IV. ÚS 2139/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou se sídlem Masarykova 1250, 289 22 Lysá nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 T 22/2015-628, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, č. j. 11 To 526/2015-646, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 7 Tdo 490/2016-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 3, v čl. 95 odst. 1 (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 T 22/2015-628, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle ustanovení § 211 odst. 1, 2 a 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník), a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 4 let a zároveň jí byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku si podala stěžovatelka odvolání, které však bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, č. j. 11 To 526/2015-646. Stěžovatelka proti tomuto usnesení proto brojila dovoláním, které však bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. 7 Tdo 490/2016-37. Stěžovatelka tak proti tomuto poslednímu jmenovanému usnesení podala nyní projednávanou ústavní stížnost.

3. Předmětem trestního řízení proti stěžovatelce, v němž byla vydána ústavní stížností napadnutá rozhodnutí, byl skutek, který měl spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatelka bez vědomí svého bývalého druha, svědka Josefa Kunce, měla, zfalšovavši na příslušných listinách jeho podpis, jeho jménem uzavřít s Českomoravskou stavební spořitelnou, a.s., smlouvu o meziúvěru a o úvěru, zajištěném zástavním právem k nemovitosti, a vylákat tak na Českomoravské stavební spořitelně, a.s., částku 700.000,- Kč, přičemž tyto prostředky měla použít v rozporu se smluvním účelem pro svou potřebu a nesplácet je. Smluvním účelem, pro nějž Českomoravská stavební spořitelna, a.s., prostředky z titulu smlouvy o meziúvěru a o úvěru poskytla, byla údržba, změna a modernizace nemovitosti pana Josefa Kunce. Ten se o vzniku úvěrového vztahu měl dozvědět až poté, co jej kontaktovala Českomoravská stavební spořitelna, a.s., neboť jej stěžovatelka o tom, že jeho jménem požádala o úvěr, neinformovala a prostředky z úvěru byly vyplaceny přes účty, o nichž neměl přehled.

III. Argumentace stěžovatelky

4. Svou ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že soud prvého stupně a po něm následně i oba další obecné soudy chybně právně kvalifikovaly skutek, který byl předmětem trestního řízení, dále tím, že výše peněžitého trestu, který jí byl uložen, je pro ni likvidační, čímž se dopustily obecné soudy dalšího hmotně-právního pochybení, neboť jí uložily zřejmě nedobytný peněžitý trest, což trestní zákoník zakazuje. Proto stěžovatelka navrhla, aby ústavní stížností napadnutá rozhodnutí byla zrušena pro porušení jejích výše specifikovaných základních práv a svobod. Konkrétně lze shrnout stěžovatelčiny námitky tak, jak následuje:

5. Právní kvalifikace skutku, aplikovaná obecnými soudy, byla nesprávná. Obecné soudy kvalifikovaly jako znak způsobené škody celou částku 700.000,- Kč, která byla na základě smlouvy o meziúvěru a o úvěru poskytnuta. Dle názoru stěžovatelky je ovšem tento právní závěr obecných soudů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. rozhodnutím sp. zn. 3 Tdo 460/2010, podle nějž je v případě, že je úvěr zajištěn zástavním právem k nemovitosti, možno kvalifikovat jako znak škody pouze rozdíl mezi poskytnutými prostředky a hodnotou zajištění úvěru. Tento rozdíl by v případě stěžovatelky činil nejvýše 420.330,- Kč, což by pro kvalifikaci skutku dle ustanovení § 211 odst. 1, 2 a 5 písm. c) trestního zákoníku nepostačovalo [§ 211 odst. 5 písm. c) trestního zákoníku obsahuje znak značné škody, tedy 500.000,- Kč, pozn. Ústavního soudu]. Částka 279.670,- Kč, tj. zbývající část poskytnutého úvěru, totiž byla složena na zvláštní účet u Českomoravské stavební spořitelny, a.s., zajištěný zástavním právem k nemovitosti, a tato částka nikdy neopustila sféru banky. Jelikož byla stěžovatelka uznána vinnou i za kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu dle ustanovení § 211 odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, ač pro to nebyly naplněny důvody, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i princip zákonnosti trestního práva hmotného dle čl. 39 Listiny.

6. Peněžitý trest byl stěžovatelce uložen, ačkoliv soud prvého stupně vůbec nezjišťoval její majetkové a osobní poměry. Spolehlivé zjištění těchto poměrů je ovšem nutným předpokladem pro zvolení adekvátní výše denní sazby peněžitého trestu. Obecné soudy naproti tomu vycházely pouze z výše jejího měsíčního příjmu, který uvedla v přípravném řízení na první stránce protokolu o výslechu. To je dle názoru stěžovatelky nedostatečné. Poukazovaly-li soudy na to, že stěžovatelka je vlastníkem nemovitosti, nepřihlédly k tomu, že na této nemovitosti vázne hypotekární zástavní právo, zajišťující úvěrové prostředky, z nichž si stěžovatelka předmětnou nemovitosti pořídila. Tím, že obecné soudy majetkové poměry stěžovatelky nezjišťovaly, postupovaly k její újmě v rozporu s čl. 3 odst. 3 Ústavy, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny.

7. Tím, že obecné soudy stěžovatelce uložily peněžitý trest bez zjišťování jejích majetkových poměrů, jí uložily trest, který trestní zákoník nepřipouští. § 68 odst. 6 trestního zákoníku totiž zakazuje soudům ukládat peněžitý trest, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Tímto postupem byl k tíži stěžovatelky porušen čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 39 Listiny.

IV. Posouzení Ústavním soudem

8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajících práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.

9. Ústavní stížnost se týkala potenciálního porušení práv a svobod jednotlivce výkladem znaku "značná škoda" v ustanovení § 211 odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, uložením peněžitého trestu a tvrzeným nedostatečným zjišťováním majetkových poměrů, jakož i potenciálním namítaným uložením trestu, který trestní zákony neznají. Ke všem těmto třem okruhům se Ústavní soud i soudy obecné vyjádřily již v minulosti, přičemž pro nyní projednávanou věc jsou relevantní tyto závěry:

10. Trestný čin úvěrového podvodu dle ustanovení § 211 trestního zákoníku je trestným činem předčasně dokonaným, a tedy pro vznik trestní odpovědnosti nevyžaduje poruchový následek v podobě vzniku určité škody. Jakkoliv je kriminalizace trestných činů předčasně dokonaných v zásadě ústavně-konformní, obecné soudy musí zvlášť pozorně posuzovat, zda kriminalizace toho kterého konkrétního případu vyhovuje zásadě subsidiarity trestní represe (nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08 [N 88/53 SbNU 117]). Obecné soudy tak musí zejména zvažovat způsobilost nepravdivého údaje ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak ve vztahu k jeho způsobilosti ovlivnit poskytnutí či neposkytnutí úvěru a jeho podmínek, jakož i ve vztahu k reálnosti hrozby, že z ohrožení vznikne porucha (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 631/05 [N 205/43 SbNU 289].

11. Judikatura obecných soudů k trestnému činu úvěrového podvodu dále dospěla k následujícím pro věc podstatným závěrům: Je lhostejno, zda je úvěr následně splácen, neboť trestné je již uvedení nepravdivých údajů při sjednávání smlouvy o úvěru (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 573/2012); není přitom rozhodné, zda je nepravdivý údaj obsažen přímo ve smlouvě či v některém z přílohových dokumentů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008 [Rt 36/2009 SbRS]), ani vyhotovil-li pachatel příslušné listiny vlastnoručně či zda toliko svým podpisem stvrdil nepravdivé údaje, obsažené v listině, kterou vyhotovil někdo jiný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 855/2014). Pachatel tohoto trestného činu nemusí být ani stranou smlouvy o úvěru, postačí, že se podílí na jejím sjednávání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 308/2016). Naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu nevyžaduje, aby byly finanční prostředky z úvěru vůbec poskytnuty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 4 Tdo 787/2010). Škoda pak vzniká okamžikem vylákání prostředků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 681/2014). Pro naplnění znaku škody nelze mechanicky vycházet z výše úvěru, ale v případě zajištěného úvěru odpovídá škoda rozdílu mezi poskytnutými prostředky a hodnotou zajištění, příp. je třeba zohlednit i výši již poskytnutých prostředků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 427/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015). Pokrývá-li pak hodnota zajištění poskytnutý úvěr v celé výši, připadá v úvahu toliko trestní odpovědnost za základní skutkovou podstatu tohoto trestného činu (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 2 To 159/2001); stejně je tomu i tehdy, jestliže pachatel již při uzavírání úvěrové smlouvy hodlá dodržet její podmínky a jeho finanční možnosti to nevylučují (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 84/99).

14. Uložením trestu, který trestní zákony upravují, při současném nerespektování zásad pro jeho ukládání, může představovat porušení zásady nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 [N 119/73 SbNU 827]. Soudy jsou však povinny zvažovat toliko zákonná kritéria pro ukládání trestu (nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 171/97 [N 136/9 SbNU 225]).

15. Z judikatury obecných soudů, relevantní pro nyní projednávanou otázku uložení peněžitého trestu, pak vyplývá, že obecné soudy jsou povinny se zabývat majetkovou situací pachatele a jeho poměry. Nejsou-li však při vynaložení potřebného úsilí schopny majetkové poměry pachatele zjistit, mohou výši peněžitého trestu kvalifikovaným, racionálním a přiměřeným způsobem odhadnout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/15). Peněžitý trest může být uložen nezákonně, jestliže je zřejmě nedobytný dle ustanovení § 68 odst. 6 trestního zákoníku, nicméně to pouze tehdy, jestliže tomu reálně odpovídají majetkové poměry pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1061/2012).

16. Ústavní soud se zabýval argumenty stěžovatelky ze shora naznačených východisek a dospěl k závěru, že jim nelze přisvědčit. Stěžovatelka v prvé řadě argumentovala (viz výše sub 5.) nesprávnou právní kvalifikací a dovolávala se skutečnosti, že úvěr, který měla vylákat na Českomoravské stavební spořitelně, a.s. byl co do částky 279.670,- Kč zajištěn a tyto prostředky byly složeny na zvláštním účtu, přičemž nikdy neopustily sféru poškozené. Tento argument musel Ústavní soud odmítnout. Stěžovatelka sice poukazuje na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, že v případě zajištěných úvěrů je nutno při určování výše škody vycházet z rozdílu poskytnutých finančních prostředků a hodnoty zajištění, nicméně tento závěr nedopadá ani zčásti na skutek, za nějž byla shledána vinnou trestným činem úvěrového podvodu. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s odůvodněním Krajského soudu v Praze, který na s. 5 svého ústavní stížností napadeného usnesení správně uvádí, že závěry judikatury Nejvyššího soudu ohledně určování výše škody u trestného činu úvěrového podvodu, jichž se stěžovatelka dovolává, se týkaly situace, kdy vlastníkem zastavované nemovitosti byl sám pachatel. Bylo-li by zřízení zástavního práva k nemovitosti platné, nevznikla by sice škoda v hodnotě, odpovídající zajištění úvěrující finanční instituci, ale vlastníkovi této nemovitosti, bez jehož souhlasu a vědomí by jeho majetek byl zatížen.

17. V daném případě však zajištění ani platně nevzniklo, jak správně uzavřel již soud prvého stupně na s. 9 svého ústavní stížností napadeného rozsudku a jak se s tím ztotožnily i další obecné soudy, neboť právní jednání stěžovatelky ve vztahu k uzavření smlouvy o meziúvěru a o úvěru bylo toliko zdánlivé, neboť jednala bez řádného zmocnění a ba co více, bez vědomí a v rozporu se zájmy svědka Josefa Kunce. U tohoto právního jednání tak zcela chyběla vůle jednající osoby, tj. svědka Josefa Kunce, tedy ve smyslu ustanovení § 551 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o právní jednání vůbec nejde a podle ustanovení § 554 uvedeného zákona se k němu nepřihlíží. Předmětný úvěr tak vůbec zajištěn nebyl, a tedy obecné soudy nijak nepochybily, jestliže jako znak škody právně kvalifikovaly celou vyplacenou úvěrovou částku 700.000,- Kč.

18. Ani argumentace stěžovatelky sub 6. Ústavní soud nepřesvědčila. Tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy vycházely jen z výše jejích příjmů, které uvedla na první straně protokolu o svém výslechu v přípravném řízení, vyvrací jiné tvrzení stěžovatelky, že uvedl-li odvolací soud, že stěžovatelka je vlastníkem nemovitosti, nezvažoval závazky, které na ní váznou. Z toho je zřejmé, že obecné soudy vycházely i z jiných údajů, než pouze z příjmů stěžovatelky. Ústavní soud musí obecným soudům vytknout, že jejich odůvodnění ohledně výše peněžitého trestu je velmi stručné a skutečně na první pohled vzbuzuje dojem, že se všemi relevantními aspekty nezabývaly, neboť to výslovně neuvádí, z textu napadených rozhodnutí je však zřejmé, že tak obecné soudy učinily. Ostatně obecné soudy, zejména odvolací soud, nevycházely toliko z příjmů stěžovatelky a jejího vlastnictví nemovitosti - rodinného domu, což stěžovatelka napadla jak v rámci opravných prostředků v trestním řízení, tak v ústavní stížnosti. Na s. 5 výše specifikovaného ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Praze je totiž mimo to uvedeno, že obecným soudů bylo známo, že stěžovatelka je rovněž vlastníkem motorového vozidla - osobního automobilu. Proti tomuto zjištění stěžovatelka nijak nebrojila a ani v ústavní stížnosti nevysvětlila, proč by peněžitý trest případně nebyla schopna uhradit např. i za přispění výtěžku z prodeje tohoto vozidla. Byť tedy odůvodnění obecných soudů bylo velmi stručné, nemohl tento fakt sám o sobě porušit základní práva a svobody stěžovatelky, to navíc za situace, kdy stěžovatelka napadala svou ústavní stížnosti toliko hmotně-právní vadu uloženého trestu, nikoliv nedostatečné odůvodnění.

19. Ústavní soud bere rovněž v potaz, že obhajoba stěžovatelky byla mimo jiné založena na tom, že stěžovatelka neměla finanční nouzi (a tedy neměla dle svého názoru důvod skutek, kladený jí za vinu, vůbec páchat), přičemž sama uvedla, že se svědkyní Kotoučkovou plánovala společné podnikání. Byť tato obhajoba stěžovatelky byla vyvrácena, nebylo v průběhu řízení zjištěno ani to, že by motivací stěžovatelky ke spáchání jí za vinu kladeného skutku byla existenční nouze. Vzhledem ke všem těmto okolnostem pak Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by uložení peněžitého trestu ve výši cca trojnásobku měsíčního příjmu stěžovatelky, jak jej zdůvodnil soud prvého stupně na s. 10 výše specifikovaného ústavní stížností napadeného rozsudku, byl jakkoliv způsobilý porušit základní práva či svobody stěžovatelky.

20. Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že peněžitý trest sice nesmí mít likvidační charakter, nicméně pro naplnění jeho účelů se vyžaduje, aby byl odsouzenými pociťován jako negativní důsledek jejich trestné činnosti. Nemůže proto být porušením jejich základních práv a svobod, jestliže jim uložení peněžitého trestu způsobí v životě určité nepohodlí či komplikace, spočívající např. v tom, že musí prodat část svého majetku, vzít si půjčku, již budou schopni splácet, atd. Pro dovození zřejmé nedobytnosti totiž nepostačuje pouze určitá pravděpodobnost či neochota pachatele (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 902).

21. Ze stejného důvodu nemohl Ústavní soud přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky co do zákonnosti uloženého trestu, rozvedené výše sub 7. Jelikož uložený peněžitý trest nebyl zřejmě nedobytný, nemohla jeho uložením ani hypoteticky být porušena zásada nulla poena sine lege, zakotvená v čl. 39 Listiny.

V. Závěr

22. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2139/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies