oba soudy v obnovovacím řízení porovnaly procesní význam tvrzení stěžovatelem předestřených jako nové skutečnosti a důkazy s tím, co již vyšlo najevo a náležitě zvážily, zda je vůbec dána určitá vyšší pravděpodobnost odlišného rozhodnutí vůči stěžovateli.

27. Hodnotící úvahy soudů nepřesahovaly rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Soudy připomenuly, že již v hlavním líčení se znalec MUDr. Michal Zelený, Ph.D., vyjadřoval k hypotetické situaci, kdy stěžovatel seděl a poškozená se nad ním skláněla (s odkazem na procesní spis, č. 1. 643), respektive ke vzniku zranění stěžovatele, pokud by se vsedě bránil útoku ze strany poškozené (tamtéž, č. 1. 649), přičemž předmět posuzování představovaly různé způsoby možného útoku ze strany poškozené, včetně přiložení nože ke krku stěžovatele (tamtéž, č. 1. 650). Z dokazování v původním řízení vyplynulo, že zranění zjištěná na těle stěžovatele jsou typická pro útok na vlastní integritu (tamtéž, č. 1. 348, 645) a neodpovídají tomu, že by se bránil útoku ze strany poškozené; stěžovatel podle soudů nevysvětlil věrohodným způsobem vznik většiny řezných a bodnořezných poranění zjištěných na svém těle a rukou. Při veřejném zasedání konaném ve věci návrhu na obnovu řízení stěžovatel prakticky demonstroval, jakým způsobem se bránil údajnému útoku ze strany poškozené. Předvedl, že vsedě vedl ránu nožem (který "náhodně ležel na konferenčním stolku, ačkoli jinak byl v přízemí") zespodu proti nad ním se sklánějící poškozené, což však podle zjištění soudů neodpovídá průběhu bodného kanálu, který je u rány č. 2 veden ze shora dolů (tamtéž, č. l. 297), a nikoli zespoda vzhůru.

28. Tato zjištění soudy konfrontovaly se stěžovatelem v rámci řízení o povolení obnovy řízení prezentovanou variantou průběhu skutkového děje a dospěly k závěru, že stěžovatelova verze je zcela vyloučena.

29. Z obdobných důvodů soudy neuznaly relevanci návrhu na provedení dokazování rekonstrukcí na místě činu.

30. Dlužno připomenout, že Ústavní soud se v usnesení ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13 zabýval rovněž ústavněprávní konformitou závěrů soudů přijatých v původním řízení ohledně spekulativní verze stěžovatele o možném průběhu konfliktu odvíjející se z údajné nutné obrany proti agresi ze strany poškozené. Ústavní soud v odstavci 35 svého usnesení konstatoval, že odvolací soud se související obhajobou zabýval rovněž a v rozhodnutí své závěry srozumitelně vysvětlil, přičemž v takovém postupu nelze spatřovat znaky protiústavní libovůle.

31. Skutečnosti tvrzené v řízení o povolení obnovy stran napadení stěžovatele poškozenou, které mělo vyvolat jím namítaný "silný úlek", tudíž nejsou ve smyslu ustanovení § 278 tr. řádu "nové" a byly v určujících rysech již známy - a na argumentovaném základě vyvráceny - v průběhu řízení předchozího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 773/14). Ústavní soud považuje tento postup za ústavně konformní, přičemž se v žádném případě nepříčí závěrům z judikatury Ústavního soudu, jelikož tato vychází z předpokladu, že skutečnosti vyšlé najevo v řízení o povolení obnovy řízení jsou skutečnostmi novými.

32. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14). Řečené se uplatní ve vztahu k dalším tvrzením, která stěžovatel v návrhu na povolení obnovy předestřel stran průběhu inkriminovaného jednání.

33. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry krajského soudu a také vrchního soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

34. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud podrobněji rozvedl ústavně konformní závěry soudu prvostupňového. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.

35. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2371/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies