II. ÚS 2261/16

06. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VETAMIX s.r.o., se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 287/1d, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4927/2015-171, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 260/2014-112, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2014, č. j. 48 Cm 189/2013-69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatelky před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vyplývajícího z čl. 2 odst. 3 Listiny, tedy k zásahu do zásady legální licence a k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2014 č. j. 48 Cm 189/2013-69 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky vůči společnosti invelt - s.r.o. jako žalovanému (vedlejší účastník 1) a společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group (vedlejší účastník 2), kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 522 210,- Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody za zničené vozidlo, přičemž stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení. Z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplývá, že stěžovatelka uzavřela v květnu 2008 s leasingovou společností leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl nájem a následný odkup vozidla zn. BMW. Toto vozidlo bylo v červenci 2009 předáno stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi 1 k opravě, přičemž po dobu, kdy se vozidlo nacházelo v areálu vedlejšího účastníka 1, bylo zničeno neznámým vandalem tak, že se jednalo o tzv. škodu totální. Vedlejší účastník 1 svou odpovědnost za škodu na vozidle dle ustanovení § 540 odst. 2 a § 533 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), nikdy nerozporoval. Následně stěžovatelka vypořádala své závazky s leasingovou společností a nabyla do svého vlastnictví "vrak" vozidla, který následně prodala za částku 415 200,- Kč. V rámci vypořádání leasingové smlouvy byla provedena devinkulace pojistného plnění z leasingové společnosti na stěžovatelku, přičemž stěžovatelka obdržela od vedlejšího účastníka 2 pojistné plnění v celkové výši 524 590,- Kč. Stěžovatelka si nechala vyhotovit znalecký posudek na cenu vozidla v době předání do opravy, kterým byla cena vozidla stanovena na částku 1 462 000,- Kč, avšak při stanovení ceny vozidla nebylo vzato v potaz poškození vozidla, kvůli kterému ho původně stěžovatelka předala do opravy. Stěžovatelka se tedy domáhala na vedlejším účastníkovi 1 náhrady škody, jejíž výši stanovila z ceny vozidla uvedené ve znaleckém posudku po odečtení pojistného plnění a kupní ceny, za kterou byl poškozený vůz prodán. Soud prvního stupně v dané věci došel k závěru, že stěžovatelka není pro žalobu na náhradu škody aktivně legitimována, neboť v době vzniku škody nebyla vlastníkem vozidla, když jím byla leasingová společnost a nadto uzavřel, že leasingová společnost na stěžovatelku nepřevedla a ani nemohla převést svou pohledávku na náhradu škody, neboť jí žádná škoda nevznikla, když jí ze strany stěžovatelky byly doplaceny všechny leasingové splátky. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí mimo jiné o judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. NS ČR 25 Cdo 6832/2010 nebo 25 Cdo 78/2001).

3. Na základě odvolání stěžovatelky věc posuzoval Vrchní soud v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 23. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 260/2014-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V podaném odvolání stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci a současně i vadu řízení, která měla spočívat v nemožnosti doplnit dokazování o přechodu nároku na náhradu škody na stěžovatelku. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování o listinu označenou jako "Potvrzení ze dne 19. 6. 2015", kterou leasingová společnost mimo jiné potvrzuje, že na stěžovatelku přešlo vlastnické právo k vozidlu i právo na náhradu škody z titulu odpovědnosti za věc převzatou do opravy. Odvolací soud se následně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelka nebyla ve věci aktivně legitimována, když nebylo prokázáno, že by na ni nárok na náhradu škody přešel (cese nároku nebyla vyvozena ani z leasingové smlouvy či z dohody o vypořádání leasingu, ani z potvrzení ze dne 19. 6. 2015, nadto sama stěžovatelka v odvolacím řízení uvedla, že smlouva o postoupení pohledávky nebyla uzavřena), ačkoliv přisvědčil stěžovatelce, že škoda na vozidle vznikla objektivně.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním. Nejvyšší soud však svým usnesením ze dne 26. 4. 2016, č. j. 32 Cdo 4927/2015-171, dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť dle jeho názoru ve věci nebyly splněny předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka sice namítala rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, avšak dovolací soud takový rozpor neshledal, když hodnocení odvolacího soudu ohledně skutečnosti, že nebyl prokázán přechod pohledávky na náhradu škody na stěžovatele, posoudil jako správné a judikatorně souladné.

5. Rozhodnutí soudů všech stupňů napadla stěžovatelka ústavní stížností. V té vedle rekapitulace dosavadního řízení zejména tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jejího práva na ochranu majetku, když ačkoliv stěžovatelka plně dostála všem svým závazkům z leasingové smlouvy a byla to ona, u níž došlo k podstatnému zmenšení majetkové sféry, bylo jí znemožněno efektivně se domáhat práva na náhradu škody, a to za situace, kdy byl najisto určen subjekt povinný k náhradě škody. Vytýká dále soudům, že jejich rozhodnutí jsou založena na přepjatém formalismu, kdy soudy nedostatečně reflektovaly smluvní autonomii vůle mezi stěžovatelkou a leasingovou společností, které shodně tvrdily, že pohledávka na náhradu škody byla z leasingové společnosti na stěžovatelku postoupena.

III.

6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž definoval podmínky, za nichž lze označit vadnou aplikaci podústavního práva obecným soudem za zásah do základních práv či svobod jednotlivce [viz nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85), toto i ostatní rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže taková aplikace nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. V případě nyní projednávané ústavní stížnosti se však nejedná o shora popsaný případ. Podstatou této ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů vedenými v rovině podústavního práva, zejména pak s jejich závěrem ohledně aktivní legitimace leasingového nájemce v řízení o náhradu škody na vozidle, jehož vlastníkem byla v době poškození leasingová společnost a dále s jejich závěry ohledně přechodu práva na náhradu škody v případě, kdy nebylo prokázáno uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (přestože smluvní strany tvrdí, že pohledávka postoupena byla). Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatelky má Ústavní soud za to, že se obecné soudy problémem aktivní legitimace stěžovatelky v řízení o náhradu škody řádně zabývaly, jejich právní závěry jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily a své právní názory přesvědčivě podepřely stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Obecným soudům nelze vytknout ani to, že by jejich rozhodnutí byla založena na přepjatém formalismu, když uzavřely, že v daném případě nedošlo k přechodu pohledávky na náhradu škody, jelikož z žádného předloženého důkazu nevyplývalo uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, pro niž zákon vyžaduje písemnou formu. Požadavek písemné formy smlouvy o postoupení pohledávky je stanoven samotným zákonodárcem a Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti uzavřel, že v takovém případě je pro zjištění obsahu právního úkonu rozhodný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě a nepostačuje stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu objektivně seznatelné. Sledování těchto principů pak nelze v žádném případě označit za přepjatý formalismus. Ostatně sám stěžovatel svá tvrzení ohledně uzavření smlouvy o postoupení pohledávky v průběhu řízení měnil a i v ústavní stížnosti nadále setrvává na tvrzení, že právo na náhradu škody mu svědčí zejména z důvodu zásahu do jeho majetkové sféry a nikoliv jako subjektu, na který byla pohledávka na náhradu škody postoupena.

9. Rovněž ani odmítnutí dovolání ze stany Nejvyššího soudu nevykazuje rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu, když odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání odmítnuto. Navíc stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, když ve své stížnosti, jak je uvedeno shora, pouze polemizuje s právními závěry soudů ohledně její aktivní legitimace v předmětném sporu.

10. Nad rámec shora uvedených závěrů Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k namítanému zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví stěžovatelky lze poukázat na to, že stěžovatelka získala v důsledku devinkulace pojistného plnění a současně prodeje poškozeného vozidla částku v celkové výši 939 790,- Kč. Ačkoliv stěžovatelkou předložený znalecký posudek stanovuje cenu vozidla v době poškození na částku 1 462 000,- Kč, nezohlednil tento posudek poškození vozidla, pro které bylo původně předáno do opravy. Naopak vedlejší účastník 2 provedl ocenění vozidla ke dni předcházejícímu zničení vozidla neznámým vandalem na částku 950 280,- Kč, tedy na částku, která v podstatě odpovídá finančnímu plnění, které stěžovatelka do své majetkové sféry namísto poškozeného vozidla získala. Pokud stěžovatelka tuto částku srovnává s plněním, které uhradila leasingové společnosti na vypořádání vzájemných závazků při ukončení leasingové smlouvy, není takové srovnání namístě. I bez ohledu na shora uvedené je však nutno setrvat na názoru, že v případě posuzované ústavní stížnosti se obecné soudy nedopustily ničeho, co by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu vůči napadeným rozhodnutím a Ústavní soud nemá, k čemu dalšímu by se v této souvislosti vyjádřil.

IV.

11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2261/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies