IV. ÚS 1319/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Emila Kostky, zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 4. 2015, č. j. 9 C 183/2013 - 145, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 2. 2016, č. j. 70 Co 445/2015 - 236, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatele před obecnými soudy došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

II.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 4. 2015, č. j. 9 C 183/2013 - 145, bylo žalovanému (stěžovateli) uloženo, aby hradil své manželce Ing. Arch. Tereze Kostkové (vedlejší účastnici) výživné ve výši 10 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 31. 10. 2013, aby uhradil nedoplatek na výživném za dobu od 31. 10. 2013 do 30. 4. 2015 ve výši 40 333,- Kč do 30 dnů ode dne doručení rozsudku žalovanému, žalobu zamítl v částce požadovaného výživného přesahujícího přiznanou částku 10 000,- Kč a dále rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali oba účastníci řízení odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 70 Co 445/2015 - 236, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výše výživného, které je stěžovatel povinen hradit své manželce - vedlejší účastnici, přičemž stěžovatele zavázal ve prospěch vedlejší účastnice k úhradě výživného ve výši 15 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 31. 10. 2013 a vyčíslil dlužné výživné na částku 186 151,- Kč (ve znění opravného usnesení č. j. 70 Co 445/2015-246), jejíž splatnost byla stanovena do 3 měsíců od doručení rozsudku. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech řízení. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (a rovněž ze spisového materiálu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal) vyplývá, že tento provedl v řízení velké množství důkazů k prokázání potřebných skutkových zjištění a ohledně těchto skutkových zjištění učinil právní závěry, které s těmito skutkovými zjištěními korespondují. Odvolací soud následně tato skutková zjištění převzal a ve svém odůvodnění na ně odkázal, přičemž doplnil své úvahy o posouzení námitky stěžovatele týkající se dobrých mravů, doplnil dokazování ke skutečnostem, které doznaly změny po rozhodnutí soudu prvního stupně a svými právními závěry se od soudu prvního stupně odchýlil v podstatě pouze co do výše přiznaného výživného.

3. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost s přesvědčením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zejména tím, že se obecné soudy ve svých odůvodněních nevypořádaly se skutkovými tvrzeními a právní argumentací stěžovatele, když podstatné části jeho tvrzení a argumentace v odůvodnění svých rozhodnutí zcela pominuly. Stěžovatel rovněž vytýká soudům, že obě jejich rozhodnutí byla překvapivá, neboť skutkové závěry v nich obsažené jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Namítá také nesprávné posouzení věci po právní stránce a neurčitost samotných rozhodnutí. Stěžovatel dále tvrdí, že pochybení obecných soudů jsou natolik závažná, že svou intenzitou zakládají porušení práva na spravedlivý proces, ústavně chráněného práva na ochranu vlastnictví a také jsou v rozporu s principem iura novit curia. Stěžovatel svou ústavní stížnost dále rozvádí o poměrně podrobnou rekapitulaci předchozích řízení, kde zejména zdůrazňuje, že soudy nesprávně zhodnotily výdělkové možnosti vedlejší účastnice, které jsou dle názoru stěžovatele vyšší, než bylo zjištěno, zejména s ohledem na její kvalifikaci, vlastnictví nemovitého majetku a časové možnosti (když všechny děti již navštěvují základní resp. mateřskou školu a vedlejší účastnice tudíž o děti nepečuje celodenně). Vytýká také soudům obou stupňů, že dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně jeho příjmů, když nevzaly v úvahu předložená daňová přiznání a vývoj výše jeho příjmů v rozhodném období, neboť vycházely zejména z jeho výpovědi o výši příjmů ze dne 30. 10. 2014 a odvolací soud navíc dospěl k nesprávným závěrům ohledně jeho dalších příjmových možností v souvislosti s podnikáním ve společnosti FLORPLANT s.r.o. (nemožnost výplaty zisku, zadluženost společnosti) a TOP SOLAR a.s. (prázdná společnost). Konstatuje, že výdělkové možnosti jeho a vedlejší účastnice jsou v zásadě stejné. Soudy dle názoru stěžovatele nezohlednily ani jeho více než roční péči o společné děti. Stěžovatel vyjadřuje názor, že přiznání výživného bylo také v rozporu s dobrými mravy, neboť vedlejší účastnice sama zvýšila náklady opuštěním společné domácnosti a současně negativně ovlivňuje děti v neprospěch stěžovatele. Dále je namítáno, že soudy nesprávně posoudily i další platby, které stěžovatel v průběhu řízení uhradil vedlejší účastnici (mimo výživného, které vedlejší účastnici hradil nejdříve dobrovolně a následně na základě předběžného opatření) k pokrytí nákladů s provozem rodinného domu, když je odvolací soud dle tvrzení stěžovatele označil za platbu na udržování rodinné domácnosti dle ustanovení § 691 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel poukazuje i na nesrozumitelnost výroku odvolacího soudu a závěrem navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla pro zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zrušena.

III.

4. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), když mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností či dokonce instanční přezkum jejich rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

6. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne i zásada volného hodnocení důkazů dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.

7. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je zejména nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry, které soudy obou stupňů vyvodily z provedeného dokazování, tedy nesouhlas stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů, zejména pak se závěry obou soudů ohledně výdělkových možností vedlejší účastnice a výše příjmů stěžovatele a z toho plynoucí výše výživného manželky stěžovatele. Ústavní soud je nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběhlo před obecnými soudy, a to ani v případě, že by považoval jiné hodnocení za přiléhavější. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pouze stav, kdy by hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly důsledkem zjevného faktického omylu nebo logického excesu, což ovšem není případ posuzované ústavní stížnosti. Skutkové závěry soudů obou stupňů jsou naproti tvrzení stěžovatele v souladu s provedeným dokazováním (kdy tyto důkazy tvoří sourodý celek) a nejsou navzájem rozporné. Soudy se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s relevantními tvrzeními, důkazními návrhy a námitkami obou stran, byť by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být v některých směrech rozvedeno podrobněji.

8. Nad rámec shora uvedeného lze konstatovat, že soudy obou stupňů dostatečně zvážily možnosti příjmů vedlejší účastnice s ohledem na její vzdělání a uplatnění v místě bydliště, přičemž je nutno přisvědčit závěru, že nelze srovnávat výdělkové možnosti v oboru architektury v bývalém působišti vedlejší účastnice (v P.) s jejím současným bydlištěm (H.), zejména v situaci, kdy vedlejší účastnice pečuje o tři malé děti, byť by o ně vzhledem k docházce do základní resp. mateřské školy nebylo nutno pečovat celodenně. Vedlejší účastnice vyvinula nemalou snahu k získání zaměstnání a byla ochotna vykonávat i práci zcela mimo její obor, avšak lze pochopit, že návrat k výkonu činnosti architekta jako osoby samostatně výdělečně činné, jak navrhuje stěžovatel, je pro vedlejší účastnici s ohledem na nutné investice, časovou náročnost takové činnosti a působiště značně problematický. Rovněž výše příjmů stěžovatele byla posouzena dostatečně. Je pravdou, že soudy vycházely spíše z výpovědí účastníků řízení ohledně jejich majetkových poměrů za trvání manželství a z důkazů o majetkových poměrech stěžovatele obecně, než pouze z daňových přiznání předložených stěžovatelem, avšak v dané situaci se takový postup jeví jako přiléhavý s ohledem na poměrně rozsáhlý majetek stěžovatele, jeho podnikatelské aktivity a životní úroveň rodiny v předchozích letech. V podobných případech totiž není možné stanovit zcela přesně čistý měsíční příjem a půjde vždy o určitý "odhad" ze strany obecných soudů vycházející z konkrétních okolností případu [viz např. usnesení ze dne 6. 11. 2014 č. j. III. ÚS 1791/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. Závěry obecných soudů v otázce posouzení výše příjmů stěžovatele nelze v žádném případě označit za "extrémní" (tedy za stojící bez jakékoliv opory v provedených důkazech). Obdobně se lze vyjádřit k samotnému stanovení výše výživného, kdy ačkoliv odvolací soud výši výživného upravil, učinil tak s uplatněním tzv. soudního uvážení, v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu (ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle; srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06). Pokud stěžovatel dále označuje obě rozhodnutí obecných soudů za překvapivá, nemůže takové tvrzení obstát např. i vedle skutečnosti, že již v době průběhu řízení hradil stěžovatel vedlejší účastnici dobrovolně po určitou dobu výživné ve výši dokonce přesahující částku, ke které byl zavázán rozhodnutím soudu prvního stupně. V záležitosti posouzení částek uhrazených stěžovatelem ve prospěch vedlejší účastnice na pokrytí služeb spojených s jejím bydlením v rodinném domě v době, kdy o společné děti pečoval stěžovatel, se odvolací soud vyjádřil tak, že tyto částky považuje za splnění povinnosti ve smyslu ust. § 691 občanského zákoníku, tedy povinnosti manželů navzájem si pomáhat a podporovat se. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že odvolací soud tyto platby nesprávně podřadil pod ustanovení § 691 odst. 2 občanského zákoníku. Ačkoliv odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce poměrně stručné a bylo by možné je formulovat vhodněji, přesto je z něj patrné, jakým způsobem a z jakých důvodů se odvolací soud s tímto kompenzačním nárokem stěžovatele vypořádal. Totéž platí o formulaci části I. výroku rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatel vytýká nesrozumitelnost, ačkoliv je z něj jasně patrno, k jaké povinnosti soud stěžovatele zavázal.

9. Ústavní soud tedy po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů obou stupňů a spisového materiálu, který byl pro dokreslení průběhu soudních řízení vyžádán, v dané věci neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se obecné soudy posouzením příjmů a výdělkových možností stěžovatele a vedlejší účastnice, jakož i plněními učiněnými ze strany stěžovatele vůči vedlejší účastnici v průběhu řízení řádně zabývaly, jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily.

IV.

10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1319/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies